Cestování po Šanghaji: čínská víza a trampoty první noci

V hospůdce na nás čekala poslední plznička a pak už následovala cesta autobusem na letiště. Vzhledem k vysoké rychlosti autobusu bych řekl, že během těch pár desítek minut jsme cestou museli navštívit snad i Liberec. Kupodivu bez nehody a žádných přejetých Pražáků či turistů, kteří by snad nestihli před splašeným kolosem uskočit, jsme dorazili na letiště a začala klasická nuda čekání, kontrol pasů, bezpečnostních prohlídek. Však to jistě znáte.

 

 

 

Let do Moskvy je v pohodě, horší je to v Rusku. Letiště Šeremeňtěvo je natolik prošpikované obchody, že to připomíná spíše shopping park. Odletové brány abyste tu hledali, jsou úplně upozaděné a schované za nejrůznějšími butiky (zejména s parfémy). Asi tu má někdo pocit, že běžný cestující strašně smrdí. Nemám to rád a na zpáteční cestě to čekání bude ještě delší. No sbohem.

 

Druhý let, tedy z Moskvy do Šanghaje, je už klasický dálkový let. Trvá téměř 8 hodin, člověk dostane i slušně najíst a napít. Jen kdyby to netrvalo tak dlouho. Tohle se ale musí Aeroflotu nechat, jejich lety jsou solidní žranice, pro nenažrané Čechy jak dělané. Jen alkoholici vyjdou v nižších třídách naprázdno. Pro ty jsou lepší Rakušané, kde mi to stevardka loni trochu přehnala s vínem a z jediné "skleničky" se mi povedlo se docela pěkně ztřískat.

 

 

 

Kontrola na šanghajském letišti kupodivu vůbec nebyla tak náročná, jak bych předpokládal. Mnohem zajímavější bylo to, co následovalo. Tak trochu indický styl. Hned se na nás slétli taxikáři a Lucy, paní směňující peníze. Její vizitce s podezřelým nápisem "offical airport stuff" či tak nějak jsme moc nevěřili, přesto jsme za nepříliš výhodný kurz směnili eura za čínské yuany. Prý, že ofiko směnárna má vysoké poplatky. Kdo ví, možná to i vyšlo o kapánek lépe, ale asi to nebyl velký rozdíl.

 

Je zajímavé, že Šanghaj, což je obrovské město rozlohou dosahující skoro desetinu naší republiky, neprovozuje veřejnou dopravu po 23. hodině a začíná až skoro v 6. Všechny noční lety jsou tak odkázány na taxíky. Prý jezdí i nějaká noční autobusová linka, ale nějak se tu nikdo netvářil, že by existovala, nebo že by o její existenci alespoň tušil. Adamovy instrukce zněly jasně, z letiště by to mělo vyjít na 250 yuanů. Když nám tedy "naháněč" nabídnul cenu 350 jako fixovanou částku s příplatkem za noc, oprášili jsme zvyky z Indie a začali smlouvat. Výsledkem byla domluva na 300 a platba předem.

 

Následně jsme byli odevzdáni do rukou "taxikáře", jehož znalost mezinárodních výrazů začínala a končila u "OK". No dobře, kecám. Ještě se trochu naučil číslovky v angličtině. Sedli jsme do úplně nové bílé Toyoty Corolly, která ani v náznaku nikde nezmiňovala, že by šlo o taxík. Tolik k té jejich "oficialitě". Šanghaj je opravdu nechutně velké město, takže i když je letiště na mapě zdánlivě relativně blízko města, do našeho hotelu to bylo bez pár stovek metrů rovných 50 kilometrů. Výpadovkami a městskými okruhy to zabralo téměř hodinu. S dohadováním se, kam nás má vůbec zavézt, a kde že je náš hotel, to bylo dalších 10 minut navíc.

