Apokalyptický televizní program

Přichystány jsou snímky Apokalypsa včera, co bude zítra?, Kubrickova 2001: Vesmírná odyssea i Svěrákovi Ropáci.

Zatímco historické válečné konflikty k nám promlouvají skrze dějiny, které otevírají archívy plné černobílých snímků plných utrpení a bolesti, soudobé vojenské šarvátky máme často tendenci brát jako běžnou součást zpravodajských relací a přehršle neustále proudících agenturních správ nás jen málokdy pohnou k většímu zamyšlení tak, jako jímavé příběhy o dobách minulých. Zpravodajskou mediální masáží otupená citlivost diváků k současným problémům potom může vést k mnoha zjednodušením, zkratkovitým výkladům, odsouzením a nezájmu. Právě s netečností se snaží bojovat Dokumentární klub České televize, který pravidelně uvádí méně či více vydařené pohledy přímo do nitra aktuálních konfliktů a společenských problémů.

Jen o dva roky zpět se vrací dokumentární snímek Apokalypsa včera, co bude zítra? francouzských filmařů, kteří během zimy 2003 - 2004 strávili dva týdny v čečenském hlavním městě Grozném.

Zatímco hlavní zpravodajské relace o válkou a etnickými problémy postiženém regionu už delší dobu mlčí, z autentického materiálu autorů k nám promlouvá živé svědectví o každodenním životě několika obyčejných obyvatel zničeného města, poznamenaném nekonečným konfliktem a politickými i společenskými problémy.

Vitální energie místních, kteří touží znovu začít budovat na rozbořeném torzu metropole místo k důstojnému životu, je podlamována nejen byrokratickými překážkami, ale hrůznými nočními můrami z válečných let a podlomenou psychikou, ztrátami blízkých i beznadějí. Francouzští dokumentaristé ale Čečencům nestaví pomník, naopak: snímkem prochází jako tenká, neustále rezonující struna, víra v budoucí generace, které se již budou umět nepřízni osudu postavit čelem.

Příběh o tom, že válka je i na začátku 21. století mnohem blíže, než bychom mysleli, i o nezlomné lidské síle, která dokáže po kouskách proměňovat válečné spáleniště v místo k šťastnému životu, francouzský dokumentární snímek Apokalypsa dnes, co bude zítra?, vysílá druhý program České televize ve středu 20. 9., v 21. 40 hod.

Zatímco minulý týden se nesl Filmový klub ve znamení psychoanalýzy, tento čtvrtek přináší další důkaz o mnohovrstevnatosti námětů amerického režiséra Stanleye Kubricka, jehož tvorbu od začátku září Česká televize připomíná ve svém komponovaném cyklu: náročné sci-fi 2001: Vesmírná odyssea přináší závažné filosofické a antropologické otázky v hávu ryze uměleckém a filmovém.

Vesmírná odyssea, kterou Kubrick natočil ve spolupráci s Arthurem C. Clarkem na základě jeho dřívějších novel a společného scénáře, později vydaného i v přepracované prozaické podobě, patří mezi nejdiskutovanější díla světové kinematografie. Snímek má nekonečné šiky příznivců, jež doslova chrlí jednu odvážnou interpretaci za druhou, ale i neméně početné davy odpůrců, pro které není ničím jiným, než „…filmem tak tupým, až otupí i váš zájem o jeho technický důvtip…“ (Stanley Kauffmann). Velmi složitá struktura snímku však není samoúčelná a i přes rozporuplné reakce a námitky, že film je vpodstatě nekoukatelný a nepochopitelný, je Vesmírná odyssea brilantně vyladěným vizuálním dílem, jehož výtvarná i filmová hodnota je nesporná.

