Báječní muži s computerem
23.1.2006, FIA , článek
Povídání o mužích, kteří zůstávají schováni za computery. Exkurze do světa lidí, jež jsou v něčem odlišní a v něčem zoufale stejní jako my. Poznejte rozložení mužských sil na virtuálních prknech znamenajích svět 21. století.
Je ráno. Sedím v kanceláři a nenápadně pozoruji okolí. Nalevo kolega programátor soustředěně buší do klávesnice. Napravo kolegyně programátora dělá v podstatě to samé. Mám štěstí, mohu pozorovat mužský a ženský prvek při naprosto stejné činnosti. Sleduji a provádím sondáž do hlubin programátorovy duše, nebo spíš jen tak pod povrch šedé kůry mozkové... Zároveň ale vnímám jejich vzájemné odlišnosti i sjednocující prvky. Škoda jen, že musím pracovat a nemohu si dovolit naplno zaměstnat svoji mysl hlubším pohledem do jejich životů. I přesto si dovolím nabídnout vám průzor do zákulisí vašich počítačových programů a především pod pokličku životů jejich tvůrců, abyste měli jednou pro vždy jasno, jací lidé je pro vás připravují. Máte-li čas a chuť, zvu vás na objevnou výpravu do hlubin „virtuálních dělníků“ 21. století.
Jací tedy jsou muži za počítačem? V čem jsou jiní než ten, kterého máte zrovna VY doma? Pro začátek se podíváme na jejich vzhled. Obvykle nejsou nijak nápadní svým oděvem ani tělesnou schránkou. Podle výšky platu a typu společnosti, ve které pracují se v mých očích diferencují na tzv.
Značkovák je programátor, který nakupuje značkové oblečení (dedukce naprosto logická, tudíž není co vysvětlovat). Oblíbenými značkami jsou takové, jejichž trička, jeansy a mikiny vydrží v nezměněné formě alespoň 2 sezóny, což je nákupní interval programátora „samotáře“. Bývá-li Značkovák lapen do pasti lásky, jen velmi těžko se mu vysvětluje, že bude rozumnější koupit 2 dvě trička neznačková, za cenu jednoho od jeho oblíbeného výrobce. Samozřejmě, že tohle všechno dělá jeho partnerka z lásky a to proto, aby nemusel její „milovaný Značkovák“ chodit stále ve stejném úboru. Nejoblíbenější barvou bývá u tohoto druhu některá z plejády tmavých odstínů.
Neznačkovák je tedy logicky osoba, která si na nějakou tu značku oděvů příliš nepotrpí. Běžně ho poznáte podle toho, že mu oblečení obvykle vybírá maminka, babička, nebo kterákoliv osoba ženského pohlaví v jeho blízkosti. Intervaly nákupu nových svršků jsou dosti různé. Pravděpodobně nejfrekventovanějším časem, kdy potkáte Neznačkováka v novém oděvu, je čas po Vánocích. Darovaný oděv mu obvykle vydrží až do Vánoc příštích nebo do narozenin.
A kdo je to Údržbář? To je naopak někdo, u koho je naprosto lhostejné, jestli nosí módu značkovou nebo neznačkovou, protože vždycky když ho potkáte, vypadá jako člověk od údržby! Jediné, co určitě s sebou nemá, je taška s nářadím. Údržbáři bývají obvykle největšími počítačovými experty, a proto jediné, co je zajímá, jsou informace ze světa hardwaru, softwaru a ostatních …warů…. Existenci vlastních svršků obvykle zaregistrují až v okamžiku, kdy u nich dojde k tzv. poločasu rozpadu a jejich životní cyklus je dokonán.
Posledním typem programátora je Kravaťák. Ten obvykle pracuje u zahraniční společnosti, kde se běžně vyžaduje v rámci firemní kultury nošení obleků, košile a kravaty. Kravaťák mívá obvykle jeden „nekravatový“ den a tím je většinou pátek. V tomto dni smí usednout ke computeru bez všudypřítomné ozdoby krku. Máte-li zájem o Kravaťáka, upřímně vás lituji, protože žehlení košil pro tohohle pána bude skutečné peklo.
