Cyril Höschl: Chtěl bych potkat Antonína Dvořáka
18.10.2006, Jan Stern, článek
Základní nastavení vědce má být skepse. A teprve když něco opravdu funguje a opakovaně se to potvrdí, začne to brát vážně. Nezapomeňme, že na většinu biologických a psychických jevů má vliv tolik proměnných, že je nikdy nerozklíčujeme a vždy postihujeme jen ty nejmarkantnější – a to až do okamžiku, kdy se ukáže, že je všechno jinak, než jsme si původně mysleli.
Text byl publikován se svolením časopisu Krásná paní, v jehož listopadovém čísle vyjde.
Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych - psychiatr narozený ve znamení Štíra, specialista v oblasti biologické psychiatrie, klinické psychofarmakologie, psychoneuroendokrinologie a etologie. Ředitel Psychiatrického centra Praha a Centra neuropsychiatrických studií v Praze. Profesor psychiatrie na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a na Lékařské fakultě Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Prezident asociace evropských psychiatrů a Evropské federace lékařských akademií. Je velkým milovníkem umění, především klasické hudby. Jeho názory můžete slyšet pravidelně v pořadu Českého rozhlasu 2 – Praha Host do domu nebo si je můžete přečíst v každotýdenních sloupcích, které píše do týdeníku Reflex.
Pane profesore, kdo je to vlastně blázen?
To je nadávka, která podle mého soudu do psychiatrie nepatří. Navíc to slovo má i svým způsobem pozitivní konotaci ve smyslu snílek, donkichot, a to nemluvím o láskyplných zdrobnělinách typu blázínek. Nakonec to může být i filozof, dvorní šašek, králův blázen. „Zblízka i z dálek shromážděni/zdravím vás, ctní a věrní moji/hle, mudrc po boku mi stojí/ale proč blázen tady není?“ napsal přece Goethe ve Faustovi. Takže v souvislosti s duševní poruchou to slovo raději nepoužívejme.
Všiml jsem si jedné zvláštní věci: prakticky ve všech filmech, kde se vyskytuje postava psychiatra, jde o figuru směšnou, víceméně postiženou.
Ano, je to poměrně laciný stereotyp, asi jako otorinolaryngologické zrcátko na hlavě všech doktorů na karikaturách. Představa potrhlého psychiatra je nesprávnou generalizací jednotlivých případů, kdy na psychiatrii se opravdu tu a tam dal ten, kdo měl se sebou výrazné problémy a hodlal si je takto řešit.
Je to součást stigmatu, negativního obrazu, který si veřejnost o psychiatrii historicky vytvořila. Souvisí to s obrannými reakcemi, se strachem „z odhalení“, z něčeho, co by mohlo jakkoli nabourat mechanismy našeho já. Z praxe však vím, že podivínů i duševně nemocných se mezi lékaři jiných oborů vyskytuje stejně, ne-li více.
Máte rád Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem? Je vám hodně proti srsti?
Vůbec mi není proti srsti, je to skvělý film, který mne nadchl. Není to film o psychiatrii, je to film o lidské svobodě.
Kdybyste měl možnost potkat některého z velikánů: Konrada Lorenze, Sigmunda Freuda či I. P. Pavlova. Koho byste si vybral?
Kdybych se opravdu chtěl s někým z velikánů setkat, pak by to byl především skladatel Antonín Dvořák. Pokud jde o filozofii, pak znovu Karl Popper, i když jsem to štěstí už jednou v životě měl, v roce 1994. A co se týče věd o chování, pak jistě bych rád potkal Konrada Lorenze a jeho spolupracovníka Nikolaase Tinbergena, který proslul především svými studiemi o životě racků.
No není divu, stejně jako oni jste mimo jiné etolog. Čím se člověk vlastně liší od zvířat?
Řečí a kulturou. Jinak prakticky ničím.
Co vás ve světě zvířat nejvíce fascinovalo, co bychom se jako lidé od zvířat mohli učit?
