Cestování po Indii a Nepálu: Fatehpur Sikrí a Jaipur
20.11.2014, Milan Šurkala, článek
Druhý den byl ve znamení cesty do Jaipuru. Cestou jsme ale stihli ještě navštívit pevnost Fatehpur Sikrí, Buland Darwaza, mrknout na Jantarovou pevnost i největší dělo na čtyřech kolech na světě, kanón Jaivana.
Kapitoly článku:
- Fatehpur Sikrí, Buland Darwaza
- Jantarová pevnost, pevnost Jaigarh, kanón Jaivana
- Městský palác v Jaipuru (Jaipur City Palace)
Po několika hodinách jsme konečně dorazili do Jaipuru (Džajpuru), kde jsme se zastavili u slavného Jal Mahalu, který je také nazývá Vodní palác (Water Palace). Když jej člověk spatří na vlastní oči, hned pochopí, proč dostal takové jméno. Palác je totiž umístěn uprostřed přehrady Man Sagar Lake a zatopen tak, že čouhá jen horní patro. Budova má údajně celkem pět pater, nicméně na fotografiích s vyschlým jezerem při rekonstrukci jsou vidět jen dvě patra.
Před pár lety proběhla velká rekonstrukce, která se dotkla nejen samotného Jal Mahalu, ale také přehrady, ve které se nachází. Ještě nějakých patnáct let zpátky byla nádrž plná kalu, chemikálií a údajně to zde také pořádně páchlo. Ostatně není divu, když sem v roce 1962 začali vypouštět kanalizaci z Jaipuru a veškeré lesy v okolí byly takřka vykáceny, což způsobovalo erozi a nahnalo do přehrady také spoustu bahna. V rámci zvýšení atraktivnosti této památky pro cestovní ruch ale odvezli několik milionu krychlových metrů kalu, vše řádně vyčistili a jezero je nyní o více než metr hlubší (1,5 až 4,5 metru podle sezóny). Znovu se zde rozběhl život, kopce jsou nyní zalesňovány.
Na břehu přehrady pochopitelně nechyběli Indové a mezi nimi pouliční kouzelníci. Virender nás samozřejmě do tohohle představení musel zatáhnout, a tak jsem se nedobrovolně stal pokusnou osobou. Byl to takový fofr, že jsem opravdu naprosto nevěděl, která bije. Do ruky mi (možná) dal minci, kterou pak chtěl zpátky a samozřejmě tam nebyla. Byl jsem z něho už tak zmatený, že jsem ani nevěděl, zda mi tu minci dal nebo ne. Nebyl jsem si jist už vůbec ničím. Což se samozřejmě setkalo s velkým pobavením všech přihlížejících :-) Po dokončení představení následovalo Virenderovo tradiční "Give him whatever you want". Poskládali jsme tak pár rupií a klučina měl hned lepší den.
Času ale nebylo mnoho, a tak jsem vyrazili zhruba ještě další tři kilometry směrem na sever k Jantarové pevnosti (Amber Fort, Amer Fort) a pevnosti Jaigarh (Jaigarh Fort). Virenderovi jsme opět dali trochu peněz na benzin (resp. LPG) a my vyrazili směrem k Jantarové pevnosti. Ta byla postavena na konci 16. století.
Měli jsme jen hodinu a půl času, takže jsme rozhodně nelenili. Vstupné bylo pro cizince opět dražší než pro místní a cena vstupenky dále povyskočila, pokud se do toho započítalo i povolení fotit. Tedy pro Evropana to bylo ve výsledku i tak velmi levné vstupné. Za tři lidi a dva fotoaparáty jsme dali v přepočtu něco okolo sta korun. Do půl jedné odpoledne je údajně možné se nechat vyvézt nahoru do pevnosti na slonovi za 550 rupií, my ale přijeli později, takže z toho nic nebylo.
Konečně jsme si ale užili nějakou památku i bez všemožného otravování Indů, ať se jedná o ty žebrající nebo o průvodce. Konečně klid, takže tentokrát nás pro změnu tlačil jenom čas. Kolem pevnosti je krásně vidět zeď, která člověku může připomínat např. Velkou čínskou zeď (tu jsem teda zatím viděl jen na obrázku, ale co není, může být).
Uvnitř je spousta dalších zákoutí, zahrad, menších paláců nebo síní. Za zmínku stojí např. Zrcadlový palác (Sheesh Mahal), kde je pomocí barevných sklíček a zrcadélek vytvořena krásná optická hra. Spodní části v místech, kam dosáhne člověk, jsou však beznadějně vykradené.
Zahrady Kesar Kyari pod pevností v jezeře Maota (Maota Lake) byly bohužel zrovna v době naší návštěvy zavřené, a tak na nás při přiblížení vyrukovali policajti. Více jsme si je tedy užili při pohledu seshora z pevnosti než dole.
