Cestování po Indii a Nepálu: Shimla, Opičí chrám

Druhého dne jsme se opět probudili do mlhy, ta tady byla skoro pořád. Občas do toho i zapršelo, ale naštěstí to nebylo nějak moc často. Mlhy, té jsme si ale užili dost v podstatě od rána do večera. Na pořadu prvního celého dne v Shimle byl výlet do hor, konkrétně na horu Hatu Peak, která měří (pravděpodobně) 3400 metrů. Ony se údaje dost rozchází, ale i na vrcholu bylo toto číslo, takže řekněme, že jsme se skutečně dostali 3400 metrů nad moře.

Prvním úkolem tohoto dne bylo nakoupit něco k jídlu, což představovalo naše oblíbené pomerančové sušenky, mango džus a nezapomněli jsme ani na několik banánů. Při hledání obchodu jsme si i užili pár zamlžených výhledů na město, pokud se náhodou zrovna rozestoupily mraky. To nás nicméně čekal ještě jeden úkol, podstatně složitější. Najít autobusové nádraží. Shimla má přes 170 tisíc obyvatel, ačkoli na to opravdu nevypadala. Proto tu jsou pro jistotu hned tři autobusová nádraží a je problém nejen vybrat to správné, ale také se k tomu správnému dostat.

Po delším hledání jsme našli první autobusové nádraží. Všude prach, špína, hluk, otřískané autobusy a samozřejmě na poprvé nám to nevyšlo. Tohle nebylo to správné nádraží. To bylo totiž na druhé straně kopce, takže zase se vyštrachat nahoru do kopce po schodech, abychom se dostali tam, kde jsme už dnes byli a po schodech zase sešli dolů na jiný "autobusák". Ten vypadal ještě vtipněji.

Zde se už jednalo spíše o takovou zablácenou točnu autobusů uprostřed kopce. Nápomocní Indové nás nasměrovali k našemu autobusu, který byl už tak naprosto plný. Průvodčí (naháněč) si nás vzal do parády a okamžitě nařídil, aby nám ještě udělali místo. Nakonec jsme se sem nějak vecpali a já už vyloženě visel ve dveřích. Jak jsem už ale říkal v předchozích dílech, kam se vejde n lidí, vejde se i n+10 Indů, takže přestože jsem se nakonec nějak vyštrachal na druhý schůdek, stejně nastoupilo ještě takových pět šest lidí za mnou. Jak to dokázali, to opravdu dodnes netuším.

Polovinu cesty jsem tak spíše visel na tyčce rozmačkaný mezi desítkami lidí okolo mě. On i samotný výjezd z tohoto nádraží byl docela veselý. Cesta je to velmi úzká, a protože vede po kopci, pod námi byl hluboký sráz a autobus se jen těsně vyhýbal autům, která měla tu odvahu jet okolo. Nějakým zázrakem jsme to přežili a nespadli dolů. Naše konzerva sardinek pokračovala nahoru do kopců. I když je to pouze něco málo přes 30 kilometrů vzdušnou čarou, po klikatých silnících, po kterých si to autobus šine neskutečnou rychlostí, je to něco přes 60 km. I když řidič jezdí stylem závodníka rally, celá cesta nakonec trvala zhruba okolo tří hodin. Naštěstí jsme zhruba v polovině trasy přijeli do trochu většího města, kde většina lidí vystoupila, rychle jsme zabrali místa na sezení a početní stav cestujících byl opět trochu navýšen. My už ale konečně seděli a čekala nás další více než hodina cesty.

Zázraky se dějí i v Indii, a tak jsme nakonec v Narkandě skutečně skončili, dojeli jsme celí a zdraví. Mlha tu nebyla o nic menší a bohužel i chvílemi pršelo, takže přišel ke slovu i deštník. Od Narkandy vede na Hatu Peak takřka celou dobu asfaltová cesta, takže jde spíše o příjemnou procházku do kopce než nějaký náročný výšlap, nicméně je nutno uznat, že ke konci to začne být přeci jen o něco strmější.