Na světě zvířat mne fascinuje všechno. Je to věčné memento mystéria života ve vesmíru. Učit se od zvířat? Nevím. Mě například udivuje, jak umí krásně a slastně odpočívat…
Jste ovšem také „biologický psychiatr“, tedy „ten, co předepisuje prášky“. Opravdu to bez nich nejde?
Většinou nejde, zejména u závažných psychóz a afektivních poruch. Ze správně indikovaných léků netřeba mít hrůzu. Naopak z drog, které se zneužívají, je hrůza na místě.
Kde podle vás začínají v psychologii hranice šarlatánství? Dnes je přece na každém rohu nějaký kurz – kineziologie, asertivity, holotropního dýchání… Mohou být některé věci nebezpečné?
Nebezpečné je všechno, co může zabránit jinak možné a účinné pomoci, například když místo transfuze vykrvácenému dítěti čarujete se svíčkou nad pupkem. V oblasti psychiatrie pak to je aplikace psychologických prostředků, včetně například holotropního dýchání, tam, kde jsou kontraindikovány a kde mohou spustit psychózu u disponovaného jedince. To platí i o lécích, například stimulanciích, o alkoholu, marihuaně a podobně.
Vydavatelka časopisu Krásná paní, Žofie Kanyzová, zasvětila celý život víře ve vliv Měsíce na psychiku člověka. A teď upřímně: mohlo by na tom něco být, nebo je to pro vás spíše věc k pousmání, či snad dokonce ke skeptickému skřípění zubů?
Kdo ví. Co nemohu ani potvrdit, ani vyvrátit, to neodsuzuji. Zabývám se tím, čemu mohu aspoň trochu porozumět. A jsem si plně vědom, že to je pouze nepatrný zlomeček toho, co se ve skutečnosti uplatňuje. Základní nastavení vědce má být skepse. A teprve když něco opravdu funguje a opakovaně se to potvrdí, začne to brát vážně. Nezapomeňme, že na většinu biologických a psychických jevů má vliv tolik proměnných, že je nikdy nerozklíčujeme a vždy postihujeme jen ty nejmarkantnější – a to až do okamžiku, kdy se ukáže, že je všechno jinak, než jsme si původně mysleli.
Řekl byste o sobě, že jste renesanční člověk? Vždyť tu vás člověk slyší říkat úvodní slovo k houslovému koncertu, tu komentujete dění v týdeníku, tu zápolíte na politickém kolbišti...
To není renesančnost, to je nedostatek vyhraněného talentu k jedné věci. Kdybych uměl pořádně hrát na piáno, asi bych se nevěnoval psychiatrii. A kdybych byl schopen objevit gen pro schizofrenii, asi bych nemluvil každý týden v úterý ráno do rádia o záležitostech všedního dne.
Jedno téma všedního dne jsem si také připravil. Pane profesore, co je to agrese?
Je to součást základní emoční výbavy živočichů. A jako každý mechanismus podléhá chybám a poruchám, pojistky agrese mohou někdy selhat.
Myslím, že spoustu lidí dnes trápí otázka, proč je dnes kolem nás agrese tolik? A je jí více než dříve?
Myslím, že agrese je na světě zhruba stále stejně, ale těžko se to odhaduje. Míra agresivity napříč staletími se totiž nedá srovnávat, nejsou na to celková měřítka. Například v naší kultuře počet vražd přepočtený na počet obyvatel je historicky poměrně stabilní, války už půl století nevedeme, dokonce až na výjimku je na tom po této stránce Evropa tak dobře jako snad nikdy, hlavy odpůrců se nenapichují na kůly, na náměstích se o nedělích už veřejně nestíná a rektor Karlovy univerzity byl naposled upálen asi před 600 lety. To by dokonce vypadalo, že agrese je nyní naopak výrazně méně, ale ani to se nedá říci, přelila se jinam. Emoční výbava jednotlivců je stále stejná. Za pár tisíc let se s ní nemohlo nic stát.
Ale hlavně od starších lidí často slyším, jak jsou mladí dnes agresivní, prý nesrovnatelně agresivnější, než bývali oni.
To starší generace říkala o té mladší, co je svět světem. Nikdy to nebylo jinak. Se skutečným stavem agresivity to má však pramálo společného. Lepší vraždit panáky na počítači než vypálit sousední vesnici.
