FILM: Navštivte Grandhotel
17.10.2006, Tereza Semotamová, článek
Nový český film Davida Ondříčka láká do kin. Zajímá vás příběh "o lidech mezi mraky"?
V hlavních rolích Marek Taclík a Klára Issová, Jaroslav Presl a Dita Zábranská. Autorem scénáře je Jaroslav Rudiš s Pavlem Jechem. Fleischmanovi je třicet. Celý život na něco čeká. Dočká se?
David Ondříček uvedl do kin svůj nový film Grandhotel. Jedná se o jeho v pořadí čtvrtý film. Čtvrtý film v kariéře českého režiséra už znamená mnohé, rozhodně stálé místo v současné české kinematografii. Od takového režiséra se pak očekává patřičný výsledek. Tím pro mě však Grandhotel nebyl.
Ondříček sám v nedávném rozhovoru pro Lidové noviny na otázku, jak se ohlíží za Samotáři, velmi oblíbeným filmem z roku 2000, přiznal, že postavy kloužou po povrchu a vyzařuje z nich jistá chladnost. To, že režisér svůj dřívější film dokáže s odstupem hodnotit kriticky, lze považovat za fakt, že o své práci přemýšlí a dokáže mnohé přehodnotit za účelem vývoje svého filmařského umění. Nenacházím však žádný důkaz takového vývoje.
Autory scénáře k filmu jsou Jaroslav Rudiš s Pavlem Jechem. Rudiš je mladým plodným autorem. Mezi díla, která jej učinila známým, patří román Nebe pod Berlínem a komiksy o Aloisi Nebelovi, které kreslí s Jaromírem 99. Je také dramatikem, s Petrem Pýchou napsal drama Léto v Laponsku, jež brzy uvede Malá scéna Slováckého divadla v Uherském Hradišti.
Rudiš vystavěl příběh o Fleischmanovi a tomu příběhu bych ráda dala přívlastek "zajímavý", ovšem marně hledám, co je na tom příběhu vlastně zajímavého. Mám jisté podezření, že kdyby film nenatočil Ondříček, již etablovaný český filmový režisér, a nehrála v něm Issová, etablovaná česká herečka, a producenti by neměli tolik finančních prostředků na propagaci jako Kryštof Mucha, že by po něm ani pes neštěkl. Tento film by mě oslnil, kdyby to byl debutový film mladého začínajícího režiséra. Od Ondříčka, kterého již za mladého nadějného označit nelze, by filmový divák očekával víc, mnohem víc.
Jedná se vlastně o jakýsi milostný "čtverec", nikoli trojúhelník. Ilja, v podání Kláry Issové, chodí s Patkou, který se vlastně jmenuje Luděk Beránek, ale toto křestní jméno mu evidentně nepřipadá příliš "cool", proto si nechává říkat Patka (vyslovuj "PíEjTýKejEj"). Od počátku je však jejich vztah prezentován jako neperspektivní: Ilja počítá ve svých grafech plodné a neplodné dny, Patka ve svých rozpisech bádá, kterak co učinit, aby si žili až do smrti dobře, ale jejich představy o životě se neprotínají ani v jednom bodě.
Podivný solitaire Fleischman – hlavní postava příběhu - si třikrát denně zaznamenává meteorologické údaje. Jelikož to činí již dvacet tři let, přesně ví, kdy začne pršet, proto své femme fatale, Ilje, může několik sekund před tím, než se spustí déšť, s nevinným výrazem na tváři podat pláštěnku. Marek Taclík, doposud známý spíše divadelním divákům, Fleischmana ztvárnil poměrně přesvědčivě, když přimhouřím oko nad scénami s Jégrem (Jaromír Dulava), ve kterých se ve vzduchu mnohdy vznášelo trapno nebo ty s Iljou, jež mají popisovat jejich jiskření, ale ukazují spíše herecké tápání obou herců hlavních rolí.
A ještě zbývá zmínit Zuzanu, pokojskou v hotelu na Ještědu, kde se vše odehrává. Studentka konzervatoře Dita Zábranská se velmi dobře zhostila role dívky, co touží po chlapovi a aby ho dostala, je schopna použít všech možných zbraní, které má k dispozici. Po prvotních nesympatiích mezi ní a Iljou se obě dívky skamarádí, ovšem jejich rozhovory občas zavání strojeností a afektem.
Celkem zbytečně působí postava sudetského Němce Franze. Rudiš původně zamýšlel větší rozměr těchto sudetskoněmeckých epizod; příběh Franze v podání Ladislava Mrkvičky je však jedinou takovou epizodou, a tak vyznívá naprázdno. Zařazením příběhů sudetskoněmeckých postav do komorního filmu chtěli tvůrci zřejmě dosáhnout jakéhosi celospolečenského spektáklu, takto však celý záměr zůstal ani ne na půli cesty, spíše si k němu jen trochu nakročil.
