Blood & Milk: deska, co jde tak trochu na dřeň
1.3.2006, Zuzana Kobíková, článek
Skupina Swordfishtrombones vydala nedávno svou novou desku, Blood & Milk. O desce, jejím vzniku i úspěšném songu Hitler in Me jsme si povídali s baskytaristou skupiny Swordfishtrombones, Martinem Zaplatílkem.
Nahrávka Blood & Milk vychází pět let po vašem posledním albu, což je dost velký časový odstup... Čím za tu dobu Swordfishtrombones prošli?
Pětiletá pauza byla dobrá v tom, že písničky, které jsme na naši třetí desku připravili, jsou vybroušenější. My jsme si prostě uvědomili, že druhá deska Hunting Season (2001) - i když nebyla špatná - byla trošku jednotvárná, její nálada byla hodně stejná a dost podobná desce první Amorous Fruit (1998). Věděli jsme, že v kapele je trošku dravější potenciál, ale nějak se nám nepovedlo dostat jej do nahrávek. Jeden náš kamarád o těch dvou deskách řekl, že je to takový punk, ale obrácený dovnitř. Hudba bez změn rytmu i nálad. Energie, co v písních byla, byla jakoby držená, plná nervozity, a myslím si, že to se na desce Blood & Milk povedlo překonat.
A jakým způsobem se tohle povedlo?
Prostě jsme potřebovali nějaký „otvírák“, který kapelu „odzátkuje“ a postupem času jsme se k takovému otvíráku dostali. Tedy spíš k člověku, jenž tohle dokáže, a tím je náš nový producent, Dušan Neuwerth. (Člen kapely Umakart, producentem skupin Tata Bojs, Priessnitz, Kryštof, Nierika, tvůrce filmové hudby.) On pomůže dát písničkám tvar, který mají mít. Myslím, že prostě musel přijít člověk zvnějšku a ukázat nám věci, které bychom tam třeba neviděli, a dostat je ven.
Jak vaše spolupráce probíhala?
Poslali jsme mu nějaké písničky, byly to nahrávky ve strašlivé kvalitě od nás ze zkušebny, nahrané na diktafon. Ale on šel hlavně po nápadech. Měl pocit, že v naší hudbě jsou nápady a nálady, třeba kytarové party mu přišly zajímavé, on přeci jen náš Karel Krtička není tradiční školený kytarista, akordy si vymýšlí někde v hlavě, nejde po standardních akordových postupech, prostě je originální.
Obvyklá spolupráce vypadá tak, že producent určuje, jak má skladba vypadat, a kapela se mu přizpůsobí. Dušan sice měl vždycky to konečné slovo, ale také chtěl znát naše názory, a možná i proto nahrávání trvalo poměrně dlouho - od října 2004 do ledna 2006), protože když se domlouvá pět lidí plus producent, a názory jsou samozřejmě dost různé, tak prostě nějaký čas uplyne, než skladby najdou správnou podobu.
Budu citovat slova, která byla na adresu vaší nové desky řečena: „Dynamické a přitom jakoby spleenem barově začouzené vyznění konečně našlo společnou řeč a to tak, že po zádech běhá mráz a přitom se duše tetelí blahem.“
To je docela příjemný pocit, ne? Zase taková ta lehká nejistota, rozechvění, ale i příjemno, které do naší muziky patří. Autor nás zná hodně dlouho, tak ví, o čem mluví:-).
Proč jste desku pojmenovali Blood & Milk?
No, mohlo by to svádět k takovému povrchnímu chápání - „krev a mlíko“, pod tím si člověk představí různé věci, že... My jsme těch názvů měli samozřejmě spoustu, tohle byl jeden z prvních názvů, který jsme nejdřív zavrhli, a nakonec jsme se k němu vrátili, protože při poslechu konečné podoby nahrávky jsme si uvědomili, že to je deska plná protikladů - je v ní trošku agresivity, trošku melancholie, je tam nějaká jemnost, je tam drsnost, a přitom dohromady to dává poměrně jednolitý celek. Říkali jsme si, že Blood and Milk jsou protiklady, které asociují něco podobného. Agresi, spojenou s krví; jemnost, spojenou s mlékem, vláčností... Když se to vezme na dřeň v biologické podobě, jde o dva póly, bez nichž by život neexistoval. Zkrátka si myslím, že to naši novou desku vystihuje.
