Cestování po Šanghaji: People's Square, český pivovar

I další den našeho shanghajského putování byl ve znamení velkého celodenního výletu. Konkrétně to byla starší část Šanghaje kolem People's Square. To je vám tak uprostřed mezi kupou mrakodrapů velmi příjemný park, nepříjemná byla v našem případě akorát teplota, která byla na jarní poměry poněkud moc letní.

 

 

 

Takže vedle stromů a jezírek jsme tu viděli vyschlé vodopády (resp. neviděli vodu, která tam měla být) a o ozvučení se staral postarší pán, který hrál dokonce i české hity. Kde k nim přišel, to opravdu netuším, ale očividně měl u obecenstva úspěch. Park je také velmi populární u hráčů karet, nicméně karetní hru se nám nepovedlo identifikovat stejně jako hudební nástroj výše zmíněného muzikanta.

 

 

 

Je třeba uznat, že parky Číňanům skutečně jdou. V bohatších a modernějších oblastech jsou krásně upravené, v mnoha dalších oblastech je však přesto vidět nemalá zaostalost. Nicméně proti takové Indii je i v těchto částech Čína mnohem dál. Podobně je to i v dopravě. Vozový park je poměrně solidní, obsahuje auta a takové motory, které bychom v Evropě mohli závidět (ano, asi tomu nebudete věřit, ale auta s více než třílitrovým motorem ještě běžně existují).

 

 

 

Na rozdíl od některých jiných asijských států jako je např. již zmiňovaná Indie, kde je naftových aut zhruba tolik jako v Evropě, tu nafťáky takřka neexistují, což spolu s neuvěřitelně vysokým počtem elektrických skútrů a cyklistů dává za výsledek překvapivě tichou dopravu. Až na relativně časté troubení je tu na ulicích velmi překvapivý klid a evropská doprava je navzdory menším počtu aut hlučnější.

 

 

 

Stále tu však člověk dobře pozoruje chaos v dopravě. Červená a zelená na semaforu hovoří spíše jen o tom, jak vysoké je riziko vaší smrti nebo alespoň úrazu při vstupu do vozovky. Člověk se musí smířit s tím, že červenou tu snad pětina řidičů ignoruje, zejména pokud jde o menší křižovatky. Týká se to zejména těch jedoucích na kole a na skútru. Objevuje se tu i další fenomén. Cyklisté a motorkáři nejenže často nerespektují semafory, oni často jezdí i v protisměru a po chodníku. Když k tomu připočteme fakt, že v noci jezdí zdejší jednostopí borci neosvětlení a neslyšně díky nožnímu nebo elektrickému pohonu, je o zábavu skutečně postaráno. Kdyby netroubili, nemáte šanci si jich audiovizuálně všimnout. Hotové přízraky noci.

 

 

 

Pojďme však zpět do People's Parku. Brzy jsme se dostali k velkému divadlu a Šanghajskému muzeu. To bylo založeno sice před více než 65 lety, nicméně jeho nynější moderní podoba byla dokončena teprve v roce 1996 a musím říci, že vypadá snad ještě o něco moderněji. Nedalo nám to se tam nepodívat, byť nejsme zrovna muzejní typy. Vstup zdarma kazila jen obligátní bezpečnostní prohlídka. Kolikrát mi ten bágl ještě projede rentgenem?

 

 

 

Muzeum prezentuje historii Číny a jejích různých dynastií. Některá patra se věnují sochám, jiná zase písmu, obrazům nebo oblečení. Ti, kteří ve škole milovali dějepis, ať si na muzeum vyhradí klidně i dva dny (pokud jsou sami nebo cestují s podobně tak postiženými jedinci). Mají to tu pěkné, návštěvou určitě neprohloupíte. Záleží tedy jen na tom, jak moc vás zajímají muzea. Dokonce nikomu ani nevadí, že tu fotíte.

 

 

 

 

 

Přestože my jsme mezi sebou žádného vyloženého milovníka historie neměli, strávili jsme zde něco přes dvě hodiny. To už se začínaly zlehka ozývat nohy a především prázdné žaludky, a to nejen pocitově, ale už i akusticky. Na chvilku jsme se ještě zastavili u fontány před muzeem, pak už ale bylo čím dál tím jasnější, co bude dalším cílem. Cíle byly na plánu dva, jedním z nich jídlo, druhým z nich pak blíže neurčený chrám, který měl být nedaleko.