Návštěva se tak o něco zkrátila a mohli jsme vyrazit na vedlejší kopec, kde byla druhá pevnost, Jaigarh Fort. Zde stojí za zmínku zejména největší dělo na kolech na světě, Jaivana. Opravdu to není žádný drobek, vždyť přední kola mají průměr téměř tři metry. O dostřelu se vedou dohady, osobně jsem slyšel, že by to mělo být něco kolem 35 kilometrů.
To už je pěkná dálka. Na rozdíl od Jantarové pevnosti sloužila pevnost Jaigarh k vojenským účelům, což dokládá i přítomnost zmíněného kanónu. Tato pevnost byla postavena až v roce 1726, tedy po více než sto letech od stavby spodní Jantarové pevnosti.
Před pár lety proběhla velká rekonstrukce, která se dotkla nejen samotného Jal Mahalu, ale také přehrady, ve které se nachází. Ještě nějakých patnáct let zpátky byla nádrž plná kalu, chemikálií a údajně to zde také pořádně páchlo. Ostatně není divu, když sem v roce 1962 začali vypouštět kanalizaci z Jaipuru a veškeré lesy v okolí byly takřka vykáceny, což způsobovalo erozi a nahnalo do přehrady také spoustu bahna. V rámci zvýšení atraktivnosti této památky pro cestovní ruch ale odvezli několik milionu krychlových metrů kalu, vše řádně vyčistili a jezero je nyní o více než metr hlubší (1,5 až 4,5 metru podle sezóny). Znovu se zde rozběhl život, kopce jsou nyní zalesňovány.
Na břehu přehrady pochopitelně nechyběli Indové a mezi nimi pouliční kouzelníci. Virender nás samozřejmě do tohohle představení musel zatáhnout, a tak jsem se nedobrovolně stal pokusnou osobou. Byl to takový fofr, že jsem opravdu naprosto nevěděl, která bije. Do ruky mi (možná) dal minci, kterou pak chtěl zpátky a samozřejmě tam nebyla. Byl jsem z něho už tak zmatený, že jsem ani nevěděl, zda mi tu minci dal nebo ne. Nebyl jsem si jist už vůbec ničím. Což se samozřejmě setkalo s velkým pobavením všech přihlížejících :-) Po dokončení představení následovalo Virenderovo tradiční "Give him whatever you want". Poskládali jsme tak pár rupií a klučina měl hned lepší den.
Času ale nebylo mnoho, a tak jsem vyrazili zhruba ještě další tři kilometry směrem na sever k Jantarové pevnosti (Amber Fort, Amer Fort) a pevnosti Jaigarh (Jaigarh Fort). Virenderovi jsme opět dali trochu peněz na benzin (resp. LPG) a my vyrazili směrem k Jantarové pevnosti. Ta byla postavena na konci 16. století.
Měli jsme jen hodinu a půl času, takže jsme rozhodně nelenili. Vstupné bylo pro cizince opět dražší než pro místní a cena vstupenky dále povyskočila, pokud se do toho započítalo i povolení fotit. Tedy pro Evropana to bylo ve výsledku i tak velmi levné vstupné. Za tři lidi a dva fotoaparáty jsme dali v přepočtu něco okolo sta korun. Do půl jedné odpoledne je údajně možné se nechat vyvézt nahoru do pevnosti na slonovi za 550 rupií, my ale přijeli později, takže z toho nic nebylo.
Konečně jsme si ale užili nějakou památku i bez všemožného otravování Indů, ať se jedná o ty žebrající nebo o průvodce. Konečně klid, takže tentokrát nás pro změnu tlačil jenom čas. Kolem pevnosti je krásně vidět zeď, která člověku může připomínat např. Velkou čínskou zeď (tu jsem teda zatím viděl jen na obrázku, ale co není, může být).
Uvnitř je spousta dalších zákoutí, zahrad, menších paláců nebo síní. Za zmínku stojí např. Zrcadlový palác (Sheesh Mahal), kde je pomocí barevných sklíček a zrcadélek vytvořena krásná optická hra. Spodní části v místech, kam dosáhne člověk, jsou však beznadějně vykradené.
Zahrady Kesar Kyari pod pevností v jezeře Maota (Maota Lake) byly bohužel zrovna v době naší návštěvy zavřené, a tak na nás při přiblížení vyrukovali policajti. Více jsme si je tedy užili při pohledu seshora z pevnosti než dole.
Návštěva se tak o něco zkrátila a mohli jsme vyrazit na vedlejší kopec, kde byla druhá pevnost, Jaigarh Fort. Zde stojí za zmínku zejména největší dělo na kolech na světě, Jaivana. Opravdu to není žádný drobek, vždyť přední kola mají průměr téměř tři metry. O dostřelu se vedou dohady, osobně jsem slyšel, že by to mělo být něco kolem 35 kilometrů.
To už je pěkná dálka. Na rozdíl od Jantarové pevnosti sloužila pevnost Jaigarh k vojenským účelům, což dokládá i přítomnost zmíněného kanónu. Tato pevnost byla postavena až v roce 1726, tedy po více než sto letech od stavby spodní Jantarové pevnosti.