 

Zastavili jsme. Kolem půl druhé ráno na ulici v Číně, dle mapy blízko hotelu. No fajn. Vytoužená postel je někde blízko. Ale ouha, taxikář se dožadoval dalších 200 yuanů. Že prý í-tí-sí. Pochopil jsem, že půjde o nějakou formu mýta, jenže my byli přece domluveni na 300 se vším všudy a ne dvoutřetinovým navýšením ceny. Borec začal smlouvat, nejdříve sto, pak dokonce 50, ale Tom byl neoblomný. Vytáhl účtenku, kterou nám vystavil naháněč s částkou 300 a se slovy "deal je deal" dal jasně najevo, že nedostane ani yuan navíc. Nakonec se tedy podvolil, vydal nám kufry a my se vydali do víru velkoměsta s čínskými znaky hledat náš hotel.

 

 

 

Různé mapy ukazovaly různou polohu. Zapadlá ulička, kam by se člověk bál ve dne i s policejním doprovodem, napovídala, že tudy asi ne, i když ochotný noční čínský občan potvrzoval, že o pár metrů dále nějaký hotel skutečně je. Název toho našeho mu však nic neříkal, přestože jsme se nacházeli na místě, kde by měl být dle mapy. Takže tudy hoši ne, tady každý další metr vypadal hůře než ten předchozí. Vrátili jsme se na hlavní silnici a začali místo názvu hledat číslo domu. Ono anglických nápisů tu věru moc není. Číslo jsme však nenašli. Bylo tam vyšší i nižší, ale naše ne.

 

Zkoušeli jsme tedy všechny vchody, které byly mezi. První pokus nevyšel, druhý zaváněl větší nadějí. Paní jsme předložili papír z bookingu a nevěřícně hleděla, že takové lejstro v životě neviděla a nezdál se jí ani čínský nápis. Divné. Na vizitce hotelu totiž bylo naprosto stejné telefonní číslo jako na vytištěném dokumentu. Brzy jsme ale pochopili, že tady pšenka nepokvete, volného není nic a zrovna se z nás stávají bezdomovci. Zabookovaný hotel nás odmítl.

 

No super, to nám to pěkně začíná. Zjistili jsme také další věc. Číňané ve většině případů neumí anglicky, a to ani v recepcích hotelů. Když jim dáte najevo, že čínsky opravdu neumíte, na jejich chování to nic nezmění a dál do vás stejným tempem hustí čínštinu. Snaha o pantomimu nebo něco jiného je nulová. Neznalost čínštiny se neomlouvá, s tím tu prostě nikdo nepočítá.
Na booking.com jsem tak v rychlosti vyhledal několik dalších hotelů v okolí, které se tvářily, že v tento moment nabízí něco volného a mohly by přijímat i cizince. Jali jsme se tedy navštívit první z nich.

 

Opět ani slovo anglicky, opět navzdory bookingu tvrdícímu, že je v hotelu prázdných pokojů několik, nic prázdného nebylo. Milá Číňanka se nám ale rozhodla pomoci a začala obvolávat nejbližší hotely. Bohužel bezvýsledně. Naše bezdomovectví pokračovalo a začala se blížit třetí hodina ranní. Stále nic. Mnoho hotelů jsme na jejich adrese nenašli, u dalšího pak dvě mladé nudící se slečny okamžitě začaly něco dělat s telefony, jakoby s námi nechtěly ani mluvit. Žádný oční kontakt nebo snaha o pozdrav, začaly akorát něco vyťukávat. Vypadalo to jak záměrná ignorace. Po minutě ťukání nám ale jedna z nich s úsměvem na obrazovce mobilu v překladači ukázala, že máme zase smůlu, není nic volného.

 

 

 

Vydali jsme se tedy na další pouť za postelí. Několik dalších nenalezených hotelů a v posledním z nich recepční začala tak zběsile mávat, že nic nemá, že jsme se o další dialog bez společného komunikačního prostředku ani nepokoušeli. Později jsem z ní zkusil dostat heslo aspoň na wi-fi, abychom si mohli najít další hotely na vyzkoušení, ale její vražedný pohled dal tušit, že nepochodím ani s touto banalitou a ještě jedno slovo, tak na mě pošle celou čínskou armádu. Na chvilku jsme si tedy odpočinuli na gauči v recepci, než se probudil hlídač, který opět s neutuchajícím pocitem, že sedm a půl miliardy lidí na planetě rozhodně umí čínsky a je to patrně i mateřský jazyk mimozemšťanů, začal čínsky cosi žvatlat. Bez pokusu o dohodu stejného komunikačního rozhraní jsme se spakovali a šli zas o dům dál.

