Cestování po Indii a Nepálu: Nové Dillí, Agra a Taj Mahal

Naší první návštěvou byla Akbarova hrobka v Sikadře, což je na předměstí Agry, zhruba něco přes 10 km od centra města. Prvně jsme zjistili, že Indové mají různé ceny pro vstup do svých památek. Zatímco Inda vyjde návštěva některých památek třeba na 5 rupií (to jest něco málo přes korunu a půl), cizince to vyjde na 300 rupií (100 Kč). Akbarova hrobka je za 5 rupií pro Inda a 110 rupií pro cizince, což ani tak není hrozné, jenže mnohem rozdílnější je to u Taj Mahalu, který stojí 20 rupií pro Inda a 750 rupií pro cizince. Trochu nepoměr. Kurz k české koruně je zhruba "děleno třemi", takže nějakých 100 korun. U Taj Mahalu navíc dostanete ke vstupence i malé balení čisté vody. Podle webových stránek Taj Mahalu je tato památka v pátek zavřena. Ale zpátky k Akbarově hrobce. Zde začala naše indická výchova.
Na parkovišti nás odchytil jeden z průvodců a začalo smlouvání o ceně, s čímž nám Virender napoprvé pomohl. Nakonec jsme se shodli na ceně tuším 150 rupií a především jsme od Virendera poprvé a rozhodně ne naposled slyšeli "Give him whatever you want". Zatímco my šli na prohlídku, Virender jel natankovat s téměř všemi našimi věcmi v jeho autě. Trochu dobrodružné, ale co už. Doufali jsme, že se vrátí. Trochu nejisti jsme hozeni do indického světa vyrazili na první prohlídku s indickým průvodcem. Už tato pamětihodnost začala slibovat, že Indie rozhodně nebude nudná.
Indové působivě využili symetrii a barvy. Pokud fotíte rádi jako já, až začnete přemýšlet, co je na té středové kompozici při focení vlastně špatného, zdejší architektura si často o přísně symetrické pohledy přímo říká. Nesmí se to ale přehánět, a tak je dobré si středovku střihnout jen občas a raději si to vyfotit i tak, jak by se mělo (na zlatý řez). Aby pak člověk nelitoval. V Indii se opravdu vyžívají v symetrii. Dalším překvapením je to, že v mnoha prostorách chrámů i areálů se chodí naboso.

U vstupu se odevzdají boty a dále už jen bez bot nehledě na to, jak moc rozpálené jsou kameny, po kterých se chodí. U mughalských památek je toto běžná věc. Strážci bot je opět dobré dát nějaké ty drobné, takže jestli je v Indii o něco nouze, jsou to drobné v peněžence. Pořád jsme někomu dávali nějaké drobné. V areálu Akhbarovy hrobky je i zajímavé místo, kdy člověk může mluvit do sloupu zdi a zvuk se odráží směrem k druhému sloupu za ním. Dva lidé tak mohou stát zády k sobě, několik metrů daleko a přitom se výborně slyšet. Celkově je to velmi pěkné místo, ale je už vidět, že jeho největší sláva je minulostí, což dokládají např. vyschlé vodní kanály a naopak louže tam, kde by měla být rovná zem.
Po prohlídce jsme našemu průvodci zaplatili stanovenou částku a na parkovišti našli Suzuki s doplněnou nádraží. Skvěle, o věci jsme nepřišli, mohli jsme vyrazit dál. Cílem byl nejprve hotel v Agře, který vůbec nebyl snadno nalezení. V úzkých uličkách, kdy tu pořád někdo chodí, jezdí, tu rikša, tam auto, kráva nebo pes, to opravdu není snadné. Navíc GPS souřadnice (i pozice na mapě) hotelů a hostelů v Indii jsou zadány neuvěřitelně nepřesně a klidně počítejte s dvěma i třemi sty metry rozdílu, zažili jsme i půl kilometru. Nakonec se zázrakem povedlo, ochudili jsme se o nějakou tu tisícovku indických rupií za nocleh, lehce si odpočinuli a vyrazili směrem na Taj Mahal, který byl opravdu nedaleko. Jako všude, i zde se na člověka hned slétli průvodci, které lze jen těžko odmítat.

Taj Mahal (Tádž Mahal), jehož stavba byla započata v roce 1632 a trvala takřka 22 let, jsme si ale opravdu chtěli vychutnat sami. Takže jsme nepolevovali. Indové jsou v tomto ale opravdu hodně neodbytní, až nepříjemně. Nakonec jsme se jich sice zbavili, přesto jeden nechtěně "zůstal v záloze", že až se vrátíme, něco nám ukáže. Od Virendera jsme dostali varování, že nám bude chtít prodat nějaké věci a nemýlil se. Jak jsme vylezli, hned nás zmerčil (Indové si vás opravdu vždycky najdou, vždycky) a už nás tahal k jeho obchůdku se suvenýry z kamene. Byly hezké, což o to, ale opravdu jsme nechtěli s sebou dva týdny tahat tolik šutrů ve tvaru slona nebo různé nádobky, takže jsme se nakonec nějak vykecali a vypadli ven. Ale dalo to zabrat.
U Taj Mahalu sice člověk nemusí boso, stejně ale potřebuje minimálně návleky jako u doktora. Stavba je to velmi působivá, jen škoda, že nebyl dostavěn i černý Taj Mahal, který měl být umístěn na druhé straně řeky a dodnes tam jsou jen jeho základy. Nenavštívili jsme však tzv. Baby Taj (Itmad-ud-Daula), který je umístěn o něco dále. Opět tu člověk vidí majestátnost stavby, neuvěřitelně krásnou hru barev, zelené trávy, modré vody, bílé architektury, červenohnědých chodníků a v tom lepším případě i modré oblohy.
Pokud hledáte kešky, jedna by tu byla :-) Bohužel dnes je k dispozici jen prémiovým členům a náš průvodce pořád nechápal, co že to vyvádíme prolézáním okolních stromů. V areálu je několik dalších budov, ať už se jedná o samotný Taj Mahal, vstupní bránu nebo další budovy po stranách, které podtrhovaly symetrii. Ty už nejsou bílé, a tak dále rozehrávají zajímavou hru nejrůznějších barev. Některé měly speciální funkce, některé pak jsou jen bezúčelnými kopiemi předchozích, aby byla dosažena symetrie. Jak jsem už naznačil, při odchodu si nás odchytil zmíněný prodejce a bylo opravdu těžké se mu vymanit. Na tohle si člověk musí dávat pozor, opravdu je potřeba je rázně odmítat a ani to někdy nepomůže. Když jsme se konečně dostali pryč a nic nekoupili, vyrazili jsme ještě na pevnost v Agře (Agra Fort, Rudá pevnost), kterou nechal vystavět panovník Akbar, na jehož hrobce jsme už ráno byli.