Cestování po Indii a Nepálu: Amritsar a Zlatý chrám

Odvoz jsme si zajistili přímo v našem hotelu, takže nám to akorát připočítali k útratě a odpoledne (tuším kolem čtvrté) jsme měli přistavené auto i s řidičem. Byla to jakási červenofialová Tata v dieselu. Ačkoli na mapě to vypadá jako kousek (je to necelých 30 kilometrů), přišlo mi, že to jedeme docela dlouho.
Indové jsou opět striktní na bezpečnost, takže batohy nelze přenést. Neměla by projít ani fotobrašna, takže jsme většinu věcí nechali v autě, vzal jsem jen doklady, peníze a fotoaparát s jedním objektivem. V tomto případě padla volba na základní 18-55mm objektiv, abych mohl fotit jak širokoúhlé fotky, tak i trochu přiblížené. Škoda, občas bych využil i jiné objektivy.
Před hranicí jsme si počkali docela dlouhou dobu, mohla to být tak hodina. Velmi netradiční bylo ale zejména to, že jsme konečně po několika dnech viděli více evropských/amerických turistů než v počtu dvou. Konečně jsme si začali připadat jako turisti mezi turisty a ne jako jediní pozemšťané na cizí planetě. Mimo jiné jsme tu potkali i Čechy. S těmi jsme se samozřejmě hned dali do řeči a předběžně se domluvili, že zajdeme někdy na pivo. Jak jinak, že?
Hloučky lidí mezitím začaly houstnout a hranice se po dlouhé době čekání konečně otevřela. I přes větší nával se to dá přežít a vojáci, z nichž někteří kolem návštěvníků jezdí na koních, dokonce začnou později oddělovat ženy od mužů, ať se tam s nimi netlačí a Indové pak chodí úplně jiným vchodem. Ve frontě je to ještě docela dlouhá procházka, místy jsou zde bariéry jak na letišti, místy se šlo volně po silnici. Nechybí kontrola pasů, bezpečnostní kontrola a následně se konečně dostáváme k tribunám. Na to, že se přehlídka koná každý den, nás překvapila jedna věc. Jak ukrutně moc lidí tu je. Nevím kolik, ale budou jich tisíce, jak na dost velkém stadionu.

Turisté mají vyhrazeno místo nalevo dole blíže k hranici. Řev je tu dost hlasitý, Indové vykřikují proindická hesla, Pákistánci na druhé straně zase propákistánská. Tohle není jak na hokeji, tohle působí spíše jak začátek občanské války a jen čekáte, kdy někomu rupnou nervy a mnohatisícový dav se rozeběhne povraždit ten druhý na druhé straně hranice.
Chvílemi ale člověk neví, zda je nevraživost až tak skutečná nebo spíše tak moc "soutěživá", případně oboje zároveň. Když začne samotná přehlídka, vyběhnou vojáci a pochodují sem a tam od jednoho konce na druhý k hranici a pákistánští dělají v podstatě totéž, jen na ně není skoro vůbec vidět. My třeba seděli na chodníku přímo u silnice, po které chodili vojáci, takže do dálky jsme v podstatě vůbec neviděli. Jejich pohyb se ale nedá moc nazvat ani jako chůze. Běh to sice také není, ale je to tak rychlá chůze, že kolem každého vyloženě proletí. Na některých místech se zastavují, otáčejí a vykopávají nohu vysoko až k hlavě. Párkrát takto projdou, mezi nimi se mihnou i indické vojačky až nakonec dojde ke stažení vlajek obou států. Tímto ceremoniál na hranici Wagah-Attari pomalu končí a lidé se začnou rozcházet. Někteří zůstanou déle, ještě něco vyfotí.

Ještě chvíli jsme pokecali s našimi novými českými přáteli, definitivně domluvili pivo a vydali se hledat auto. Řidič už čekal, nalezli jsme dovnitř a za postupného stmívání se rozjeli směrem k Amritsaru. Jak už jsem kdysi zmiňoval, indičtí řidiči řídí příšerně, podtáčí motor tak ukrutně, že to až není hezké a v podstatě by si vystačili s pětkou. Jak jsme přijeli na okraj Amritsaru, skončila rovná silnice, po které se jelo docela rychle a řidič naštěstí neměl k zařazení "osmičku", která by poslala motor do volnoběhu, začaly problémy. Pětka byla zařazená skoro pořád, ať se jelo 50 nebo 20. Není divu, že velmi krátce po vjezdu do okrajové části města tak začala pěkně páchnout spojka. Chvílemi to vypadalo, že nedojedeme i kvůli dalším technickým problémům, párkrát jsme dokonce museli zastavit, ale nakonec to Tata zvládla a páchnoucí všemi možnými spálenými tekutinami a obloženími, které lze v autě nalézt, se došourala k hotelu.

Rychle jsme se večer osprchovali a ulehli. Klimatizaci jsme konečně vypnuli, takže nebyla ani zima. Museli jsme ale brzy ráno vstávat, už po páté nám jel první vlak ze tří, kterým jsme se chtěli dostat do Shimly, horského města ve státě Himachal Pradesh. O tom si ale povíme zase v příštím díle.

Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Samsung NX11 s objektivem Samsung 30mm F2 nebo Samsung 18-55mm.