Cestování po Indii a Nepálu: výšlap na Champa Devi

Po návštěvách Boudhy, Pashupatinathu a Patánu jsme se pro poslední den v Nepálu rozhodli strávit ho na horách. Rozhodně nešlo o himálajský výšlap, na který je potřeba speciálního povolení. Měl to být jen takový klasický tříhodinový výšlap na kopec jako u nás. Nejprve ale bylo nutné se nějakým způsobem dostat pod kopec a k tomuto účelu dobře poslouží autobus. Ten už tradičně jede krátkou, asi jen 12 km dlouhou trasu zhruba hodinu a díky nápomocným Nepálcům jsme vystoupili právě tam, kde jsme potřebovali, u jezera Taudaha. Bez pomoci bychom to patrně netrefili.

 

 

I když je u jezera turistická mapka a dole u silnice také tabule směřující někam do kopce, je toto poslední záchytný bod, který jsme na cestě našli. Tím totiž veškerá pomoc turistům končí. Před námi dvě cesty, obě vedly nahoru, tabule také ukazovala nahoru, ale kterou se vydat? Kam teď? A ani jedna z nich ani trochu nesouhlasila s tím, co ukazovala mapa v mobilu. Nakonec jsme zvolili více prudkou přímou cestu a doufali jsme, že to nějak vyjde. Upřímně řečeno, chodit takhle naslepo po nepálských kopcích není zrovna nejlepší nápad. Kdyby alespoň byla k dispozici nějaká normální mapa.

 

Zapadlé oblasti Nepálu, prý turistická cesta? (klikněte pro zvětšení)

 

Hned v úvodu se k nám připojil místní pes, který nás srdečně doprovázel dobrou půl hodinu a nemínil se nás pustit. Adam, který psy zrovna moc nemusí, tak byl na nervy více ze psa než z toho, že nikdo nevěděl, kde vlastně jsme a zda jdeme tam, kam si myslíme. Cesta se zužovala, nikde samozřejmě žádné turistické značení. Postupné ztrácení cesty spíše navozovalo pocit, že těch pár turistů, kteří se tudy v minulosti vydali, patrně cestou odpadli a nahoru už nikdo nedošel.

 

Přesto jsme se dostali k osamělým stavením, kolem kterých občas běhaly děti, místní rolníci, ale rozhodně to nevypadalo jako nějaká aspoň trochu oficiální cesta nahoru. Každou chvíli jsme dorazili do nějakého pole, Nepálcům do dvorku, vraceli se, uklouzli na blátě a kopec stále před námi. Jen ta cesta na něj nikde. Místní nám nakonec pomohli a správně nás nasměrovali na jednu z mnoha nepřehledných uzoučkých cest, která po pár stovkách metrů skutečně neskončila. Hurá, nemuseli jsme se poněkolikáté vracet.

 

Míříme výš (klikněte pro zvětšení)

 

Aby zábavy nebylo málo, když už jsme byli na správné cestě, přišly pijavice. Těch tu jsou skutečně mraky. Zatímco kluci měli vyšší boty a celkem nachytali tak 2-3 pijavice, které stihli ještě dostatečně rychle sundat, já s nižšími turistickými botami jsem je nestíhal odhazovat. I když jsem jich zde na kopci napočítal nějakých pět a bláhově doufal, že jsem všechny sundal, na pokoji v hotelu jsem jich spočítal devět. Nikoli celkem, ale na každé noze devět. Flekatý jsem byl jak dalmatin, jen škoda, že jsem si to nevyfotil. Budete-li mít také takový "blbý" nápad jako lézt po horách, vezměte si lepší boty.

 

Nekonečné schody, opravdu nekonečné (klikněte pro zvětšení)

 

Zhruba poslední třetina cesty z tohoto směru byla ve znamení napojení se na dlážděnou cestu, která pravděpodobně vede od Pharpingu, odkud se na Champa Devi také chodí. Po hřebeni je to příjemný chodník, ale po chvíli následuje další stoupák a cesta se mění na schodiště. V našem případě sice nebylo moc teplo, ale zato tradičně hodně vlhko. Triko jsem měl skoro celé zpocené až najednou Adam zvolal: "Jé, tobě už uschlo triko!" Ne, už bylo mokré vskutku kompletně a protože na něm nebyla nitka suchá, nešlo ani pořádně poznat, že je celé mokré. V tomto vlhku se člověk opravdu hodně zapotí a co je opravdu důležité, vzít si dostatek vody. Opravdu hodně vody. I když jsme dole dokoupili ještě další dva litry a měli celkem něco mezi čtyřmi a pěti litry, bylo to ukrutně málo. Dva litry na osobu jsou minimem pro bezproblémový výšlap.

