Cestování po Indii a Nepálu: Káthmándú, Opičí chrám

Poslední čtyři dny našeho putování jsme si vyhradili pro Nepál, který byl letos (v roce 2015) výrazně poničen velmi silným zemětřesením. To zničilo obývané budovy i nemálo památek, a tak mnoho ze scenérií, které v tomto cestopise uvidíte, už bohužel ve skutečnosti dnes ani neexistuje.

Zpáteční letenka z Dillí do Káthmándú nás vyšla na zhruba 5 tisíc. Prvním šokem bylo už samotné letiště, které tvořilo pár cihlových budov a vypadalo spíše jako větší starší vlakové nádraží. Zde jsme na imigračním vyřídili víza, nikde nikdo nespěchal, všude relativně ticho a klid, nikdo nic moc neřešil. Člověk by až řekl, že už měli snad i po směně a několik posledních úředníků úřadovalo už jen z lítosti nad posledními vyřizujícími lidmi.

Vyměnili jsme eura za nepálské rupie, které jsou v poměru k našim zhruba pětinové (5 nepálských rupií = jedna česká koruna) a už na nás vyběhli taxikáři. Takže proti Indii ne moc velká změna. Vzali jsme si tedy dodávku a už tradičně se nám snažili dohodit nějaký "jejich zaručený" hotel. Jako vždy jsme ho už měli objednaný a částečně zaplacený, takže jsme vytrvale vyžadovali náš hotel, ke kterému nás nakonec přeci jen dovezli. Ale vyžadovalo to opravdu hodně odmítání. Tento nám měl být domovem po následující čtyři dny. Umístěn byl v obchodní čtvrti Thamel, kterou letošní zemětřesení velmi výrazně poškodilo.

Říká se, že Káthmándú je jedno z nejznečištěnějších měst na světě a jako Ostravák jsem tomu nevěřil. Nemohl jsem si představit, že by někde byl ještě horší vzduch než v Ostravě. A ano, byla to pravda. Káthmándú je opravdu vzduchem ještě špinavějším městem, za což může zejména obrovské množství skútrů. Dýchá se tu skutečně velmi špatně a i my, otrlí ze severomoravského ovzduší, jsme měli co dělat. Samotní Nepálci jsou trochu jiné než Indové. Vzhledově jsou zajímavým mixem mezi Indy, Číňany a trochu i Evropany. A hlavně Nepálky jsou mnohem hezčí než Indky :-)

Náš hotelový pokoj byl jako obvykle velmi temný, okna se zde v podstatě nevedla (resp. okna stejně jako v Indii vedou do zdi protějšího domu). Na patře se ještě konala rekonstrukce, takže zatímco nebyl problém se dostat do pokoje, trochu horší to bylo s hlukem z vedlejších pokojů, kde se zejména ráno pořád něco dělalo. Nebyl však čas na lenošení, vybalili jsme se a vyrazili do centra Káthmándú.

Hluk a shon je zde podobný jako v Indii, každopádně je tu ale méně otravných lidí, kteří by nám něco pořád nabízeli (i tak jich je ale dost). Proto je možné si Nepál užít ve srovnání s Indií trochu více v klidu. Na první pohled město nevypadá nějak obrovsky, ale dostat se třeba do centra poblíž autobusových nádraží zabralo přeci jen přes 20 minut, což není zas tak málo. Cesta k oblasti náměstí Durbar Square byla v rekonstrukci, a tak jsme to stejně jako ostatní brali přes nejrůznější vchody a sklepení okolních budov, aby bylo možné se dostat na další vedlejší ulice.

Cestou kolem nás pořád jezdili skútry, občas taxíky, všude byla spousta lidí a obchodů. Zajímavý pohled je zejména na elektrickou instalaci, která často tvoří neuvěřitelný chumel drátů na stožárech, takže opravdu není divu, když v podstatě každý den na nějakou dobu vypadne elektrický proud.

Po trochu strastiplné cestě jsme se konečně dostali na Basantapur, první z náměstí, kam nás ale vstup stál 800 nepálských rupií. To sice už není ani na zdejší poměry vyloženě levné, ale co už. Do Nepálu se člověk už jen tak nepodívá.

Překvapivě nás více zaujalo tržiště než okolní budovy. Suvenýry jsme zatím vytrvale odmítali, ale nyní jsme nějak poznali, že našla ta pravá chvíle si něco koupit. S Tomášem nás hlavně zaujaly tibetské zpívající misky. Méně nás už zaujala cena, kterou obchodník nastřelil na 2500 nepálských rupií za jednu, tedy zhruba pět set českých. To se nám moc nelíbilo, ale když jsme si zkusili (nejprve dost neúspěšně) na ni zahrát, bylo jasné, že tohle prostě musíme mít. Misku je nutné mít volně položenou na ruce a druhou rukou člověk drží paličku. Jezdí s ní dokola, než začne miska vydávat zvuky. Hlavní je mít ruku dostatečně uvolněnou. Chvilku to trvá, než začne ruka přirozeně a zlehka klouzat, pak se ale konečně začnou vyluzovat tóny. Jen ta cena. Nejprve jsme smlouvali zvlášť, pak jsme ale přesedlali na strategii množstevní slevy za dvě misky a pokud mě paměť neklame, za obě jsme dohromady nakonec dali 2200 rupií, tedy méně než polovinu původní ceny.