Na druhém kilometru se k nám připojil Johann, zbloudilé telátko, které s námi šlo několik kilometrů. Chvílemi Johann už nemohl, ale za chvíli nabral sílu a byl zase u nás.

Cestou jsme šli pořád v mracích, a tak jsme se začali vzdávat naděje, že uvidíme Himaláje, které odtud nejsou zrovna daleko. V polovině cesty jsme akorát narazili na malé stavení v mlze, kolem kterého běhaly děti. Jinak nikde nikdo, mlha... a Johann v patách.

Až kousek pod vrcholem kopce se najednou začaly ozývat divné zvuky a místo kamzíků se tu objevily krávy, které jsou schopny lítat po těchto stoupáních a pást se. I když je člověk ve vysoké nadmořské výšce, přeci jen je mnohem blíže rovníku, takže tu okolo 3000 metrů nad mořem úplně bez problémů rostou vysoké stromy. A na stromech spousta opic, začíná tu být skutečně pěkně živo.

Samotný vrchol Hatu Peak nevypadal zrovna moc vábně. Prováděla se tu totiž rekonstrukce, takže jsme přišli spíše na takové menší staveniště. Tu barel, tu nějaké dřevo, tu kupa štěrku. Až to budou mít hotové, bude to ale nádhera. Je tu totiž opravdu nádherný dřevěný chrám (Hatu Temple), kam není radno chodit s botami na nohou (nedopatřením ověřeno).

Stavba je to pozoruhodná a věřím, že dnes už bude i s okolím vypadat mnohem lépe. Několik desítek metrů od chrámu je ještě jedna budova, jejíž funkce je obestřena tajemstvím. Mělo by jít o jakýsi dům pro turisty, ale nevypadala, že by se tu cokoli dělo. Takový trochu zapomenutý svět už v době, kdy se buduje.

Z Himalájí jsme v podstatě nic neviděli, všude kolem mraky. Ale aspoň jsme si všichni trhli výškový rekord, ještě nikdo z nás nebyl více než 3000 metrů nad mořem. A nemyslím, že 3400 metrů jen tak brzy překonáme. Cestou dolů opět skákaly po stromech opice a kousek níže jsme potkali Johanna pod cestou mezi stromy. Stavili jsme se ještě na druhý chrám, který je kousek pod vrcholem, ale je to spíše taková "kaplička". Raději jsme pádili dolů, měli jsme něco přes hodinu, abychom sešli dolů a chytili autobus do Shimly.

Cesta to byla opět velmi veselá. Autobus to bral rally stylem v dosti silném dešti a i tak to trvalo hodně dlouho. Do Shimly jsme se dostali až večer za tmy a samozřejmě na úplně jiné autobusové nádraží, než jsme doufali. Pochopitelně, na to třetí, nejvzdálenější, na druhém konci města. To je umístěno dole pod kopcem a v podstatě je od vrchní části města pěkně odříznuto. Taxikáři, vědomi si tohoto faktu, samozřejmě nastřelili dost vysoké ceny za odvoz a nedařilo se nám je usmlouvat. Nechtěli sice až tak horentní částky, ale nevyužili jsme jejich služeb z principu. Takže jsme nakonec v noci šli Shimlou pěšky.

Co vám mám povídat, zážitek a adrenalin neskutečný. Nahoru vedla jedna ulice, ale abychom se na ni dostali, museli jsme procházet přímo domy, vejít schodištěm do druhého patra, přejít mostem vedoucím z domu na protější chodník. Pěkný horor, v Indii, všude tma, my se procházíme Indům pod okny v nějaké zapadlé čtvrti. Pomaličku se ale zvyšoval hluk, nad námi se začala stále silněji ozývat auta a věděli jsme, že se přeci jen blížíme k horní silnici. Na tu jsme nakonec zdárně dorazili a po již známé cestě schody dolů, nahoru, doleva, doprava, rovně a tak dále, došli do hotelu.