Cestování po Indii a Nepálu: doprava, smlouvání a placení

Zdárně jsme se tedy dostali do Indie, jak se ale pohybovat zde? V našem případě jsme na to šli trochu netradičně a na první dva dny si přes couchsurfing zajistili průvodce Indií. Jmenoval se Virender a šlo o milého chlapíka, který nás vozil svým autíčkem, malinkým Maruti Suzuki Wagon R+. Jenže než jsme se ho dočkali. Vyšli jsme z letiště, brutální vedro, smrad a horko, okamžitě se na nás sesypali všichni taxikáři a rikšáci. My ale statečně odolávali a čekali na našeho domluveného průvodce. Nakonec dorazil, my naskočili do malého autíčka, všechny bágly jsme nastrkali doprostřed na zadní sedadla a vytvořili tak neprostupnou hradbu mezi levým a pravým pasažérem vzadu. Do kufru by se ty batohy opravdu nevešly. Naštěstí bylo auto vybaveno účinnou klimatizací, takže v autě bylo možno docela příjemně fungovat.
Automobilovou dopravu probereme jen v rychlosti. Hodně rychle zjistíte, že v Indii je vedle pořádného smradu také pořádný hluk. Troubí všichni na všechny. Na první pohled to vypadá, že každý chce, aby mu ten druhý uhnul nebo že troubí už jen ze sportu, nicméně troubení tu má i jednu bezpečnostní funkci. Nahrazuje zpětná zrcátka. Některá auta mají zrcátka na obou stranách, některá ale už od výroby nemají to levé, mnoho lidí je má rovnou sklopené a ani je neodklápí, někdo nemá ani jedno. Troubením se totiž dává na srozuměnou, že se k dalšímu autu řidič blíží z dané strany a ať každý ví, kde kdo je.

Samozřejmě v přeplněném městě je z toho naprostý chaos, ale např. na prázdné dálnici se třemi pruhy v každém směru se jednoduše troubí i na auto, které je o dva pruhy vedle a rozhodně nikomu nepřekáží. Chaotická doprava kupodivu nevede k tolika nehodám, jak by to na první pohled vypadalo. Za celé dva týdny jsme viděli jedinou nehodu, a to pět minut před příjezdem na letiště při odletu ze země.

Dalším zajímavým úkazem je to, že Indové strašně neradi vytáčejí motor. Auta se prakticky pořád trápí na pětku, ta se třesou a výrazněji nad jedničku(!) na otáčkoměru se podívají jen na meziměstských trasách, kdy už prostě není další převodový stupeň, který by se opět přiblížil volnoběhu.

Jedeme vlakem po Indii

Nemá smysl se ale podrobněji zabývat automobilovou dopravou, protože v Indii si jen málokdo bude půjčovat auto. O mnoho zajímavější je místní doprava, a to ať už se jedná o rikšy, tuk-tuky, autobusy nebo vlaky. Začneme vlaky. Ty jsou obecně opravdu hodně využívané, vždyť denně přepraví téměř 20 milionů lidí a železnice zaměstnává přes 1,5 milionu Indů.

Na vlakovém nádraží v Dillí je speciální turistická kancelář (Reservation Centre), kde si můžete předem zakoupit lístky na vlaky, což vzhledem k jejich přeplněnosti rozhodně není špatný nápad. Rezervační formulář ale není úplně krátký a budou po vás chtít i číslo pasu. Na druhou stranu je nutno uznat, že jízdenky jsou opravdu velmi levné. Najezdili jsme po Indii přes 1200 km, což nás vyšlo na něco přes tisícovku, což zahrnovalo i klimatizované vlaky vyšších tříd. Přesto jsme nepohrdli ani jedněmi z nejnižších tříd. Když Indie, tak Indie se vším všudy. Při placení pozor, v Indii jsou s platebními kartami Mastercard občas problémy a Visa je pro placení rozhodně spolehlivější. Jízdenky je nyní možné si objednat i přes internet a tuto komplikaci si odpustit.
Jako první jsme si vyzkoušeli jednu z nejnižších tříd, noční přesun v Sleeper class. Docela překvapením bylo, že vlaky nejsou tak přeplněné, jak se o indických vlacích obecně tvrdí a jak to vypadá, když vidíte lidi visící ze dveří vlaku. Indové se totiž nenaučili "postupovat dále do vozu", a tak zatímco uprostřed vagónu skoro nikdo není, pár metrů od dveří už není skoro ke hnutí a ve dveřích je vyloženě přetlak. I proto je rezervace místa více než vhodná, sednete si a nebudete se několik hodin mačkat. Jen se horko těžko budete dostávat k záchodům (případně se ze záchodu nedostanete ven). Ty jsou v indickém a evropském stylu. Na jedné straně tak najdete díru v zemi, na druhé pak klasickou záchodovou mísu.
Člověk může mít poprvé strach, že bude v noci okraden, ale na toto pomáhá jeden fígl, a to udělat si ze spolucestujících kamarády. Popovídat si, nabídnout jim něco českého (pokud ještě něco zbude), oni se zase rádi pochlubí svými pochoutkami. V noci se opěradlo spodní řady sedadel (rovná deska s trochou koženky) akorát vyklopí nahoru, zahákne a může se spát. Takto tu jsou tři lavice. Nespí se na tom nějak extra pohodlně, ale dá se to přežít. Přes okna bez skel aspoň trochu fouká, takže se neuvaříte, jen si musíte zvyknout na různé zvuky a mnohaminutové zastávky v každé stanici, kdy pořádně nevíte, kde to vlastně stojíte. Na nádražích bývá občas zvýšený hluk, takže v polospánku jen slyšíte občasný daleký řev jako při policejním zásahu, někdy je zase až podezřelé ticho. Co vám mám povídat, zvyknete si a je to docela zajímavý zážitek.
Ve vlacích vyšší kvality (2A AC two tier) najdete i deku a polštář, spí se zde mnohem pohodlněji, na druhou stranu je to už docela komfortní vlak a nemáte pocit, že jste v Indii (což už záleží, zda to pokládáte za "dobře" nebo "špatně"). Vyzkoušeli jsme si také klimatizované spoje třídy CC - AC chair car, které patří k vyššímu standardu pro denní cestování. Jde o vagón rozdělený uličkou na dvě a tři sedadla. Komfortní cestování, ale je dobré si vzít mikinu. Klimatizace je často pouštěna opravdu na maximum. Největší hardcore by měla být třída 2S - Second class, kde není třeba mít místenku, ale toto jsme bohužel (nebo možná i bohudík) nevyzkoušeli.

Zajímavý vlak je pak ten horský z Kalky do Shimly. Vzdušnou čarou je to pouhých 36 kilometrů, po železnici něco přes 96 kilometrů a jede se to více než 6 hodin! Cestou se stoupá strmě do výšky, vlak se plazí po horách a čím výše stoupá, tím krásnější jsou výhledy nemluvě o stovce mostů a tunelů. I když to trvá tak neuvěřitelně dlouho, stojí to za to.