Celer

Charakteristika

Celer, latinským názvem Apium graveolens, je dvouletá bylina z čeledi miříkovitých. Standardně se pěstují tři typy: hlíznatý, řapíkatý a listový. Prvně jmenovaný se pěstuje pro hlízu, ale i listy. Druhý nevytváří hlízu, ale má mohutné řapíky, které se bělí a využívají jako zelenina. Poslední tvoří jemné listové výhonky. Celer řapíkatý a hlíznatý nalezneme ve Francii, na Balkáně, ale i v Anglii a Americe.

Pěstování

Celer pochází z přímořských oblastí, a tak mu svědčí hlubší půda s dostatkem vláhy. Můžeme jej předpěstovat v truhlících, nebo rovnou vysévat ve vzdálenostech 30 x 30 cm. Důležité je okopávání, zalévání a hnojení. Malé hlízy se na podzim přesazují do květináčů a poté dopěstovávají, pak můžete mít čerstvou nať i v zimě. Pokud se rozhodnete začít ho pěstovat i teď, vyklíčí vám v truhlíku při teplotě okolo dvaceti stupňů během tří týdnů.
Pokud objevíte na celeru suché listy, tak většinou se není třeba obávat nemoci, lístky nemusíte ani otrhávat.

Účinky

Nať celeru obsahuje vitamín C i A, dále, silice a minerální látky v čele s draslíkem. Rostlinka má pozitivní vliv na ledviny, pomáhá při revmatismu a dně. Zvyšuje i činnost pohlavních žláz. Pomáhat může i lidem s cukrovkou. Dále snižuje tlak a zlepšuje pohyb střev. Známe jsou i jeho antibakteriální účinky v ledvinách i močovém měchýři. Prospívá také pokožce a vlasům.

Použití

Nejprve byl celer symbolem smutku, a tak byl součástí pohřebních věnců. Dnes je naopak považován naopak za rostlinu štěstí například v Řecku.

Při zpracování celer pořádně odrhneme pod vodou. Poté oloupeme a vložíme do mírně kyselé vody, aby na vzduchu nezoxidoval, a tudíž nezčernal. Sušené listy i semena uchováváme v tmavé, uzavřené nádobě.

Čerstvé i usušené listy se využívají nejen v balkánské a americké kuchyni. Přidávají se k mletému masu, ale i do polévek nebo salátů.