Jaký jste chtěli, aby měla deska „zvuk“?
Já to řeknu spíš tak, že na předchozích deskách jsme se zvukem experimentovali. První deska, Amorous Fruit (1998), byla nahraná vpodstatě naživo a druhá deska, Hunting Season (2001) byla experimentem - chtěli jsme využít trošku ambientní nahrávací prostory, a proto jsme nahrávali v Oslavanech na zámku nebo tedy v bývalém klášteře. Zvukově to bylo zajímavé, ale možná příliš melancholické a jednotvárné - no prostě jsme si řekli, že experimenty byly fajn, ale teď zkusíme klasické studio - i když tak klasické to také nebylo. Nahrávali jsme v kopřivnickém Animanu, pražském Quitónu a ve studiu Jáchym, čili u Dušana v obýváku.
Zaměříme se na vaši píseň, kterou mohou znát posluchači rádií a která je momentálně vítězem hitparády rádia Student. Je to singl Hitler in Me. Vznikla už s cílem prosadit se do rádií, což je pro úspěch každé desky zásadní?
Já myslím, že už název ukazuje, že zde nebyl nějaký záměr na hitovku, protože, přece jenom, známe tuzemská rádia a určitý strach dramaturgů z neladu, který by to mohlo vyvolat u posluchačů, třeba zrovna ten název jsme dlouho řešili... Singlem je jiná píseň, Cold & Blue, k níž máme I animovaný klip od Lukáše Hudce. Rádio Student si vybralo samo a zkrátka se toho nebáli – mají otrlé posluchače, kteří jsou tolerantní a otevření.
Jak je ta píseň stará - mám pocit, že tak dva roky už ji hrajete?
Ano, to odpovídá... Ale ona vypadala původně trochu jinak. V současné podobě je taková přímočařejší, hrajeme ji tak, jakoby ji zahráli trošku sofistikovanější pankáči. Její název by se měl trošku vysvětlit - ono je to trochu nepopulární jméno, ale myslím, že ledacos hodně vystihuje - třeba my v kapele dobře víme, co to znamená být jedináček - a často to v našich diskusích vytane na povrch.
Diskuse diktátorů? :-)
Zkrátka člověk se dostane do situace, kdy si uvědomí, že nemluví tak úplně sám, ale spíš mluví něco z něj. Něco trošku diktátorského, co má tendenci rozkazovat, co má tendenci toho druhého trošku shodit, něco, co mluví takovým jazykem, že člověk sám sebe nepoznává. Tak to je přesně on, takový malý Hitler v každém z nás, a o něm písnička je. Z celé desky song Hitler in Me trošku trčí, je nejenergičtější, nejotevřenější, svým způsobem má optimistický zvuk, i když ten text takový není...
Tak, a teď jedna „oblíbená“ otázka - do jakého žánru byste se zařadili?
Tak to né. (smích)To je strašně pofidérní věc.
Nedá se nic dělat, budeme „škatulkovat“ :-).
Škatulkovat... Jasně, ono je to důležité, svým způsobem i nutné, když člověk kapelu nezná a chce si pod jejím názvem něco představit... Ale my jsme se na to snažili jít trošku opisem. Předchozí desky byly různými lidmi a recenzenty posunuty někam do prostředí barů a kaváren - takže žánr byl takový šansonový, ale deska Blood & Milk do tohoto stylu rozhodně nepatří. Hodí se spíš do rockových klubů, do trošku živějšího prostředí, kde nesedí ti osamělí posmutnělí jedinci, ale spíš lidi, ve kterých to pod pokličkou trošku vře a mají vnitřní rozpor - někdy nevědí, co mají dělat sami se sebou, pak třeba nevědí, co mají dělat s ostatními... No a ještě k těm „škatulkám“ - na desce je slyšet víc kytar než na předchozích nahrávkách.
Zkus mi teď říci, jaké místo mají na albu Blood & Milk dechové nástroje, jež jsou pro vaši kapelu poměrně typické, a podílejí se významně na nezaměnitelném vyznění vaší hudby?