 

 

 

Snad nás zachrání vlakové nádraží. Tůdle. Bez jízdenky a pasu = bez šance. Ani do nádražní haly. Dostat se na druhou stranu nádraží? Pěkně to obejít oklikou, podchodem, kde někdo uprostřed bydlel a měl tam kolo i teplou peřinu (spolu s nechutným smradem). Bylo čtvrt na pět. A vidina wifiny zdarma nikde. Mekáč otevírá až v sedm, KFC naštěstí už v pět. Bůh žehnej KFC.

 

Před druhou stranou nádraží jsme tak do pěti dál čekali a viděli věci, které jsme ani vidět nechtěli. Potkali jsme třeba pána se psem na procházce, kde ale i tento pán lezl po čtyřech a obkroužil to několikrát. Až později jsem se dozvěděl, že má jít o zázračné cvičení na páteř a záda. Pátá hodina ranní se blížila jen pomalu, my desítky hodin bez pořádného spánku byli na Čínu naštvaní ažaž, a to jsme tam byli jen 4 hodiny. V pět jsme konečně sedli do KFC, dali si nějaký burger (kdo ví z čeho) s kafem a připojili se na wi-fi. Ouha, všechny wifiny chtěly registraci, takže zase nic. Registrace není zrovna moje oblíbená činnost a v čínštině už vůbec ne.

 

Půl sedmé. Rozmrzelí vycházíme ven a snažíme se chytnout bezdrátový signál. Jen tak pro zajímavost, v roamingu v Číně stojí megabajt dat asi 250-300 Kč, takže mobilní data skutečně nebyla přípustnou alternativou. Nakonec se podařilo, využili jsme zbytky bezdrátových vln u jednoho z hotelů, kontaktovali jsme Adama a domluvili se na přespání u něj.

 

Rychle jsme tak vyrazili na metro, kde se mi nějakým zázrakem podařilo se domluvit na koupi tří trojdenních lístků na metro. Prodavač byl opravdu inteligentní chlápek schopný si dát věci dohromady, přestože tvrdil, že angličtina jako ne-e. Následoval security check v metru a nástup do špatného metra. Směr jsme sice zvolili správně, ale číslo nikoli. Místo čtverky jsme se ocitli ve trojce a druhá zastávka, která se nenacházela na očekávané trase, dala vědět, že tohle nebude ta správná cesta. Blbci, no. Tady totiž na jedno nástupiště jezdí dvě různé linky. Následovala otočka, skok do metra zpátky, konečně přestup na čtverku a později šestku. Člověk by se měl připravit na velké tlačenice a je s podivem, proč jsou mezi soupravami při té obsazenosti tak velké časové rozdíly. Pražské metro je v tomto o něco vyspělejší.

 

 

 

Hurá. V cílové stanici na nás čekala Adamova žena. Dovedla nás k nim domů, nechala nás ulehnout a my konečně, o půl deváté ráno, byli v posteli. Spali jsme skoro do čtyř. Tak akorát, aby Adam přicházel z práce, načež jsme se po dlouhé době konečně znovu viděli a vyrazili do víru Šanghaje. Tentokrát už vyspaní a s jistotou střechy nad hlavou pro následující dva dny.

 

 

 

Skočili jsme si na jídlo, což byl obrovský kotel nudlí v polívce a k tomu zajímavé kokosové pití. Po letech i člověk zapomene jíst hůlkami, takže jsem měl pocit, že navzdory kupě jídla před sebou a velkému hladu se tato kupa asi nedopraví do mého žaludku. Nakonec se podařilo, staré schopnosti se probudily a s plným břichem jsme pomalu ukončovali náročný den, který vlastně před chvíli začal. Popili jsme ještě čaj u Adama doma, objednali nový hotel, který na 100 % ubytovával i cizince a už kolem desáté znovu ulehli. Jen doufáme, že následující dny budou zajímavé něčím jiným než problémy.

 

Fotografie byly pořízeny kompaktem Sony Cyber-shor RX100 a telefonem Apple iPhone SE.