Protože jsme zmínili vztah programátora a módy, musíme se ještě zastavit u jeho vztahu ke sportu. Většina z nich obvykle neholduje sportovním aktivitám, nebo provozují sport, který viditelně nezanechává na těle žádné stopy. Myslím, že mohou hrát šachy, či domino (samozřejmě elektronické). Někteří jsou třeba vášnivými vyznavači hrátek s modely aut, letadel, vlaků apod. Zkrátka asi je velmi málo těch, kteří běhají v parku, hrají hokej, fotbal nebo tenis (i když určitě se mezi nimi najdou výjimky). Co ale zbožňují zaručeně všichni, jsou počítačové hry a turnaje v nich. Tzv. „pařby“ jsou legendárními akcemi živočišného druhu homo programátor. Co se na nich skutečně děje, nemohu posoudit, protože jejich průběh znám pouze z vyprávění. Z dochovaných a velmi seriózních zdrojů však vím, že scénář je asi následující: Skupina „pařmenů“ se uzavře v nějakém objektu (chata, chalupa, byt, apod.), kam si s sebou přivezou životně důležité zásoby jídla, pití a především herní počítače. V tomto objektu potom setrvají za computerem až do chvíle, kdy je nezbytně nutné navrátit se do civilizace a do reálného života. Standardní délka odtržení od skutečnosti bývá jeden víkend a následky pobytu jsou na tělesné schránce zřejmé ihned při prvním setkání s takto postiženou osobou: Těkavý pohled, který hledá nebezpečí za každým rohem, trhavé pohyby, vytřeštěné oči a nesoustředěná mysl. Nepřítel číhá všude a je třeba se proti němu bránit. Návrat do běžného každodenního života proběhne obvykle do dvaceti čtyř hodin a až na výjimky nezanechává žádné dlouhodobé následky.
Vraťme se ale společně zpátky do kanceláře, kde má kolega zrovna na uších sluchátka, vedle sebe sáček chipsů a obaly od potravin s vysokou výživnou hodnotou. Nic tak nerozproudí krev v těle, jako vakuovaná potravina napěchovaná emulgátory. Určitě se mu pak dobře myslí, což je vidět na první pohled. Mně by nepomohl ani kamion plný těchhle dobrot, abych vymyslela to co on. Zvědavým pohledem přelétnu jeho stůl. V okruhu půl metru má v soustředných kruzích rozmístěné hrnky i sklenice s podivuhodným obsahem. Kdysi jsem si myslela, že v nich pěstuje vzácné bylinky. Dnes vím, že v nich má plíseň. Kdybychom neměli ve firemní kuchyňce kávovar, určitě by se ze dna jeho hrnečků, obsahujících kávovou sedlinu, dala věštit budoucnost! Střízlivým pohledem konstatuji, že to u něj na stole vypadá, jakoby se zabarikádoval před okolním světem a celý svůj život chtěl vměstnat do dvou metrů čtverečních okolo computeru. Malebně si vyzdobil nejbližší nástěnku invenčními obrázky. Místo fotek rodiny a přátel má na nástěnce připíchnutý screen shot anglického webu. Při práci zásadně používá několik propojených obrazovek velikosti plazmové televize, v nichž se mu zračí budoucnost šťastných klientů a uživatelů.
Vlastně vypadá trochu jako z jiného světa. Moc nemluví a pokud ano, tak mu stejně nerozumím. Občas se mi snaží předat nějaké informace ze světa počítačových programů. Marně. Když konečně pochopí, že já nepochopím, přestane se snažit. Nepředpokládám, že bych prezentované problematice někdy v budoucnu porozuměla. Stejně tak nepředpokládám, že by on pochopil nutnost barevného sladění kabelky, bot a rukavic, nebo odhalil kouzlo povánočních výprodejů. Je prostě úplně jiný než já a o dost jinačí, než většina běžných mužů.
