Cestování po Indii a Nepálu: Fatehpur Sikrí a Jaipur

Času nebylo nazbyt, za pár hodin nám jel vlak do Amritsaru, my chtěli vidět ještě městský palác v Jaipuru a pochopitelně jsme se chtěli také před cestou najíst. Takže šup do auta, z pevnosti jsme už více neviděli a zpátky z kopce směrem dolů. Po cestě jsme narazili na spoustu párů schovávajících se podél cesty a přišla řeč na uzavírání manželství v Indii. Ta jsou totiž obvykle domlouvaná, takže nás zajímalo, jak moc se Indie zmodernizovala a zda se to dnes už mění. Dle slov Virendera, nic se v zásadě nemění, drtivá většina manželství je domluvená i dnes a právě na takových místech se schází ti, kteří se vzpírají systému a chtěli by se vzít z lásky. Podle jeho slov je domluvených hodně přes 99 % manželství. Pro Evropana nepředstavitelné.
Městský palác v Jaipuru opět rozehraje hru barev, zejména tedy červených, růžových a oranžových odstínů (ostatně proto se mu říká "růžové město"). Pořád je překvapující, jak Indie dokáže být na jednu stranu špinavá a přitom mít tolik krásně udržovaných památek pár metrů od toho. Znovu se ukázala nápomocnost Indů, kdy se některé expozice zavírali dříve a hned se ptali, zda jsme byli tam nebo tam. Pak nás takto posílali na jiná místa, abychom toho stihli co nejvíce, než vše zavřou.
Palác byl postaven v letech 1729 až 1732. Velmi nás zaujala síň Sarvato Bhadra Chowk (Diwan-E-Khas) s dlouhým sloupovím, růžovou barvou a dvěma největšími stříbrnými nádobami na světě. Každá byla vyrobena roztavením 14 tisíc stříbrných mincí a váží zhruba 345 kilogramů. Výroba začala v roce 1894 a hotova byla až po dvou letech. Je zde přehlídka královských kočárů, působivý Mubarak Mahal, Chandra Mahal nebo výstava obrazů v Sabha Niwas (Diwan-E-Aam) a to ani zdaleka není všechno.
Palác jsme přesto spíše prolétli a utíkali zpět do auta, abychom se ještě stihli najíst. Do odjezdu vlaku už moc dlouho nezbývalo. Virender nám doporučil pizzu v Domino, kterou jsme i posléze dost často využívali. Nakoupili jsme snad šest různých pizz, k tomu nějaké Coca Coly, Sprite a podobná pití bez ledu a pořádně se nacpali. Trochu zajímavě vypadalo akorát to, že Indové pijí vodu tak, aby se ústy nedotkli lahve, ale s pizzou manipulují a házejí tak, že hygienický Evropan musí trochu trnout. Ještě ve stánku před nádražím jsme vyzkoušeli vařenou kukuřici, která byla přesolená až hrůza a rozloučili se s naším dosavadním průvodcem. Začínala totiž naše cesta na vlastní pěst o samotě. O té si ale povíme až v dalším díle.

Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Samsung NX11 s objektivem Samsung 30mm F2 nebo Samsung 18-55mm.