Ano, dechy mají na Blood & Milk svoje místo, ale rozdíl je právě v tom, že mají svoje místo. Vysvětlím: Je jich tam trošku méně do množství než u nás bývalo zvykem, ale aranže jsou zajímavější a lesní roh a pozoun příjemně podporují tu kytarovou muziku i zpěv.
Máte k nové desce i nějaký klip?
Ano, je k písni Cold and Blue, která je na některých rádiích ke slyšení - má trošku psychedelický úvod a je trochu vnitřně agresivní, vypráví nebezpečným, gangsterským tónem, a přitom je to příběh o slepeckém psu. Myslím, že víc vysvětlí právě animovaný klip od Tomáše Hudce, takový animovaný krvák.
Hrajete společně v nezměněné sestavě devět let. Což nebývá u kapel zvykem. Jak řešíte „ponorky“, které podle mě musejí čas od času nastat?
Tak to zná asi každý, kdo funguje s lidmi, se kterými musí skousnout i špatné věci, krom té spousty dobrého, co zažije... A my se za ty roky dobře známe, takže asi víme, jak spolu komunikovat tak, abychom se dohodli. Pochopit, o co jde tomu druhému, naslouchat si, a i vyhroceně řečené názory brát v potaz a nevysvětlovat je jako osobní útoky, ale vyjádření názoru. Zvykli jsme si na to, že se občas vyjadřujeme hodně přímočaře a pro nezúčastněné osoby až agresivně nebo útočně. Vytvořil se tak osobitý styl komunikace, která je pro vnější svět trošku záhadná - může se zdát, že každou chvílí mezi námi vybuchne menší bomba v podobě některého ze členů kapely... Ale nám to strašně pomáhá, čistí to vzduch a na hudbě se to projeví jednoznačně pozitivně.
Kdy vyrážíte s novou deskou na turné?
Na turné vyrážíme v dubnu, až bude jarní vzduch prohřátý, to je náš čas. Startujeme v Plzni a kromě Prahy, Brna a Ostravy navštívíme i některá menší města. Spolu s námi na některých koncertech vystoupí i kopřivnická Nierika. Virtuální křest ale proběhne už 1. března v živém vysílání Rádia Student, kde jeho kmotrem bude moderátor pořadu, básník Martin Reiner.
Možná by někoho ze čtenářů zajímal název vaší kapely. Jak vznikl a co znamená?
To už je taková otřepaná historie:-). Když kluci přemýšleli o názvu kapely, padl spásný nápad pojmenovat se podle desky, která kapele přijde zajímavá - jako se Rolling Stones jmenují podle desky Boba Dylana - nebo kecám? (smích) Tak, prostě, kdosi z kluků objevil desku Toma Waitse, Swordfishrombones, takovou fakt šílenou, ale svým způsobem přelomovou, a ta se jim svou odvahou a zvláštností tak líbila, že podle ní byla pojmenována i kapela. Jinak Swordfishtrombones znamená v překladu „mečounovy trombóny“, ale tady je vidět, že překlad neznamená vysvětlení:-). Výhoda našeho názvu je v tom, že je to tak nesrozumitelné a dlouhé, že když už si člověk dá tu práci, aby si to zapamatoval, tak už si to pak pamatuje napořád.
Jak jste s novou deskou spokojeni?
Bylo by nabubřelé říkat, jak jsme strašně spokojení, ale když my ve výsledku opravdu jsme! Během natáčení se vyskytovaly velké pochybnosti o některých písničkách, aranžích i jejich vyznění. Předělávalo se o sto šest. Ale časem jsme se začali v nových aranžích cítit dobře a s písničkami se znovu ztotožnili. Přestali jsme se změnám bránit, takže s narůstajícím časem jsem byli ochotnější více experimentovat a být otevřenější. Z toho si myslím je patrné, že jsme spokojení a že si za svým výtvorem stojíme. A snad je to poznat i z té nahrávky. Já doufám, že si ta deska bude žít svým životem a že se její život prolne s životem mnoha dalších lidí.