Ilja s Patkou si všímají toho, že Zuzana je sama a hrozně by někoho chtěla a že Fleischman je taky sám a určitě by taky někoho chtěl. Je mu přece třicet a zdá se, že co se milostných záležitostí týká, jedná se v jeho případě o nepopsaný list. Proto je nenapadne nic jiného než dát oba solitéry dohromady. To by jim to ovšem muselo klapat. A taky, Ilja si začíná uvědomovat, s kým vlastně chodí. Je jí jasné, že Patka prostě není nic pro ni. Fleischman je na tom podobně: Zuzana není špatná holka, ale není to nic pro něj. Co se asi může dít dál?
Prozradím jen jedno: balón se vznese a poletí. Kdo chce vědět kam, ať běží do kina a navštíví Grandhotel.
Román Jaroslava Rudiše Grandhotel vznikl později než scénář filmu. Knihu lze doporučit jakožto skvělou četbu do tramvaje, na pláž nebo na nudnou přednášku. Sloh je sešitý horkou jehlou, což způsobilo jistou lehkost, avšak nikoli v pozitivním slova smyslu. Jako by to byl přepsaný monolog jednoho blázna, co sedí na věži libereckého hotelu a blábolí, co mu na jazyk přijde: o počasí, o tom, jak vznikají mraky a co to je vlastně mlha, o své psycholožce a rodičích a tak dále a tak podobně.
Leckdy i blábol je perla lesknoucí se moudrostí, ovšem v kombinaci s neinovativním příběhem a řídkou popisnou omáčkou okolo tento román není ničím víc než knihou k filmu. Přesto Rudiše jako spisovatele a všestranného kulturního činitele nijak neztracuji. Je evidentní, že ví, co lidi zajímá, nebo je ještě nezajímá a mohlo by zajímat. A tak očekávám, že tento autor nás ještě překvapí.
Hodně záleží na tom, s jakými předpoklady film Grandhotel shlédnete. Kdybych očekávala jen limonádu o tom, že láska na světě je - přestože tomu do předposlední vteřiny před polibkem na věži libereckého hotelu nevěřím - pak bych asi byla spokojená. Já však od více než hodinu a půl trvajícího filmu očekávám prostě víc.
Grandhotel je tedy spíše reklamou na hotel na vrcholu Ještědu a na velké upřímné oči Kláry Issové. Člověk má chuť udělat si výlet do Liberce a utopit se v hlubokých očích této hnědooké herečky, ale nic víc.
Foto: Bontonfilm
Šeptej, Samotáři, Jedna ruka netleská, Grandhotel
David Ondříček uvedl do kin svůj nový film Grandhotel. Jedná se o jeho v pořadí čtvrtý film. Čtvrtý film v kariéře českého režiséra už znamená mnohé, rozhodně stálé místo v současné české kinematografii. Od takového režiséra se pak očekává patřičný výsledek. Tím pro mě však Grandhotel nebyl.
Ondříček sám v nedávném rozhovoru pro Lidové noviny na otázku, jak se ohlíží za Samotáři, velmi oblíbeným filmem z roku 2000, přiznal, že postavy kloužou po povrchu a vyzařuje z nich jistá chladnost. To, že režisér svůj dřívější film dokáže s odstupem hodnotit kriticky, lze považovat za fakt, že o své práci přemýšlí a dokáže mnohé přehodnotit za účelem vývoje svého filmařského umění. Nenacházím však žádný důkaz takového vývoje.
Autory scénáře k filmu jsou Jaroslav Rudiš s Pavlem Jechem. Rudiš je mladým plodným autorem. Mezi díla, která jej učinila známým, patří román Nebe pod Berlínem a komiksy o Aloisi Nebelovi, které kreslí s Jaromírem 99. Je také dramatikem, s Petrem Pýchou napsal drama Léto v Laponsku, jež brzy uvede Malá scéna Slováckého divadla v Uherském Hradišti.
Rudiš vystavěl příběh o Fleischmanovi a tomu příběhu bych ráda dala přívlastek "zajímavý", ovšem marně hledám, co je na tom příběhu vlastně zajímavého. Mám jisté podezření, že kdyby film nenatočil Ondříček, již etablovaný český filmový režisér, a nehrála v něm Issová, etablovaná česká herečka, a producenti by neměli tolik finančních prostředků na propagaci jako Kryštof Mucha, že by po něm ani pes neštěkl. Tento film by mě oslnil, kdyby to byl debutový film mladého začínajícího režiséra. Od Ondříčka, kterého již za mladého nadějného označit nelze, by filmový divák očekával víc, mnohem víc.
