Cestování po Šanghaji: čínská víza a trampoty první noci

Pamatujete si Adama, se kterým jsme procestovali Indii a Nepál? Pokud ne, vězte, že jde o mého spolužáka ze střední, se kterým jsem navštívil např. Slovinsko, Lichtenštejnsko nebo Rumunsko. Ve větší skupině to byla již zmíněná Indie, Nepál nebo Island. Tentokrát si pro nás ale připravil podstatně odlišnější výlet. Na pořadu dne se totiž objevila Čína. Na tom by nebylo nic až tak divného, kdyby nezvolil hodně "zákeřnou" strategii. Svatbu. Tu svoji. Nebuďme však naivní, určitě si nenasel čínské děvče jen proto, aby měl záminku dostat nás do Asie.

 

 

 

I když vidina mnohahodinových letů nezní nikdy lákavě, totéž zřídkakdy platí o cíli cesty. Tou se pro tentokrát stala Šanghaj. Co vám budu povídat, podlehl jsem. Jako vždycky. Velikonoční svátky, trochu dovolené a základ pro výlet byl hotov. A to i přesto, že nejčastější moje věta před odletem byla: "Já nikam nejdu!" Strašně nerad totiž vyrážím na cesty. Jak se ale se mnou cokoli pohne, hned je nálada mnohem lepší.

 

Letenky za necelých 12 tisíc i s možností storna jsme koupili záhy poté, co jsme se rozhodli Adama podpořit v jeho celoživotním rozhodnutí. Podstatně více na čas jsme si dali s vízy, která byla znatelně "veselejší" záležitostí. Čína jako pokroková země používá překvapivě nepokrokové metody k zisku víz. Vydání trvá 4-5 dní, a protože Student Agency už by vydání týden před odletem nestihla, vyrazili jsme do Prahy svépomocí. Problém byl, že v Číně slavili zrovna dva dny svátky a toho se drží i ambasáda. Pátý pracovní den tak připadl na den odletu. Zajímavé ale je, že ambasáda slaví vedle těch čínských také české svátky. A pokud zrovna někdo něco neslaví, "ordinační" hodiny jsou jen od devíti do půl dvanácté ráno.

 

 

 

Budík na půl třetí ráno znamenal, že po probuzení jsem nevěděl kdo jsem, kde jsem, jak se ta zatracená pípající věc vypíná a především, kde vůbec sakra je. Popadl jsem snad 15 papírů nutných k vyřízení a s kamarády jsme se vydali směr Praha. I když jsme na ambasádu došli hodinu před otvíračkou, stejně jsme byli asi desátí v pořadí. Lepší nálada se vrátila až tehdy, kdy přišlo tolik lidí, že jsme se ocitli v první polovině řady. Papíry jsme seřadili podle určeného pořadí (čtyřstránková žádost, další dokumenty jako pojištění, zvací dopis, kopie občanky zvací osoby, povolení z práce, pár dalších lejster a letenku) a bez větších potíží byl tento stoh papírů, který by vydal téměř na knihu, akceptován. K našemu velkému překvapení byl stanoven termín vydání víz na příští týden, dokonce dva dny před odletem, což nás uchránilo před expresními vízy. Asi to s Čínou nebude vůbec tak špatné.

 

Nemálo návštěvníků konzulátu jsou pak profesionální "čekači", což jsou právě lidé, kteří víza mohou zařizovat za vás (zástupci cestovek a jiných agentur). Čekači jsou obvykle vybaveni krabicí s kilogramy papírových dokumentů a několika pasy klientů. Pokud se v řadě dostanou před vás, a to si pište, že budou mezi těmi, kteří ve frontě stojí už od rána, stane se čekač z vás. V tomto případě nedobrovolný a neprofesionální. Nepříjemný šok je, že peníze za vízum není možné zaplatit z účtu nebo kartou, ale 60 eur musíte pěkně vysolit v hotovosti na nějaké pobočce banky ČSOB. V roce 2017 tak trochu úsměvné. Paní na pobočce ale akceptovala i české koruny a na účet ambasády peníze připsala v eurech. Dobří a ochotní lidé ještě existují.

 

 

 

Po týdnu jsme tedy dostali víza a pár dní na to seděli ve vlaku do Prahy. Za posledních 10 dní již potřetí. Dovolená začala, není cesty zpět.