Turné k desce Blood & Milk 2006:
4.4. Plzeň - festival Finále Plzeň
5.4. Brno - Fléda (+ Nierika)
7.4. Kopřivnice - Nora (+ Nierika)
11.4. Hradec Králové - AC klub
12.4. Znojmo - Na Věčnosti
13.4. Ostrava - Boomerang (+ Nierika)
26.4. Praha - Palác Akropolis (+ Nierika)
28.4. Zlín-Malenovice - U Tetoura
Foto: Richard Procházka
Pětiletá pauza byla dobrá v tom, že písničky, které jsme na naši třetí desku připravili, jsou vybroušenější. My jsme si prostě uvědomili, že druhá deska Hunting Season (2001) - i když nebyla špatná - byla trošku jednotvárná, její nálada byla hodně stejná a dost podobná desce první Amorous Fruit (1998). Věděli jsme, že v kapele je trošku dravější potenciál, ale nějak se nám nepovedlo dostat jej do nahrávek. Jeden náš kamarád o těch dvou deskách řekl, že je to takový punk, ale obrácený dovnitř. Hudba bez změn rytmu i nálad. Energie, co v písních byla, byla jakoby držená, plná nervozity, a myslím si, že to se na desce Blood & Milk povedlo překonat.
A jakým způsobem se tohle povedlo?
Prostě jsme potřebovali nějaký „otvírák“, který kapelu „odzátkuje“ a postupem času jsme se k takovému otvíráku dostali. Tedy spíš k člověku, jenž tohle dokáže, a tím je náš nový producent, Dušan Neuwerth. (Člen kapely Umakart, producentem skupin Tata Bojs, Priessnitz, Kryštof, Nierika, tvůrce filmové hudby.) On pomůže dát písničkám tvar, který mají mít. Myslím, že prostě musel přijít člověk zvnějšku a ukázat nám věci, které bychom tam třeba neviděli, a dostat je ven.
Jak vaše spolupráce probíhala?
Poslali jsme mu nějaké písničky, byly to nahrávky ve strašlivé kvalitě od nás ze zkušebny, nahrané na diktafon. Ale on šel hlavně po nápadech. Měl pocit, že v naší hudbě jsou nápady a nálady, třeba kytarové party mu přišly zajímavé, on přeci jen náš Karel Krtička není tradiční školený kytarista, akordy si vymýšlí někde v hlavě, nejde po standardních akordových postupech, prostě je originální.
Obvyklá spolupráce vypadá tak, že producent určuje, jak má skladba vypadat, a kapela se mu přizpůsobí. Dušan sice měl vždycky to konečné slovo, ale také chtěl znát naše názory, a možná i proto nahrávání trvalo poměrně dlouho - od října 2004 do ledna 2006), protože když se domlouvá pět lidí plus producent, a názory jsou samozřejmě dost různé, tak prostě nějaký čas uplyne, než skladby najdou správnou podobu.
Budu citovat slova, která byla na adresu vaší nové desky řečena: „Dynamické a přitom jakoby spleenem barově začouzené vyznění konečně našlo společnou řeč a to tak, že po zádech běhá mráz a přitom se duše tetelí blahem.“
To je docela příjemný pocit, ne? Zase taková ta lehká nejistota, rozechvění, ale i příjemno, které do naší muziky patří. Autor nás zná hodně dlouho, tak ví, o čem mluví:-).
Proč jste desku pojmenovali Blood & Milk?
No, mohlo by to svádět k takovému povrchnímu chápání - „krev a mlíko“, pod tím si člověk představí různé věci, že... My jsme těch názvů měli samozřejmě spoustu, tohle byl jeden z prvních názvů, který jsme nejdřív zavrhli, a nakonec jsme se k němu vrátili, protože při poslechu konečné podoby nahrávky jsme si uvědomili, že to je deska plná protikladů - je v ní trošku agresivity, trošku melancholie, je tam nějaká jemnost, je tam drsnost, a přitom dohromady to dává poměrně jednolitý celek. Říkali jsme si, že Blood and Milk jsou protiklady, které asociují něco podobného. Agresi, spojenou s krví; jemnost, spojenou s mlékem, vláčností... Když se to vezme na dřeň v biologické podobě, jde o dva póly, bez nichž by život neexistoval. Zkrátka si myslím, že to naši novou desku vystihuje.
Jaký jste chtěli, aby měla deska „zvuk“?