Co vás osobně trápí nejvíc, když se rozhlédnete kolem sebe?
Nejvíc mě trápí utrpení nevinných lidí.
Se svolením převzato z listopadového čísla časopisu Krásná paní.
Foto: Zdeněk Rerych, časopis Krásná paní
Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych - psychiatr narozený ve znamení Štíra, specialista v oblasti biologické psychiatrie, klinické psychofarmakologie, psychoneuroendokrinologie a etologie. Ředitel Psychiatrického centra Praha a Centra neuropsychiatrických studií v Praze. Profesor psychiatrie na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a na Lékařské fakultě Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Prezident asociace evropských psychiatrů a Evropské federace lékařských akademií. Je velkým milovníkem umění, především klasické hudby. Jeho názory můžete slyšet pravidelně v pořadu Českého rozhlasu 2 – Praha Host do domu nebo si je můžete přečíst v každotýdenních sloupcích, které píše do týdeníku Reflex.
Pane profesore, kdo je to vlastně blázen?
To je nadávka, která podle mého soudu do psychiatrie nepatří. Navíc to slovo má i svým způsobem pozitivní konotaci ve smyslu snílek, donkichot, a to nemluvím o láskyplných zdrobnělinách typu blázínek. Nakonec to může být i filozof, dvorní šašek, králův blázen. „Zblízka i z dálek shromážděni/zdravím vás, ctní a věrní moji/hle, mudrc po boku mi stojí/ale proč blázen tady není?“ napsal přece Goethe ve Faustovi. Takže v souvislosti s duševní poruchou to slovo raději nepoužívejme.
Všiml jsem si jedné zvláštní věci: prakticky ve všech filmech, kde se vyskytuje postava psychiatra, jde o figuru směšnou, víceméně postiženou.
Ano, je to poměrně laciný stereotyp, asi jako otorinolaryngologické zrcátko na hlavě všech doktorů na karikaturách. Představa potrhlého psychiatra je nesprávnou generalizací jednotlivých případů, kdy na psychiatrii se opravdu tu a tam dal ten, kdo měl se sebou výrazné problémy a hodlal si je takto řešit.
Je to součást stigmatu, negativního obrazu, který si veřejnost o psychiatrii historicky vytvořila. Souvisí to s obrannými reakcemi, se strachem „z odhalení“, z něčeho, co by mohlo jakkoli nabourat mechanismy našeho já. Z praxe však vím, že podivínů i duševně nemocných se mezi lékaři jiných oborů vyskytuje stejně, ne-li více.
Máte rád Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem? Je vám hodně proti srsti?
Vůbec mi není proti srsti, je to skvělý film, který mne nadchl. Není to film o psychiatrii, je to film o lidské svobodě.
Kdybyste měl možnost potkat některého z velikánů: Konrada Lorenze, Sigmunda Freuda či I. P. Pavlova. Koho byste si vybral?
Kdybych se opravdu chtěl s někým z velikánů setkat, pak by to byl především skladatel Antonín Dvořák. Pokud jde o filozofii, pak znovu Karl Popper, i když jsem to štěstí už jednou v životě měl, v roce 1994. A co se týče věd o chování, pak jistě bych rád potkal Konrada Lorenze a jeho spolupracovníka Nikolaase Tinbergena, který proslul především svými studiemi o životě racků.
No není divu, stejně jako oni jste mimo jiné etolog. Čím se člověk vlastně liší od zvířat?
Řečí a kulturou. Jinak prakticky ničím.
Co vás ve světě zvířat nejvíce fascinovalo, co bychom se jako lidé od zvířat mohli učit?
Na světě zvířat mne fascinuje všechno. Je to věčné memento mystéria života ve vesmíru. Učit se od zvířat? Nevím. Mě například udivuje, jak umí krásně a slastně odpočívat…
Jste ovšem také „biologický psychiatr“, tedy „ten, co předepisuje prášky“. Opravdu to bez nich nejde?
Většinou nejde, zejména u závažných psychóz a afektivních poruch. Ze správně indikovaných léků netřeba mít hrůzu. Naopak z drog, které se zneužívají, je hrůza na místě.