V podstatě je homo programátor člověk milý, jen trochu plachý a obvykle nepříliš hovorný. Ale věřte mi nebo ne, pokud už z něj vyrazíte nějaké to slovo, určitě bude mít svoji váhu. Protože u báječných mužů s computerem platí dvojnásob, že prázdný soudek nejvíc duní a tak skutečně nečekejte slova, když nebude co říci. Proto mám tento druh velmi ráda a pokud teď i vy o nich víte víc, možná najdete společnou řeč nebo se vám budou zdát zajímavější než dosud.
Foto: Rudolf Kotulán
Jací tedy jsou muži za počítačem? V čem jsou jiní než ten, kterého máte zrovna VY doma? Pro začátek se podíváme na jejich vzhled. Obvykle nejsou nijak nápadní svým oděvem ani tělesnou schránkou. Podle výšky platu a typu společnosti, ve které pracují se v mých očích diferencují na tzv.
- značkováky
- neznačkováky
- údržbáře
- kravaťáky
Značkovák je programátor, který nakupuje značkové oblečení (dedukce naprosto logická, tudíž není co vysvětlovat). Oblíbenými značkami jsou takové, jejichž trička, jeansy a mikiny vydrží v nezměněné formě alespoň 2 sezóny, což je nákupní interval programátora „samotáře“. Bývá-li Značkovák lapen do pasti lásky, jen velmi těžko se mu vysvětluje, že bude rozumnější koupit 2 dvě trička neznačková, za cenu jednoho od jeho oblíbeného výrobce. Samozřejmě, že tohle všechno dělá jeho partnerka z lásky a to proto, aby nemusel její „milovaný Značkovák“ chodit stále ve stejném úboru. Nejoblíbenější barvou bývá u tohoto druhu některá z plejády tmavých odstínů.
Neznačkovák je tedy logicky osoba, která si na nějakou tu značku oděvů příliš nepotrpí. Běžně ho poznáte podle toho, že mu oblečení obvykle vybírá maminka, babička, nebo kterákoliv osoba ženského pohlaví v jeho blízkosti. Intervaly nákupu nových svršků jsou dosti různé. Pravděpodobně nejfrekventovanějším časem, kdy potkáte Neznačkováka v novém oděvu, je čas po Vánocích. Darovaný oděv mu obvykle vydrží až do Vánoc příštích nebo do narozenin.
A kdo je to Údržbář? To je naopak někdo, u koho je naprosto lhostejné, jestli nosí módu značkovou nebo neznačkovou, protože vždycky když ho potkáte, vypadá jako člověk od údržby! Jediné, co určitě s sebou nemá, je taška s nářadím. Údržbáři bývají obvykle největšími počítačovými experty, a proto jediné, co je zajímá, jsou informace ze světa hardwaru, softwaru a ostatních …warů…. Existenci vlastních svršků obvykle zaregistrují až v okamžiku, kdy u nich dojde k tzv. poločasu rozpadu a jejich životní cyklus je dokonán.
Posledním typem programátora je Kravaťák. Ten obvykle pracuje u zahraniční společnosti, kde se běžně vyžaduje v rámci firemní kultury nošení obleků, košile a kravaty. Kravaťák mívá obvykle jeden „nekravatový“ den a tím je většinou pátek. V tomto dni smí usednout ke computeru bez všudypřítomné ozdoby krku. Máte-li zájem o Kravaťáka, upřímně vás lituji, protože žehlení košil pro tohohle pána bude skutečné peklo.