Já to řeknu spíš tak, že na předchozích deskách jsme se zvukem experimentovali. První deska, Amorous Fruit (1998), byla nahraná vpodstatě naživo a druhá deska, Hunting Season (2001) byla experimentem - chtěli jsme využít trošku ambientní nahrávací prostory, a proto jsme nahrávali v Oslavanech na zámku nebo tedy v bývalém klášteře. Zvukově to bylo zajímavé, ale možná příliš melancholické a jednotvárné - no prostě jsme si řekli, že experimenty byly fajn, ale teď zkusíme klasické studio - i když tak klasické to také nebylo. Nahrávali jsme v kopřivnickém Animanu, pražském Quitónu a ve studiu Jáchym, čili u Dušana v obýváku.
Zaměříme se na vaši píseň, kterou mohou znát posluchači rádií a která je momentálně vítězem hitparády rádia Student. Je to singl Hitler in Me. Vznikla už s cílem prosadit se do rádií, což je pro úspěch každé desky zásadní?
Já myslím, že už název ukazuje, že zde nebyl nějaký záměr na hitovku, protože, přece jenom, známe tuzemská rádia a určitý strach dramaturgů z neladu, který by to mohlo vyvolat u posluchačů, třeba zrovna ten název jsme dlouho řešili... Singlem je jiná píseň, Cold & Blue, k níž máme I animovaný klip od Lukáše Hudce. Rádio Student si vybralo samo a zkrátka se toho nebáli – mají otrlé posluchače, kteří jsou tolerantní a otevření.
Jak je ta píseň stará - mám pocit, že tak dva roky už ji hrajete?
Ano, to odpovídá... Ale ona vypadala původně trochu jinak. V současné podobě je taková přímočařejší, hrajeme ji tak, jakoby ji zahráli trošku sofistikovanější pankáči. Její název by se měl trošku vysvětlit - ono je to trochu nepopulární jméno, ale myslím, že ledacos hodně vystihuje - třeba my v kapele dobře víme, co to znamená být jedináček - a často to v našich diskusích vytane na povrch.
Diskuse diktátorů? :-)
Zkrátka člověk se dostane do situace, kdy si uvědomí, že nemluví tak úplně sám, ale spíš mluví něco z něj. Něco trošku diktátorského, co má tendenci rozkazovat, co má tendenci toho druhého trošku shodit, něco, co mluví takovým jazykem, že člověk sám sebe nepoznává. Tak to je přesně on, takový malý Hitler v každém z nás, a o něm písnička je. Z celé desky song Hitler in Me trošku trčí, je nejenergičtější, nejotevřenější, svým způsobem má optimistický zvuk, i když ten text takový není...
Tak, a teď jedna „oblíbená“ otázka - do jakého žánru byste se zařadili?
Tak to né. (smích)To je strašně pofidérní věc.
Nedá se nic dělat, budeme „škatulkovat“ :-).
Škatulkovat... Jasně, ono je to důležité, svým způsobem i nutné, když člověk kapelu nezná a chce si pod jejím názvem něco představit... Ale my jsme se na to snažili jít trošku opisem. Předchozí desky byly různými lidmi a recenzenty posunuty někam do prostředí barů a kaváren - takže žánr byl takový šansonový, ale deska Blood & Milk do tohoto stylu rozhodně nepatří. Hodí se spíš do rockových klubů, do trošku živějšího prostředí, kde nesedí ti osamělí posmutnělí jedinci, ale spíš lidi, ve kterých to pod pokličkou trošku vře a mají vnitřní rozpor - někdy nevědí, co mají dělat sami se sebou, pak třeba nevědí, co mají dělat s ostatními... No a ještě k těm „škatulkám“ - na desce je slyšet víc kytar než na předchozích nahrávkách.
Zkus mi teď říci, jaké místo mají na albu Blood & Milk dechové nástroje, jež jsou pro vaši kapelu poměrně typické, a podílejí se významně na nezaměnitelném vyznění vaší hudby?
Ano, dechy mají na Blood & Milk svoje místo, ale rozdíl je právě v tom, že mají svoje místo. Vysvětlím: Je jich tam trošku méně do množství než u nás bývalo zvykem, ale aranže jsou zajímavější a lesní roh a pozoun příjemně podporují tu kytarovou muziku i zpěv.