Kde podle vás začínají v psychologii hranice šarlatánství? Dnes je přece na každém rohu nějaký kurz – kineziologie, asertivity, holotropního dýchání… Mohou být některé věci nebezpečné?
Nebezpečné je všechno, co může zabránit jinak možné a účinné pomoci, například když místo transfuze vykrvácenému dítěti čarujete se svíčkou nad pupkem. V oblasti psychiatrie pak to je aplikace psychologických prostředků, včetně například holotropního dýchání, tam, kde jsou kontraindikovány a kde mohou spustit psychózu u disponovaného jedince. To platí i o lécích, například stimulanciích, o alkoholu, marihuaně a podobně.
Vydavatelka časopisu Krásná paní, Žofie Kanyzová, zasvětila celý život víře ve vliv Měsíce na psychiku člověka. A teď upřímně: mohlo by na tom něco být, nebo je to pro vás spíše věc k pousmání, či snad dokonce ke skeptickému skřípění zubů?
Kdo ví. Co nemohu ani potvrdit, ani vyvrátit, to neodsuzuji. Zabývám se tím, čemu mohu aspoň trochu porozumět. A jsem si plně vědom, že to je pouze nepatrný zlomeček toho, co se ve skutečnosti uplatňuje. Základní nastavení vědce má být skepse. A teprve když něco opravdu funguje a opakovaně se to potvrdí, začne to brát vážně. Nezapomeňme, že na většinu biologických a psychických jevů má vliv tolik proměnných, že je nikdy nerozklíčujeme a vždy postihujeme jen ty nejmarkantnější – a to až do okamžiku, kdy se ukáže, že je všechno jinak, než jsme si původně mysleli.
Řekl byste o sobě, že jste renesanční člověk? Vždyť tu vás člověk slyší říkat úvodní slovo k houslovému koncertu, tu komentujete dění v týdeníku, tu zápolíte na politickém kolbišti...
To není renesančnost, to je nedostatek vyhraněného talentu k jedné věci. Kdybych uměl pořádně hrát na piáno, asi bych se nevěnoval psychiatrii. A kdybych byl schopen objevit gen pro schizofrenii, asi bych nemluvil každý týden v úterý ráno do rádia o záležitostech všedního dne.
Jedno téma všedního dne jsem si také připravil. Pane profesore, co je to agrese?
Je to součást základní emoční výbavy živočichů. A jako každý mechanismus podléhá chybám a poruchám, pojistky agrese mohou někdy selhat.
Myslím, že spoustu lidí dnes trápí otázka, proč je dnes kolem nás agrese tolik? A je jí více než dříve?
Myslím, že agrese je na světě zhruba stále stejně, ale těžko se to odhaduje. Míra agresivity napříč staletími se totiž nedá srovnávat, nejsou na to celková měřítka. Například v naší kultuře počet vražd přepočtený na počet obyvatel je historicky poměrně stabilní, války už půl století nevedeme, dokonce až na výjimku je na tom po této stránce Evropa tak dobře jako snad nikdy, hlavy odpůrců se nenapichují na kůly, na náměstích se o nedělích už veřejně nestíná a rektor Karlovy univerzity byl naposled upálen asi před 600 lety. To by dokonce vypadalo, že agrese je nyní naopak výrazně méně, ale ani to se nedá říci, přelila se jinam. Emoční výbava jednotlivců je stále stejná. Za pár tisíc let se s ní nemohlo nic stát.
Ale hlavně od starších lidí často slyším, jak jsou mladí dnes agresivní, prý nesrovnatelně agresivnější, než bývali oni.
To starší generace říkala o té mladší, co je svět světem. Nikdy to nebylo jinak. Se skutečným stavem agresivity to má však pramálo společného. Lepší vraždit panáky na počítači než vypálit sousední vesnici.
Co vás osobně trápí nejvíc, když se rozhlédnete kolem sebe?
Nejvíc mě trápí utrpení nevinných lidí.
Se svolením převzato z listopadového čísla časopisu Krásná paní.
Foto: Zdeněk Rerych, časopis Krásná paní