 

 

 

Asi správně tušíte, že zmožené tělo Evropana dalo přednost jídlu. Poněvadž z čínských znaků známe akorát čísla do trojky včetně, symbol země a slovo velký, což by bylo užitečné leda tehdy, kdybychom chtěli tři velké pizzy, nezbylo než hledat restauraci, která by měla menu i v angličtině nebo alespoň s obrázky (fotkami jídla). Ono se to časem obvykle povede a povedlo se i tentokrát. Výběr tedy tradičně proběhl pomocí ukazováčků.

 

 

 

Po ochutnávce chobotnice, ostrého kung paa a slaniny se sýrem jsme se vydatně posilněni všichni vydali směrem k chrámu, z čehož se vyklubala sice "stará čínská stavba", ale ve značném stadiu nepřístupnosti. Přístupné byly akorát veřejné záchodky vedle a okolo se naskýtal zvláštní pohled na staré chrámy ověšené klimatizačními jednotkami. Co vám budu povídat, čekali jsme trochu odlišnější areál.

 

 

 

Zklamaně jsme tedy přemýšleli, co dál. Na mysl se dostala Adamem propagovaná česká restaurace, ve které vaří skutečný český šéfkuchař a vaří si zde i vlastní pivo. Metrem, které znovu vyžadovalo bezpečnostní prohlídku, jsme se dostali na stanici Longhua a první věc, kterou jsme po východu ze stanice spatřili, byl přesně ten chrám, který jsme hledali na úplně jiném místě. Aneb takhle to dopadá, když člověk neudělá pořádný průzkum předem a poplete si památky (resp. když se nezúčastní tvorby itineráře cesty). Inu, to se stává i těm zcestovalejším. Bylo již po západu slunce, takže ze 40 metrů vysoké buddhistické pagody byla vidět spíše jen silueta a z přilehlých zahrad jen vstupní brána. Tak příště.

 

 

Český pivovar Krajánek je bohužel dost daleko od všech zastávek metra, takže je třeba počítat alespoň s 1,5km procházkou. Nocí, s mlhavou představou, kde to vlastně je a kam máme dojít, jsme se vydali na vytipovaná místa. První pokusy "co by kdyby náhodou" byly nepřekvapivě neúspěšné a to poslední s největší pravděpodobností úspěchu sice bylo to správné a světelná reklama prozradila správnou pozici, nicméně kudy se tam leze, to nebylo jasné ani trochu. Takhle blbou navigaci komplexem aby člověk pohledal. Dojedu klidně na druhý konec Evropy přímo k hotelu i bez navigace, ale jestli něco nezvládám, tak jsou to obchoďáky nebo jiné komerční komplexy.

 

 

 

Jako šikovní cestovatelé z Česka jsme se ale nemohli smířit s tím, že bychom nenašli hospodu točící toužebně očekávané pivo. A "české" k tomu. Snaha naštěstí nepřišla vniveč a po chvíli bloudění chodbami a výtahy nás už přivítaly české nápisy. Idea, že by někdo z čínského personálu rozuměl českému "dobrý den", vzala hodně rychle za své. Jakž takž jsme se domluvili anglicky.

 

 

 

Týpek ale poznal, že mezi sebou nehovoříme ani čínsky ani anglicky, a hned se tedy otázal, zda náhodou nejsme Češi. V této restauraci jsou totiž Češi protekčním národem a máme nárok na koupi speciální karty za 500 yuanů. Na tu pak je možné sníst jídlo za 500 yuanů a pivo v této hodnotě je pak zdarma. A to se vyplatí... No vyplatí... Vzhledem k cenám jen tyto přemrštěné ceny srazíte na akceptovatelné. Číšník nicméně zavolal českého šéfkuchaře, a tak bylo příjemné si pokecat zas i česky, i když nám Ostravakum ty dlouhé české samohlásky trhají uši.

 

A co české pivo? No fanda Radka nebo Plzně tu asi moc nadšený nebude, nebylo ale ani vyloženě špatné. Jak totiž Adam řekne, že mu někde chutná pivo, všichni víme, že to žádná sláva nebude. A on to řekl.

 

Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Sony Cyber-shot RX100 nebo smartphonem Apple iPhone SE.