Máte k nové desce i nějaký klip?
Ano, je k písni Cold and Blue, která je na některých rádiích ke slyšení - má trošku psychedelický úvod a je trochu vnitřně agresivní, vypráví nebezpečným, gangsterským tónem, a přitom je to příběh o slepeckém psu. Myslím, že víc vysvětlí právě animovaný klip od Tomáše Hudce, takový animovaný krvák.
Hrajete společně v nezměněné sestavě devět let. Což nebývá u kapel zvykem. Jak řešíte „ponorky“, které podle mě musejí čas od času nastat?
Tak to zná asi každý, kdo funguje s lidmi, se kterými musí skousnout i špatné věci, krom té spousty dobrého, co zažije... A my se za ty roky dobře známe, takže asi víme, jak spolu komunikovat tak, abychom se dohodli. Pochopit, o co jde tomu druhému, naslouchat si, a i vyhroceně řečené názory brát v potaz a nevysvětlovat je jako osobní útoky, ale vyjádření názoru. Zvykli jsme si na to, že se občas vyjadřujeme hodně přímočaře a pro nezúčastněné osoby až agresivně nebo útočně. Vytvořil se tak osobitý styl komunikace, která je pro vnější svět trošku záhadná - může se zdát, že každou chvílí mezi námi vybuchne menší bomba v podobě některého ze členů kapely... Ale nám to strašně pomáhá, čistí to vzduch a na hudbě se to projeví jednoznačně pozitivně.
Kdy vyrážíte s novou deskou na turné?
Na turné vyrážíme v dubnu, až bude jarní vzduch prohřátý, to je náš čas. Startujeme v Plzni a kromě Prahy, Brna a Ostravy navštívíme i některá menší města. Spolu s námi na některých koncertech vystoupí i kopřivnická Nierika. Virtuální křest ale proběhne už 1. března v živém vysílání Rádia Student, kde jeho kmotrem bude moderátor pořadu, básník Martin Reiner.
Možná by někoho ze čtenářů zajímal název vaší kapely. Jak vznikl a co znamená?
To už je taková otřepaná historie:-). Když kluci přemýšleli o názvu kapely, padl spásný nápad pojmenovat se podle desky, která kapele přijde zajímavá - jako se Rolling Stones jmenují podle desky Boba Dylana - nebo kecám? (smích) Tak, prostě, kdosi z kluků objevil desku Toma Waitse, Swordfishrombones, takovou fakt šílenou, ale svým způsobem přelomovou, a ta se jim svou odvahou a zvláštností tak líbila, že podle ní byla pojmenována i kapela. Jinak Swordfishtrombones znamená v překladu „mečounovy trombóny“, ale tady je vidět, že překlad neznamená vysvětlení:-). Výhoda našeho názvu je v tom, že je to tak nesrozumitelné a dlouhé, že když už si člověk dá tu práci, aby si to zapamatoval, tak už si to pak pamatuje napořád.
Jak jste s novou deskou spokojeni?
Bylo by nabubřelé říkat, jak jsme strašně spokojení, ale když my ve výsledku opravdu jsme! Během natáčení se vyskytovaly velké pochybnosti o některých písničkách, aranžích i jejich vyznění. Předělávalo se o sto šest. Ale časem jsme se začali v nových aranžích cítit dobře a s písničkami se znovu ztotožnili. Přestali jsme se změnám bránit, takže s narůstajícím časem jsem byli ochotnější více experimentovat a být otevřenější. Z toho si myslím je patrné, že jsme spokojení a že si za svým výtvorem stojíme. A snad je to poznat i z té nahrávky. Já doufám, že si ta deska bude žít svým životem a že se její život prolne s životem mnoha dalších lidí.
Turné k desce Blood & Milk 2006:
4.4. Plzeň - festival Finále Plzeň
5.4. Brno - Fléda (+ Nierika)
7.4. Kopřivnice - Nora (+ Nierika)
11.4. Hradec Králové - AC klub
12.4. Znojmo - Na Věčnosti
13.4. Ostrava - Boomerang (+ Nierika)
26.4. Praha - Palác Akropolis (+ Nierika)
28.4. Zlín-Malenovice - U Tetoura
Foto: Richard Procházka