 

Ve vyšších polohách se cesta pomalu začala svažovat dolů, pak zase nahoru a takto jsme po hřebeni došli do míst, kde se objevily krávy a za chvíli i rozcestí. Jenže byl to opravdu vrchol Champa Devi? Nevíme. Tabule nikde, nic nepůsobilo ani jako posvátné místo, na které se sem chodí. Bez rozumné mapy, kdy člověk neví, kam má dojít a kde vlastně pořádně je, se opravdu špatně orientuje. I následný pokus o pár desítek metrů do všech směrů vyšel naprázdno. Vzdali jsme to, už se nám opravdu nechtělo nic hledat a s myšlenkou porážky jsme se vydali po schodech dolů na druhou stranu kopce. Když půjdeme z kopce, tak někam jednoduše musíme dojít. Ať už dojdeme kamkoli.

 

 

Jenže sranda ani zdaleka nekončila. Cesta byla ve formě schodů a po těchto schodech jsme sešli zhruba necelou tisícovku výškových metrů, takže odhadem nějakých pět až sedm tisíc schodů. Záhul na nohy to byl pořádný a už jsme si přáli, aby přišla nějaká trochu rovná cesta. No, neměli jsme si to přát. Když konečně skončily schody, začalo bláto. Nepálské bláto. ***** nepálské bláto. Za hvězdičky si dosaďte nějaké hodně sprosté slovo a netroškařte. Prostě a jednoduše to mělo vlastnost ledu, akorát se to vyznačovalo hnědočervenou barvou. Kluzké až hrůza. Dolů jsme spíše jeli než šli. Kéž by se vrátily schody. Království za další tisícovku schodů. Kolena by možná proti schodům protestovala, ale když člověk potřicáté nekontrolovaně jede kopcem dolů a působí jako děcko, které se zrovna učí bruslit, skousl by i další tisícovku schodů.

 

Až dole ve vesnici po nekonečných útrapách začala suchá hliněná cesta, která přestala klouzat a nebyla tak prudká. Jaká úleva, už žádné klouzání, žádné schody, normální cesta. V prvním obchodě jsem pochopitelně nakoupili kvanta vody a vydali se hledat autobus. Kupodivu to opět s pomocí nápomocného místního obyvatelstva nebyl problém a za pár minut už jsme seděli v autobuse směrem na Káthmándú. Několik málo kilometrů se znovu jelo téměř hodinu a pěšky by člověk patrně ani nepřišel o moc později. Poslední den v Nepálu se tak pomalu chýlil ke konci a nutno říci, pěkně nás ke konci odrovnal. Ale aspoň je nač vzpomínat.

 

Přišlo poslední ráno. Rychle jsme tak šli ještě nakoupit nějaké suvenýry. Čtvrt s velkým výběrem jsme měli takřka za hotelem a na dvanáctou hodinu byl domluvený taxík. Moře času. Dvě balení nepálských mincí pro sběratele, které stály 500 a 700 rupií, jsem v "množstevní slevě" usmlouval na 600 dohromady, tři sošky slonů a Buddhy pak z nějakých dvou tisíc na 700 nepálských a 100 indických rupií. Zatímco Adam se už vrátil do hotelu, s Tomášem jsme ještě dokoupili pár věcí, ale ve spleti uliček byl velký problém se dostat správně zpět do hotelu.

 

No najděte v takových uličkách váš hotel (klikněte pro zvětšení)

 

Ve městě jsme se tak zamotali, že už jsme moc nevěděli, kterým směrem vlastně jít. V úzkých uličkách stěží najdete záchytný bod a slunce přímo nad hlavou neprozradí, kde je jih nebo jakákoli jiná světová strana. Můj jinak výborný orientační smysl zde naprosto selhal. A GPS jak na potvoru nechtěla chytnout signál, značení ulic samozřejmě neexistovalo. Chvíli to opravdu trvalo, než jsme se zorientovali, párkrát jsme se i vrátili, až jsme konečně poznali známou ulici a rychle doběhli do hotelu i bez GPS. V 11:50.

 

Následovala blesková akce. Během deseti minut jsme se dobalili a vyrazili z hotelu. Krosny se hodili na střechu taxíku a vyrazilo se na letiště. Jako všechno tady, je to jen kousek, snad nějakých 5 kilometrů, ale stejně jako autobus, i taxík to jel snad půl hodiny. Ono není divu, když na jedné křižovatce čekal na zelenou dobrých 10 minut (a ne, nepřeháním ani trochu). Shodou náhod kousíček před letištěm jsme v chaotické dopravě zdejší oblasti viděli první dopravní nehodu za celou dobu pobytu. Při šílené dopravě, která tu panuje, je opravdu zázrak, že první ťukanec jsme zahlédli až po dlouhých dvou týdnech. Do půl minuty od příjezdu na letiště se pak spustil takový liják, že být ty krosny stále na střeše auta, jsou do deseti sekund mokré skrz naskrz.

 

Náš výlet skončil. Už nás jen čekalo čekání na letišti, imigrační v Indii, další čekání na letišti v Dillí, let do Moskvy, tam přestup na letadlo do Prahy a šup domů. Dva týdny nekonečných zážitků se nesmazatelně zapsaly do paměti a i když jde o cestování, které není vždy nejjednodušší a působí trochu nebezpečně (no kecám, někdy docela dost), mohu ho každému s alespoň trochu dobrodružnou povahou doporučit. Indie a Nepál stojí za to. Opravdu stojí.