Protože jsme zmínili vztah programátora a módy, musíme se ještě zastavit u jeho vztahu ke sportu. Většina z nich obvykle neholduje sportovním aktivitám, nebo provozují sport, který viditelně nezanechává na těle žádné stopy. Myslím, že mohou hrát šachy, či domino (samozřejmě elektronické). Někteří jsou třeba vášnivými vyznavači hrátek s modely aut, letadel, vlaků apod. Zkrátka asi je velmi málo těch, kteří běhají v parku, hrají hokej, fotbal nebo tenis (i když určitě se mezi nimi najdou výjimky). Co ale zbožňují zaručeně všichni, jsou počítačové hry a turnaje v nich. Tzv. „pařby“ jsou legendárními akcemi živočišného druhu homo programátor. Co se na nich skutečně děje, nemohu posoudit, protože jejich průběh znám pouze z vyprávění. Z dochovaných a velmi seriózních zdrojů však vím, že scénář je asi následující: Skupina „pařmenů“ se uzavře v nějakém objektu (chata, chalupa, byt, apod.), kam si s sebou přivezou životně důležité zásoby jídla, pití a především herní počítače. V tomto objektu potom setrvají za computerem až do chvíle, kdy je nezbytně nutné navrátit se do civilizace a do reálného života. Standardní délka odtržení od skutečnosti bývá jeden víkend a následky pobytu jsou na tělesné schránce zřejmé ihned při prvním setkání s takto postiženou osobou: Těkavý pohled, který hledá nebezpečí za každým rohem, trhavé pohyby, vytřeštěné oči a nesoustředěná mysl. Nepřítel číhá všude a je třeba se proti němu bránit. Návrat do běžného každodenního života proběhne obvykle do dvaceti čtyř hodin a až na výjimky nezanechává žádné dlouhodobé následky.
Vraťme se ale společně zpátky do kanceláře, kde má kolega zrovna na uších sluchátka, vedle sebe sáček chipsů a obaly od potravin s vysokou výživnou hodnotou. Nic tak nerozproudí krev v těle, jako vakuovaná potravina napěchovaná emulgátory. Určitě se mu pak dobře myslí, což je vidět na první pohled. Mně by nepomohl ani kamion plný těchhle dobrot, abych vymyslela to co on. Zvědavým pohledem přelétnu jeho stůl. V okruhu půl metru má v soustředných kruzích rozmístěné hrnky i sklenice s podivuhodným obsahem. Kdysi jsem si myslela, že v nich pěstuje vzácné bylinky. Dnes vím, že v nich má plíseň. Kdybychom neměli ve firemní kuchyňce kávovar, určitě by se ze dna jeho hrnečků, obsahujících kávovou sedlinu, dala věštit budoucnost! Střízlivým pohledem konstatuji, že to u něj na stole vypadá, jakoby se zabarikádoval před okolním světem a celý svůj život chtěl vměstnat do dvou metrů čtverečních okolo computeru. Malebně si vyzdobil nejbližší nástěnku invenčními obrázky. Místo fotek rodiny a přátel má na nástěnce připíchnutý screen shot anglického webu. Při práci zásadně používá několik propojených obrazovek velikosti plazmové televize, v nichž se mu zračí budoucnost šťastných klientů a uživatelů.
Vlastně vypadá trochu jako z jiného světa. Moc nemluví a pokud ano, tak mu stejně nerozumím. Občas se mi snaží předat nějaké informace ze světa počítačových programů. Marně. Když konečně pochopí, že já nepochopím, přestane se snažit. Nepředpokládám, že bych prezentované problematice někdy v budoucnu porozuměla. Stejně tak nepředpokládám, že by on pochopil nutnost barevného sladění kabelky, bot a rukavic, nebo odhalil kouzlo povánočních výprodejů. Je prostě úplně jiný než já a o dost jinačí, než většina běžných mužů.
V podstatě je homo programátor člověk milý, jen trochu plachý a obvykle nepříliš hovorný. Ale věřte mi nebo ne, pokud už z něj vyrazíte nějaké to slovo, určitě bude mít svoji váhu. Protože u báječných mužů s computerem platí dvojnásob, že prázdný soudek nejvíc duní a tak skutečně nečekejte slova, když nebude co říci. Proto mám tento druh velmi ráda a pokud teď i vy o nich víte víc, možná najdete společnou řeč nebo se vám budou zdát zajímavější než dosud.
Foto: Rudolf Kotulán
