Hledání nevyřčitelného: televizní babí léto

Dospělí si často stěžují, že ztratili dětskou naivitu a bezprostřednost a zoufají si nad nemožností návratu do bezstarostných let malin nezralých. Dokumentaristu Miroslava Janka však na dětském světě přitahuje něco jiného: především specifická optika, kterou vidí svět a svoji lidskou situaci ti, kteří ještě nemají právo volit, a přece svůj život neprožívají o nic lehčeji než ti dříve narození. Středometrážní snímek Chačipe je studií dětského domova pohledem společnosti odcizených dětí, jejichž svět a poznání je ohraničeno plotem ústavu a mantinely toho, co jim jejich osud dovolil z dětství zažít.

Jestliže je pro jejich oči vše nové, konkrétní, bez širších souvislostí, tedy z hlediska dospěláckého přístupu ke světu „nevyzrálé“, Janek tomuto přístupu nechává zaznít se vší bezprostředností a razancí, jež je v něm ukryta.

Jeho Chačipe tak vydá za stohy a stohy sociologicko-psychologických studií: čistou řečí filmového materiálu, který vkládá do rukou samotným aktérům snímku, se na světlo světa dostává jinak těžko zprostředkovatelná životní zkušenost dětí, v jejichž světě se cosi pokřivilo a dostalo se na špatnou kolej. Vše je o to působivější, že jde o dokument, skutečnost, jejíž existenci popřít nemůžeme.

Cestu k nepoznatelným hlubinám dětské duše prostřednictvím Chačipe Miroslava Janka přináší ČT2 ve čtvrtek 14. 9. ve 20. 00 hod.

Česká fotografie má v zahraničí vynikající zvuk, ať už jde o stylizované portréty mediálního rebela Jana Saudka, mnohem civilnější dokumentární duchovní zamyšlení Jindřicha Štreita nebo Antonína Kratochvíla.

Právě Antonín Kratochvíl se ve své tvorbě věnuje intimnímu světu člověka v místech, kde bychom žádnou lidskou blízkost neočekávali: jeho fotografie přináší motivy válek v Afghánistánu či Rwandě, cholery v Equadoru či ulic dětí v Guatemale a Mongolsku. Jsou to rozbité sny, jak i sám Kratochvíl pojmenoval svoji monografii z roku 1997, komorní etudy lidství, které však odolává i těm nejhorším podmínkám a přináší do temného materiálního světa duchovní čistotu.

Po bezprostředním dětském světě Chačipe tak Na plovárně s Antonínem Kratochvílem ve stejný den, 14. 9., nechá rozeznít komorní tóny pozorného fotografického oka ve 21. 00 na ČT2.

Filmy Stanleye Kubricka se vyznačují složitou strukturou, která však není stavěna pro potěchu oka kritiků a filmových odborníků, ale pro sugestivní působení na diváka, jež odhaluje témata běžnou racionalitou těžko poznatelná. Kubrikova vyprávění jsou plná neuróz a sociopatologických jevů (Mechanický pomeranč), noří se do hloubi lidské duše, aby z ní vytáhla to, co si nepřejeme vidět (Shining) a jsme-li s tím nakonec konfrontováni, vydáváme to za něco cizího, něco, s čím nechceme mít nic společného (Lolita).

Kubrick je filmový filosof (2001: Vesmírná odyssea) i psycholog zároveň, nebojí se adaptovat předlohy jinými předem pro film zatracené tak, že je neoholí na příběhovou dřeň holywoodských spektáklů, jak je běžné, ale naopak v nich díky pozorné práci filmaře nechá vyniknout jejich nevyřčitelným motivům čistě kinematografickou prací.

To vše platí i o jeho posledním snímku, Eyes Wide Shut, jehož premiéry se režisér nedožil. Adaptace Snových novel (1926) Arthura Schnitzlera, rakouského klasika psychologického realismu, před diváky otevírá pitoreskní a horečný svět snových vizí, nevědomých iluzí a duševní reality, postavený na zkušenosti manželské nevěry.

Dr. William Harford (Tom Cruise) prožívá na základě důvěrného rozhovoru se svojí ženou Alicí (Nicol Kidman) - která mu svěří své záletné sexuální fantazie - horečku erotických orgií a tajemných noirových vizí, jež svojí nepochopitelností nahlodávají spořádaný svět hrdiny snímku.

Zatímco v Schnitzlerově předloze je drobnými motivy (Alice své sexuální dobrodružství umisťuje do Dánska a heslo tajemného společenství je rovněž „Dánsko“) Harford jasně v osidlech snových představ, Kubricka baví se pohybovat na hraně reality a zpochybňovat tak kompozici příběhu jako jediného velkého snu. Dostává se až na samý okraj toho, o čem génius psychoanalýzy C. G. Jung mluví jako o duševní realitě, jež je pro lidské vědomí vlastně tím stejným, čím realita skutečná, jen si to naše racionalita nechce připustit.

Ač tedy Eyes Wide Shut lavíruje na poli erotického dramatu, spíše než o sexualitu tu jde o hluboký ponor do temných sklepení lidského nevědomí, těžko poznatelných a prozkoumatelných. Kubrickův poslední film tak lze s trochou nadsázky označit jako manifest nadvlády nevědomí nad zdánlivě dominantní racionalitou, spořádaností, vědeckou poznatelností a klasifikovatelností.

Temný snímek, o kterém francouzský filmový kritik Michel Ciment prohlásil, že se podobá výtvarnému stylu „trompe-l'oeil“, postaveném na podvádění přirozeného prostorového vnímání lidského oka, ověnčený cenou kritiky z filmového festivalu v Benátkách, Eyes Wide Shut Stanleye Kubricka, uzavírá naši televizní nabídku opět ve čtvrtek 14. 9. ve 21. 40 na ČT2.