Hammam aneb lázně na severu Afriky

Na jedné straně arabské lázně představují něco smyslného, kde je veřejná nahota přirozenou součástí očisty těla. Tak jsou popisovány koupele smyslných hurisek v Pohádkách Tisíce a jedné noci nebo v Louvru obdivované obrazy z arabských lázní od Jeana Augusta Ingrese. Na druhé straně se obáváme tvrdé reality ohledně hygieny. Arabský svět je znám svým odlišným přístupem k čistotě potravin i kultury těla, který často nás, zhýčkané turisty, odrazuje, nicméně podle odborníků v mnoha případech zbytečně. Imunitní systém těla arabských obyvatel je daleko lépe vybaven pro boj s nejrůznějšími infekcemi právě díky této „nečistotě“. Pokud by někdo svoje obavy nepřekonal, střední cestou je zkusit takové lázně v České republice, protože jejich počet nadějně roste.

Ale abychom mohli srovnávat, je nutné poznat arabské lázně v jejich domovině na vlastní kůži (a to doslova). O lázních na Blízkém východě již na Relaxuj řeč byla, tak se můžeme podívat do arabských lázní v severní Africe.

Důležitým upozorněním je fakt, že označení „lázně“ nás může mást. Lázně mají u nás spíše funkci léčebnou, relaxační či terapeutickou, charakteristické jsou pro ně očistné koupele, bahnité zábaly, bazénky s bublající vodou. To pro arabský svět neplatí, protože lázně jsou místem, kde se Arabové a Arabky skutečně za mírný poplatek veřejně umývají, od hlavy až k patě. Alkohol je v těchto končinách zakázaný a v místních kavárnách nelze pít čaj donekonečna, takže lázně jsou i místem, kde se lidé setkávají a řeší své problémy. To vše se děje v husté páře za velmi vysokých teplot, kdy není vidět na špičku nosu, takže můžeme s klidem hovořit o lázních parních.

Arabské lázně se v arabštině nazývají hammam a v každé větší vesnici v severní Africe vás místní ochotně alespoň do jedněch zavedou. Ve velkých městech existují lázně, které pojmou několik i stovek lidí naráz - takové jsou například v marockém hlavním městě Casablance, zde navíc spojené s mauzolem. Do takových lázní se nechodí umývat, ale spíš probrat novinky, protože díky francouzské správě mají ve většině bytů už i koupelny.

Pro nás jsou daleko zajímavější lázně na venkově, protože zde plní svůj původní účel očisty těla a mají pro nás stále své kouzlo. Nic nám nebrání vstoupit!

Před návštěvou musíme znát několik podstatných věcí. Lázně jsou rozdělené na oddělení pro muže a pro ženy, takže si musíme dát velký pozor, kam vcházíme, protože popisky bývají v arabštině. Místní bývají velice citliví a jenom banální omyl, když vstoupíte do špatných lázní, je prý urážkou. Navíc v některých vesnicích, kde mají jen malé lázně, jsou návštěvní hodiny rozděleny na čas vyhrazený pouze mužům a pouze ženám. Ve společných lázních je pro ženy otevřeno odpoledne do 17. či 18. hodiny, potom přicházejí pánové. Vše závisí na tom, kdy pan lazebník roztopí pod kotli a ohřeje vodu. Proto se stává, že pokud chceme opravdu velkou teplotu páry, musíme čekat hodinu a víc než je vše řádně připraveno.

Pro muže se připravuje daleko teplejší voda s párou, takže pan lazebník se musí ohánět. Někde na venkově mu s ohříváním vodu pomůže skutečnost, že pro zavlažování datlí bývají navrtány artézské studny s vařící vodou. Tu lze dovést do lázní, poté ji ochlazenou pouštět do kanálů mezi datle.

Druhou podstatnou věcí je, že v lázni se chodí v oblečení. I když jen v tom nejspodnějším prádle, ale pořád v oblečení, protože Arabové mají zakázáno své intimní partie odhalovat. Nejlepší jsou samozřejmě plavky a je celkem zábavné pozorovat, jak si je místní navlíkají, aby je nikdo neviděl. Kabinky nejsou, takže každý se krčí a krčí...

Arabské lázně mají napříč celým arabským světem stejné schéma, skládají se ze tří místností, které jsou navzájem spojeny vchody s masivními dveřmi – od nejstudenější místnosti po místnost nejteplejší. Za tento systém tří místností mohou staří Římané, od nichž to převzali Byzantinci od nich Arabové a od nich Turci, i když toto poslední pořadí není jasně určeno a dodnes existuje určitá nejasnost, zda jde o lázně původem arabské nebo turecké.

