Dějiny koupání

O středověku se říká, že byl temný a špinavý. Hygienické zásady byly i oproti starověku na nižší úrovni, ale není pravdou, že by se lidé nekoupali vůbec nebo neznali léčebné účinky koupelí. Za příslovečnou averzi k hygieně ve středověku vděčíme do jisté míry církvi. Odsuzovala nahotu, a dokonce považovala i osobní hygienu za hříšnost. Askeze mnichů, kteří žili podle nejpřísnějších pravidel, se projevovala i tak, že se nemyli a neznali vlastní nahá těla. O některých svatých, třeba o svaté Alžbětě se hrdě hlásalo, že se nikdy nemyla. Inu, o projevech hříšnosti a svatosti má každý jiné představy...

Avšak ve 14. a 15. století, kdy se již projevovalo náboženské uvolnění nastupující renesance, která oživila zájem o člověka jako takového, se situace zvláště ve městech mění. V domech se objevují první vany a koupelny a měšťané holdují koupelím spíše pro radost než z hygienickým uvědoměním. V koupelnách obsluhovaly sličné dívky, na podnosech nosily pro koupající vybrané lahůdky a dolévaly horkou vodu. Jsou doloženy i „houpající vany“ – zavěšené na řetězech, které měly panstvu zajistit absolutní pohodlí a relaxaci.

V českých zemích tak uvolněná nálada nevládla. Přítomnost žen u koupajících mužů byla nemyslitelná. Jeden z účastníků poselstva Jiřího z Poděbrad byl z koupele ve švýcarském Bernu natolik unešen, že si poznamenal do svého deníku: „byli sme tu v úterý a ve středu, myli jsme se s pieknými paniemi, pannami a hrabienkami v teplicech, a byli jsme veselí, tak že pan Bavor opět želel, že se jest kdy oženil.“

Starověká znalost léčivých účinků některých pramenů a balneologie nezmizela ze světa úplně. Staří učenci a lékaři se k ní postupně vraceli a rozvíjeli další praktiky. Období renesance k tomu bylo jako stvořené – učenci se vraceli k experimentální vědě, měli zájem o člověka a jeho anatomii. Je také typické pro toto období, že lékařská a lázeňská doporučení se psala ve verších či jako populární dialog učitele a žáka. Každý lékařský předpis tak měl i literární hodnotu.

Léčebné koupele již byly propracovaným systémem. Lékaři si všímali, jak se pacient stravuje, doporučovali pohyb a cvičení a podle onemocnění se přidávali i rozličné koupelové přísady. Kromě různých solí či bylinných extraktů byla populární i tak zvaná mravenčí koupel – mraveniště se nasypalo do pytle, který se spařil vodou nebo lihem, a výluh se aplikoval jako dráždivá procedura revmatikům.

Důležitá byla i doba koupání. Nejvíce se cenily jarní, zvláště májové koupele, či podzimní. Zimní se nedoporučovaly a dokonce zakázány byly o tak zvaných psích dnech – od 23. července do 23. srpna, kdy slunce stálo ve znamení lva.

Koupele v době renesance trvaly i mnoho hodin, kůže při nich praskala, což bylo minimálně velmi bolestivé. Ovšem věřilo se, že prasklinami se odplavují choroboplodné zárodky. Dlouhé koupele v minerálních vodách měly za následek i rozsáhlé vyrážky. Mnozí učenci tyto vyrážky považovali za první důkaz uzdravování.

Vzhledem k neznalosti mikroorganizmů docházelo k častým znečištěním veřejných koupelí, jejchž výsledkem byly mnohé epidemie tyfu, cholery či moru. I sami koupající z pohodlnosti bazénky znečišťovali, a tak například v Anglii zavedli cenové třídy podle čistoty vody. První den, kdy byly bazény napuštěny čerstvou vodou, se platilo nejvíc a třetí den, těsně před vypuštěním, se platilo nejmíň. Tak se vzácnou minerální vodou i šetřilo. Například ve Františkových lázních se dávky vzácné vody ředily třeba i na třetinu s obyčejnou vodou.

V 19. století zaujaly lékaře účinky koupelí v kyselkách - uhličitých vodách. Pomáhaly především při chorobách srdce a cév. U nás se tak proslavily především Františkovy a Mariánské lázně či Poděbrady. Uhličitá voda však byla vzácná, a proto se předepisovaly i pouhé šestinové dávky na jednu koupel. Tyto koupele byly natolik populární, že v místech bez přírodního zdroje se voda uměle sytila oxidem uhličitým nebo pomocí přísad šumivých prášků.

Nekoupalo se a nekoupe pouze ve vodní lázni. Již ve starověku byly známy plynné koupele v bazéncích naplněných oxidem uhličitým či s přísadou sirovodíku. Nejprve se plynová koupel podávala nad vodní hladinou, později se zřizovaly uzavřené vany, do kterých se jímal plyn. Na počátku 20. století zavedli ve Francii i plynové podkožní injekce, které prokrvovaly kůži a pomáhaly při bolestivých stavech.

Léčba poléváním vodou byla známá již ve starověku. V průběhu dějin se názory na teplotu vody, kterou se polévalo tělo, různě měnily. V antice se používala především studená voda, ve středověku, díky novým poznatkům z křížových výprav, se prosadily více teplé sprchy. Latinsky se jim říkalo stillicidium, francouzsky douche, německy gutta a česky se jim říkalo pokropování nebo po krůpějích smačování. Vodou se polévala především hlava, zvláštní zřetel se kladl na polévání šípového či věnčitého švu lebečního, protože se věřilo, že léčivá voda tak pronikne až do nitra hlavy a zničí podstatu každé nemoci.

Použitá literaura: Křížek, Vladimír: Obrazy z dějin lázeňství, Praha 2002.