Husův život v pravdě a přesvědčení

Šestý den měsíce července roku 1415 je v celém světě známý.V českém kalendáři je označen jako den sváteční. Zásluhu na tom nemá valné shromáždění koncilu, jednající od časného rána v hlavním kostnickém chrámu, ani sloužená mše a slavnostní kázání biskupa z Lodi v přítomnosti římského a uherského krále Zikmunda. Zásluhu na tom nemá ani zatracení výroků anglického doktora Viklefa, které se staly pro koncil a tedy i pro církev nepřijatelné.

Jan Hus – bojovník proti hříchům kněžstva

Zásluhu na tom má neohrožený kazatel pravdy a správce Betlémské kaple, bakalář svatého bohosloví, rektor pražské univerzity, mistr Jan Hus. Stal se hlavní postavou koncilu, i když se ho směl účastnit až po mši jako exkomunikovaný kacíř a nepohodlný kazatel. Ve svých kázáních stále napadal a odhaloval pokrytectví, nádheru, lakotu, prostopášnost, svatokupectví a jiné hříchy kněžstva, aby navrátil církev ke kořenům, z nichž vyrostla prvotní církev apoštolská, a přivedl tento kněžský stav k životu příkladnému.
Proto si na kostnickém koncilu musel vyslechnout již vzpomenuté kázání biskupa o potřebě stíhání kacířství, loupeže a ochuzování církevního majetku. Toto kázání připravilo půdu koncilu, jakožto nejvyššímu církevnímu shromáždění tehdejšího křesťanstva, pro zavržení učení Jana Viklefa a zejména pro odsouzení a upálení mistra Jana z Husince.

Odsouzen bez obhajoby

Koncil pak Husa odsoudil jako kacíře a také na základě falešné výpovědi svědků, především mistra Štěpána Pálče, doktora teologie a pokynu krále Zikmunda. Odsouzený nedostal příležitost k obhajobě, na kterou se dlouho a pečlivě připravoval. Při pokusu hájit své teologické názory odkazem na Bibli byl stráží umlčen a odevzdán světskému soudu. Na hlavu mu byla dána vysoká papírová čepice s kresbami dvou čertů, jež se perou o jeho duši a s nápisem „arcikacíř“. Takto odsvěceného, pokořeného a umlčeného pražského kazatele odevzdal soud králi Zikmundovi. Ten ho pak poslal prostřednictvím falckrabího na hranici.

Cestou na poraviště

Cesta na popraviště vedla kolem hřbitova, kde se v tu chvíli pálily Husovy spisy. Co si asi jejich autor přitom mohl myslet?! Prý se tomu usmál. Cesta končila na břehu Rýna, v místě, kde se zahrabávali padlí koně. Na tomto mrchovišti byl Hus přivázán ke kůlu, obložen dřívím a otýpkami slámy. K lepšímu hoření hranice byla přidána smola, pryskyřice ze smrků.

Život jako úplatek

Očekávalo se zapálení hranice. Stalo se však něco, co mnohé překvapilo. K hranici se blížil muž na koni. Lidé poznali, že je to falckrabí Ludvík, který před chvílí na toto místo vedl celý průvod. Zastavil se těsně u hranice a upřeně se díval na mistra Jana Husa. Lidé kolem zpozorněli. Stali se svědky nepodařeného pokusu o korupci. Podplacen měl být český reformátor. Úplatek nabídl falckrabí. Nepoužil přitom žádné šifry. Husovi slíbil život. „Odvolej a nebudeš upálen,“ tak nějak to řekl a všichni to slyšeli.

Jenže tenhle pokus o korupci nevyšel. Český kazatel svaté pravdy obstál. Ač ponížený a přivázaný ke kůlu, nabídku života odmítl s hlavou vztyčenou. Nečteme v pamětních listech nic o tom, že by Hus se svým odmítnutím váhal nebo požádal falckrabího o čas na rozmyšlenou. Jeho rázné odmítnutí nabídky je však zaznamenáno, protože ho lid stojící kolem hranice dobře slyšel: „V pravdě evangelia, kterou jsem kázal, učil a psal, dnes vesele chci umřít.“

Husovo poselství

Hranice na břehu Rýna vzplála. Do praskajícího ohně zněla tichá slova modlitby mistra Jana. Krátce se ozval i jeho zpěv. Improvizovaná bohoslužba v plamenech záhy skončila. Hus se zadusil dýmem a uhořel v plamenech. Jeho tělo se proměnilo v popel. Ale i ten byl pro církevní hodnostáře nebezpečný. Byl důkladně vyhrabán a hozen do Rýna, aby Čechům Husa nic nepřipomínalo. Popel navždy zmizel, Husův odkaz však zůstal dodnes. Neproměnil se v popel a nezanikl v plamenech. Šířil se dál, především do Čech. V paměti národa zůstává i Husův list na rozloučenou. Psal ho Čechům, po krutém výslechu a mučení v Kostnici, jen několik dnů před očekávanou smrtí.

/Zde je uvedena jen jeho zkrácená část/:
„Věrní a Bohu milí páni a paní, bohatí a chudí! Prosím vás, aby pravdu Boží, kterou jsem vám z Božího zákona psal a z věcí svatých kázal, abyste se té drželi… Prosím, aby kněží dobrých obyčejů milovali a velebili je a ctili, a zvláště, jež pracují v slově Božím. Prosím, aby se varovali lstivých lidí a zvláště kněží nehodných, o nichž dí Spasitel, že jsou v rouně ovčím a uvnitř vlci hltaví… Prosím měšťany, aby své obchody právě vedli… Také prosím vás, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdu každému přáli...“

Bez odezvy nezůstal ani Husův boj za návrat k zásadám prvotní apoštolské církve. Spolu se svatým Písmem se stal odkazem pro rodící se Bratrskou reformaci v Čechách.
T.G. Masaryk ve svém rukopisném fragmentu z let devadesátých století devatenáctého napsal: „ Byl Hus, byli Bratří, byl i Žižka, napřed Hus, po něm Bratří pracující a Žižka válčící. Nevolalo se po Bratřích a Žižkovi, ale dostavili se, protože se žilo v pravdě a přesvědčení. Nevolejme ani my dnes po češství, po vlastenectví, ale po pravdě, a pravdě vydávejme svědectví.“

Použitá literatura:
Kronika husitská, Vavřinec z Březové
Předhusitské Čechy, Zdeněk Fiala
Česká otázka, T. G, Masaryk
Česká nedělní postila, Jan Hus
Smysl Bratrské reformace, J.L. Hromádka