Místnosti jsou tři (pomineme-li šatnu) a nazývali se už od antiky FRIGIDARIUM, tam vstupujeme nejdřív a zcela zničeni odcházíme nakonec. Uprostřed je TEPIDARIUM, tady už začíná být poměrně horko a vlhko. Teplota je průměrně okolo 40 stupňů Celsia. Do třetí místnosti chodí místní domorodci poté, co se trochu napaří v druhé místnosti. S sebou si nesou navíc ještě kýbl s horkou vodou, kterou se polívají (nikoliv studenou aby se ochlazovali, ale aby se zde ještě rozpalovali!). Do třetí místnosti z řad turistů chodí jen největší lovci zážitků.

Tato místnost se nazývá CALDARIUM, a kdyby si někdo chtěl představit, jak to vypadá v pekle, má možnost se o tom přesvědčit ještě na světě zdejším právě tady. Zde se nezřídka teplota pohybuje nad 50 stupňů Celsia, ale vám připadá, že je to teplota tavení oceli. Uvádí se, že vlhkost může dosáhnout až 100%. Pro páru nevidíte metr před sebe, vůbec nemůžete dýchat, snažíte se udržet nohama na rozpálených kachličkách a hledáte místo, kde si sednout k zemi, kde je teplota o něco menší.

Na zemi rozjímáte nad krásami české zimy a jste smířeni s myšlenkou, že odsud nevyjdete živí. Stává se často, že nepřipravený turista si tuto místnost nechá ujít a zůstane mu v paměti temná vzpomínka na záhadnou komoru, kam v husté páře vstupují a odcházejí smějící se arabští hoši.

Každá místnost je vykachličkovaná, po stranách se nachází lavice a žlábky na odtékání vody. Průduchy je dovnitř s různou intenzitou hnána pára nebo je v místnosti upravené koryto s vroucí vodou. Vy chodíte s kyblíkem, houbičkou a kalíškem, nabíráte si vodu a tou se poléváte. Při tom sedíte na zemi a zpytujete svědomí, jestli Vám to stojí za to. Rozhodně to stojí za to, neboť po tomto půlhodinovém rozehřívání přichází finální produkt. Dostávání nečistoty z kůže pomocí dření kůže a masáže.

Kůže je parním napařování dostatečně vláčná a roztažená, takže procedura může začít. Z páry bývá naše mysl otupělá, takže fakt, že masáž je za extra příplatek, často neregistrujeme. Ale že nás neošidí, na to se můžeme spolehnout. Za svoje peníze dostaneme opravdu co proto. Maséři na nás použijí pemzu nebo zvláštní hrubou žínku. Položí si nás nejpravděpodobněji v druhé místnosti na vyvýšenou lavici, často vedle ostatních lidí, a v páře nám z těla dřou největší nečistoty. Že máte kůži za chvíli jemnou a rudou jako malé mimino, není pochyb.

Často je tato očistná procedura spojená s masáží v tom nejkrutějším významu. Arabský chlapík si na vás lehá, kroutí vám hlavou, rukama, nohama, láme kolena, lokty či krkem, a pokud neumíte arabsky nebo alespoň pár slovíček francouzsky, asi neporozumí vašim skřekům, že už to stačí. V páře vám do obličeje nevidí a vaše grimasy si může vyložit různě. Místní jsou totiž na masáže zvyklí a těla mají pružnější než našinci.

Celé to trvá asi pět minut a poté následuje studená koupel v první místnosti. Náš rozum bývá naprosto otupělý, takže nám ani ledová voda nevadí. K potvrzení pocitu o překonání sebe sama nás přesvědčují místní, kteří nám občas poplácají uznale po zádech, že jste chlapáci a chtějí s Vámi jít na čaj. Z horkého čaje ale asi nic nebude, protože v první kavárně vypijete několik litrů limonády v kuse...

Po chvíli se hlava pročistí a najednou člověk začíná cítit, že je mu nějak dobře. Tělo sice bolí, ale hlava funguje přesně jako spolehlivý počítač. Postupně - jak přicházíme k sobě - zjišťujeme, že se cítíme skvěle víc a víc. Právě jsme se totiž na vlastní kůži přesvědčili o ideálech antické kalokagathie, kdy čistota těla ovlivňuje duši a naopak. Proto kdo jednou celou procedurou prošel, ví, že arabské lázně jsou pro uvolnění a relaxaci naprosto ideální. Večer spíme jako malé děti a ani prozpěvující muezzin nás v pět hodin ráno nedokáže vzbudit, i kdyby se snažil sebevíc...

"© Titulní foto: Kenny Goh | Agency: Dreamstime.com"