Milostný "čtverec"
Jedná se vlastně o jakýsi milostný "čtverec", nikoli trojúhelník. Ilja, v podání Kláry Issové, chodí s Patkou, který se vlastně jmenuje Luděk Beránek, ale toto křestní jméno mu evidentně nepřipadá příliš "cool", proto si nechává říkat Patka (vyslovuj "PíEjTýKejEj"). Od počátku je však jejich vztah prezentován jako neperspektivní: Ilja počítá ve svých grafech plodné a neplodné dny, Patka ve svých rozpisech bádá, kterak co učinit, aby si žili až do smrti dobře, ale jejich představy o životě se neprotínají ani v jednom bodě.
Podivný solitaire Fleischman – hlavní postava příběhu - si třikrát denně zaznamenává meteorologické údaje. Jelikož to činí již dvacet tři let, přesně ví, kdy začne pršet, proto své femme fatale, Ilje, může několik sekund před tím, než se spustí déšť, s nevinným výrazem na tváři podat pláštěnku. Marek Taclík, doposud známý spíše divadelním divákům, Fleischmana ztvárnil poměrně přesvědčivě, když přimhouřím oko nad scénami s Jégrem (Jaromír Dulava), ve kterých se ve vzduchu mnohdy vznášelo trapno nebo ty s Iljou, jež mají popisovat jejich jiskření, ale ukazují spíše herecké tápání obou herců hlavních rolí.
A ještě zbývá zmínit Zuzanu, pokojskou v hotelu na Ještědu, kde se vše odehrává. Studentka konzervatoře Dita Zábranská se velmi dobře zhostila role dívky, co touží po chlapovi a aby ho dostala, je schopna použít všech možných zbraní, které má k dispozici. Po prvotních nesympatiích mezi ní a Iljou se obě dívky skamarádí, ovšem jejich rozhovory občas zavání strojeností a afektem.
Celkem zbytečně působí postava sudetského Němce Franze. Rudiš původně zamýšlel větší rozměr těchto sudetskoněmeckých epizod; příběh Franze v podání Ladislava Mrkvičky je však jedinou takovou epizodou, a tak vyznívá naprázdno. Zařazením příběhů sudetskoněmeckých postav do komorního filmu chtěli tvůrci zřejmě dosáhnout jakéhosi celospolečenského spektáklu, takto však celý záměr zůstal ani ne na půli cesty, spíše si k němu jen trochu nakročil.
Všechno se to zamotá
Ilja s Patkou si všímají toho, že Zuzana je sama a hrozně by někoho chtěla a že Fleischman je taky sám a určitě by taky někoho chtěl. Je mu přece třicet a zdá se, že co se milostných záležitostí týká, jedná se v jeho případě o nepopsaný list. Proto je nenapadne nic jiného než dát oba solitéry dohromady. To by jim to ovšem muselo klapat. A taky, Ilja si začíná uvědomovat, s kým vlastně chodí. Je jí jasné, že Patka prostě není nic pro ni. Fleischman je na tom podobně: Zuzana není špatná holka, ale není to nic pro něj. Co se asi může dít dál?
Prozradím jen jedno: balón se vznese a poletí. Kdo chce vědět kam, ať běží do kina a navštíví Grandhotel.
Román Grandhotel
Román Jaroslava Rudiše Grandhotel vznikl později než scénář filmu. Knihu lze doporučit jakožto skvělou četbu do tramvaje, na pláž nebo na nudnou přednášku. Sloh je sešitý horkou jehlou, což způsobilo jistou lehkost, avšak nikoli v pozitivním slova smyslu. Jako by to byl přepsaný monolog jednoho blázna, co sedí na věži libereckého hotelu a blábolí, co mu na jazyk přijde: o počasí, o tom, jak vznikají mraky a co to je vlastně mlha, o své psycholožce a rodičích a tak dále a tak podobně.
Leckdy i blábol je perla lesknoucí se moudrostí, ovšem v kombinaci s neinovativním příběhem a řídkou popisnou omáčkou okolo tento román není ničím víc než knihou k filmu. Přesto Rudiše jako spisovatele a všestranného kulturního činitele nijak neztracuji. Je evidentní, že ví, co lidi zajímá, nebo je ještě nezajímá a mohlo by zajímat. A tak očekávám, že tento autor nás ještě překvapí.
Vaše očekávání, výlet do Liberce a hluboké hnědé oči
Hodně záleží na tom, s jakými předpoklady film Grandhotel shlédnete. Kdybych očekávala jen limonádu o tom, že láska na světě je - přestože tomu do předposlední vteřiny před polibkem na věži libereckého hotelu nevěřím - pak bych asi byla spokojená. Já však od více než hodinu a půl trvajícího filmu očekávám prostě víc.
Grandhotel je tedy spíše reklamou na hotel na vrcholu Ještědu a na velké upřímné oči Kláry Issové. Člověk má chuť udělat si výlet do Liberce a utopit se v hlubokých očích této hnědooké herečky, ale nic víc.
Foto: Bontonfilm