Příběh o nálezu záhadného monolitu, který při svém objevení vyšle signál k Jupiteru, se stal kultovním symbolem sci-fi, bok po boku Stalkera či Solarisu sovětského režiséra Andreje Tarkovského anebo Blade Runnera amerického režiséra Ridleyho Scotta. Mnohem blíže má ale k prvnímu ze jmenovaných snímků: podobně jako Stalker se noří do filosofických hloubek, aby poodkryl věčnou antropologickou otázku místa lidského druhu ve vesmíru, jeho vývoje i technologií. Jen možností výkladu ústředního motivu - tedy monolitu - je nespočet. Od těch, co jej považují za jakousi „strážnou věž“ mimozemských civilizací, které si přejí být – z neznámého důvodu – informované o vzniku inteligentního života na planetě Zemi, až po paralely s vesmírným řádem a Bohem, poukazující na jeho dokonalý tvar i emočně silný konec snímku. Právě abstraktní obrazová koláž, kterou Kubrick Vesmírnou odysseu uzavírá, je naprosto čirým příkladem filmové filosofické eseje. Pečlivá práce s kamerou, filmovým materiálem, architekturou i vyjadřováním řadí snímek k vizuálně i intelektuálně nejnáročnějším uměleckým dílům vůbec.

Za zmínku jistě stojí i vědecká preciznost světa, který Kubrick a Clarke divákům nabízejí: (propracované fyzikální zákony či fakt, že jde o jeden z mála snímků, ve kterém je ve vakuu skutečné ticho, předměty podléhají přesně propočítané gravitaci a planeta Země ve vesmíru prochází realistickými fázemi) a hudební linka, jíž režisér u filmové veřejnosti proslavil Straussovu monumentální skladbu „Also sprach Zarathustra“ (Tak pravil Zaratuštra), (kterou si možná vybavíte ze znělky České sody).

Ta odkazuje k německému filosofovi Friedrichu Nietzschemu, který vytvořil filosofický model nadčlověka, další evoluční fáze lidstva. (Teorie nadčlověka pak byla ve své velmi zjednodušené a znásilněné formě zneužita nacisty). Ve chvíli, kdy na konci filmu skladba opět zazní, Kubrick nechává na plátně zazářit panensky bílé embryo a mnohovrstevnaté filosofické sdělení filmu tak uzavírá čistou vírou a nadějí. Je jen otázkou, nakolik myslel Arthur C. Clarke vážně své prohlášení, že producent MGM„...platí za první náboženský film o rozpočtu deseti miliónů dolarů."

Náročné, ale bezesporu velmi inspirativní filosofické sci-fi Stanleye Kubricka a Arthura C. Clarka 2001: Vesmírná odyssea uvede ČT2 ve čtvrtek 21. 9. ve 21. 40 hod.

Do třetice apokalyptických vizí: Jan Svěrák (Obecná škola, Akumulátor I, Kolja, Jízda, Tmavomodrý svět) absolvoval pražskou FAMU v roce 1988 svojí ekologickou mystifikací Ropáci a okamžitě s ní vzbudil pozornost u domácího i zahraničního publika i kritiky. Snímek natočený kombinovanou metodou hraného a animovaného filmu na základech dokumentárního žánru je sugestivní, ale humornou vizí ekologické přítomnosti lidstva.

Evolučně nový živočišný druh „ropáků“- zvířátek, kterým se nejlépe daří v těch místech, které lidstvo arogancí k životnímu prostředí zplenilo a oholilo na kost, je alarmujícím mementem toho, že ekologická katastrofa nepřichází jako v biblickém Zjevení Svatého Jana lámáním pečetí, blesky a ohnivými hady, ale docela obyčejně, nenápadně, všedně.

Svěrákův civilní přístup i snaha o maximální autentičnost vyprávění činí z Ropáků ojedinělé dílo české kinematografie, zvláštní nejen svojí společenskou angažovaností, filmařským důvtipem a černým humorem, ale i mezižánrovými přesahy, díky nimž je jeho zařazení prakticky nemožné.

Dvacetiminutový snímek Ropáci, oceněný studentským Oscarem, který uvede ČT2 v rámci pořadu Mistři českého animovaného filmu III v neděli 24. 9. v 10. 55, uzavírá nabídku silných snímků s apokalyptickými přesahy i sílou lidské naděje.