Cestování po Šanghaji: Bund a Shanghai Tower

Následující den jsme začali cestou na Bund a East Nanjing Road, což je velká obchodní ulice vyznačující se především obrovským množstvím lidí. Najdete tu mnoho hotelů a obchodů včetně originální prodejny Applu. Naopak na druhou stranu to už tak moc originální není a je zde tzv. Fake Market s mnoha imitacemi všeho možného.

 

 

 

Po krátké návštěvě u nakousnutého jablka jsme se vydali směrem k řece blíže k mrakodrapům a po cestě jsme na křižovatkách opravdu moc nerozuměli činnosti policistů, když tu současně dopravu řídily i semafory. Že by řešení nezaměstnanosti? Je nutné říci, že Číňané si s pravidly moc hlavu nelámou. Přecházíte-li na zelenou, jde pouze o snížení pravděpodobnosti vašeho přejetí, to je tak vše. Červená na semaforu trochu snižuje počet aut, motorek a cyklistů, o zastavení se ale v podstatě nedá mluvit. To platí spíše na opravdu hodně velkých křižovatkách.

 

 

Z nábřeží je krásný výhled na mrakodrapy včetně nejvyšší Shanghai Tower s výškou 632 metrů. Pokud chcete pěkné fotky, doporučil bych sem zajít spíše odpoledne. Kolem poledne totiž slunce svítí z nevhodného úhlu, chce ho to mít více za zády a o něco níž. Máte-li tedy rezervu času, zkuste si výlety vhodně naplánovat. My moc času bohužel neměli.

 

 

 

Udělané to tu mají hezky, najdete tu pár soch (u nichž i někteří brečí a klanějí se jim, nicméně nikoho asi nepřekvapí, že převládá focení selfie) a květinové záhonky. Čistá městská budovatelská idyla.

 

 

Převládla touha dostat se na Shanghai Tower, což vyžadovalo dostat se na druhou stranu řeky. Tento zdánlivě jednoduchý úkol se nakonec ukázal být docela složitým. Po mostě pěšky dost těžko, s mosty se tu totiž moc nepřetrhli. A ty, co tu najdete, jsou daleko a kdo ví, zda jsou i pro pěší. Zbylo tak tradiční metro. Nejbližší stanice naopak netradičně daleko, takže až po nějaké době chůze se konečně začaly objevovat tabule. Jenže jenom tabule. Tabule všude, metro nikde.

 

 

 

K tomu spousta malých krámků a superotravný Číňan, který nápadně připomínal indické prodejce. Pořád nás lákal do obchodů a nedal se odbýt. Otravnější než moucha v polospánku nad ránem. A stále všude tabule a po metru jak by se zem slehla. Záchrana v nedohlednu. Obešli jsme celý blok a stále nic. Až úplně na konci "nečekaně" vchod do metra. Bohužel vedoucí právě přes ten obchoďák, do kterého jsme byli lákáni celou poslední čtvrthodinu. Zde se slétli další prodejci, byli jsme jak Justin Bieber, který zrovna přijel zazpívat na dívčí školu.

 

Pořád "co chcete koupit?", "nechcete hodinky?" a neustále dokola. Pokud jste někdy byli v Indii nebo podobném státu, určitě si to umíte představit. Rychlým úprkem jsme se konečně probili přes překážky všemožných typů ke skutečnému vstupu do metra. Naše utrpení skončilo. Metro jsme našli a dovezlo nás tam, kam jsme potřebovali.

 

 

Nebylo těžké dostat se na druhou stranu k mrakodrapům. Na první pohled tyhle několikasetmetrové obludy překvapivě nevypadají moc obrovsky. Čím blíže ale jste, tím více začne být jejich velikost viditelná a tím častěji začne člověku křupat za krkem (některým doslova). Vstupné do Shanghai Tower činí 180 yuanů (cca 670 Kč), což sice není málo, ale vzhledem k tomu, že jde o nejvyšší budovu v Číně a o třetí nejvyšší na světě, čekali jsme mnohem vyšší částku.

 

 

 

Nerozmýšleli jsme ani chvilku, koupili lístky a o pár minut později stáli v nejrychleji jedoucím výtahu na světě. Dosahuje rychlosti 18 metrů za sekundu (65 km/h) a do výšky přes 550 metrů vás dopraví za nějakých 55 sekund. Toto je ale typická používaná rychlost. Ve skutečnosti dokáže vyvinout až 20,5 m/s, tato rychlost ale není určena pro běžné smrtelníky.

 

 

Speciální systémy vzduchotechniky jsou tak propracované, že zrychlení si ani nevšimnete a přišlo mi snad, že Číňané použili "inerciální tlumiče" ze sci-fi seriálů. Dokonce ani v uších moc nezaléhává. Kdybyste se za necelou minutu neocitli nad všemi mrakodrapy v okolí, jen těžko byste tomu uvěřili. Nahoře nečekejte volný výhled přes zábradlí, ale jen přes okno. To by ale občas mohli také umýt. Na jižní stranu se tak dost špatně fotí, slunce svítí a vidíte tak akorát cákance na skle. Výhled je však fantastický. Všechny mrakodrapy totiž vidíte seshora. Absence větru (který by tu byl asi šílený) nicméně člověka poněkud izoluje od prožitku podobně jako ten výtah. Eiffelovka s poloviční výškou tak emocemi hýbe možná i více.

 

 

Nahoře nesmělo chybět pivo. Radka tu pochopitelně nemají, zkusili jsme však rádi i to jejich. Poněkud slabší, jakoby citrónové, no prostě takový ovocnější Birell. Za 25 yuanů, což je lehce přes 90 korun, nám to na takovém místě přišla být docela fajn cena.

 

 

Nebyl však čas ztrácet čas popíjením piva a užíváním si půlkilometrové výšky. V plánu bylo setkání s Adamem a menší výlet do čínské kuchyně. V restauraci už při příchodu dostanete čaj a pokud není k dispozici obrázkové menu, patrně se moc nenajíte. Resp. nebudete mít nejmenší tušení, co dostanete, což může být i docela zajímavý adrenalin. V tomto případě naštěstí byly k dispozici obrázky, takže se vybíralo klasicky ukazováčkem. S hůlkami je to vždycky boj, ale cvičení dělá mistra. Hladem nakonec nikdo neumřel.
 
Adam nám ještě ukázal restauraci, kde se bude konat jeho svatba a během chvíle jsme tam byli zpátky. Důvod byl velmi jednoduchý, točili tam evropské pivo (no jo, Češi se holt nezapřou). Sice to byl Carlsberg, ale i to je mnohem lepší než nic nebo než místní piva. Majitel byl totiž narozen ve Švédsku a oblibu Carlsbergu si sem přivezl z Evropy. Na pět lidí jsme si rovnou koupili třílitrový soudek a vrátili se tak aspoň částečně na chvíli domů.

 

K pořízení fotografií byl použit fotoaparát Sony Cyber-shot RX100.