Jak se koupali staří Řekové a Římané?
1.11.2006, Jiří Zatloukal, článek
Když vyslovíme slovo Řím, často se nám vybaví proslulé starořímské lázně. Byly to skutečně první veřejné lázně ve velkém měřítku. Nicméně tyto obrovské lázně byly pouhou součástí lázeňství ve vyspělém románském světě.
Obyvatelé již předtím využívali tzv. balneí, která byla rozšířena po celém římském impériu. První římské lázně vystavěl císař Agrippa v roce 25 našeho letopočtu.
Zatímco však římské lázně se měly stát velkými centry pro trávení volného času, se sportovními sály, restauracemi, různými druhy koupelí, byla balnea koncipována pro blízké okolí. Průměrně bylo pět veřejných lázní v jedné čtvrti a jedno balneum na třicet pět obytných domů. Právě popularita balneí přivedla císaře Agrippu na myšlenku zkonstruovat obrovské veřejné lázně přímo ve středu města.
Je však třeba říct, že ne všichni Římané sdíleli obecné nadšení pro veřejné lázně. Seneka, římský politik a státník, prohlašoval, že pocení by mělo být výsledkem intenzivní fyzické námahy, a ne nečinnosti v přehřáté místnosti.
Po Agrippovi se lázně staly koníčkem všech římských císařů. Každý se pokoušel překonat svého předchůdce a postavit lázně prostornější, krásnější a populárnější. Hlavní lázně dostávaly jméno po císaři, který je vystavěl: Nero v roce 65 n.l., Titus v roce 81, Domicián v roce 95, Comodus v roce 185, Caracalla v roce 217, Dioklecián v roce 05, Konstantin v roce 315.
Aby se zajistila návštěvnost lázní a popularita císaře, stála vstupenka buď směšně málo nebo byl vstup dokonce bezplatný. Lázně si proto na sebe nevydělávaly a musely být podporovány. Císaři měli samozřejmě své vlastní, soukromé lázně, a říká se, že někteří z nich se koupali sedmkrát až osmkrát denně.
Stejně jako balnea se také lázně rychle rozšířily po celém římském impériu, od písečných pouští Afriky až k zasněženým Alpám a také do Anglie. Dnes jsou nejlépe zachovány římské lázně v Pompejích. Na jejich zdech je zachována stále čitelná deska, která oznamuje, že budou otevřeny: „Provoz lázní bude zahájen a veřejnost tam uvidí – ve stínu stanů ochraňujících před sluncem a v prostředí plném vůní – krveprolití divokých zvířat a ukázky atletických výkonů“.
Foto: Matthew Collingwood
Některé lázně mohly pojmout až tisíce osob. Diokleciánovy například měly kapacitu šest tisíc návštěvníků. Tyto „masové“ koupele mohly být vybudovány pouze díky technickému vývoji Římanů a Řeků.
Problémy s dodávkami vody, které se objevovaly na různých místech, byly impulsem k zlepšování systému římských akvaduktů převzatého již od Řeků. Zejména dva nové inženýrské zásahy napomáhaly rozkvětu římských lázní: klenuté stropy podpírající masivní střechy, které tak mohly pojmout mnohem větší množství lidí než dříve, a systém vytápění nahříváním mramoru.
Římští inženýři mohli lázně vytápět na teploty vyšší než sto stupňů Celsia (210 stupňů Fahrenheita); prostředí bylo tak horké, že lidé museli v lázních nosit speciální přezůvky, aby chránili svá chodidla. Mramorové podlahy, položené na pilířích, byly ohřívány dřevem a horký vzduch procházel potrubím až do zdí. Lázně bylo třeba vytápět 2 až 3 dny, ale v praxi to nebylo důležité, protože byly vytopeny prakticky nepřetržitě.
Čerstvou vodu do lázní přiváděly akvadukty, jejichž koryta byla tak prostorná, že by se v nich mohl krásně prohánět kůň; sahaly často až do vyprahlých oblastí impéria.
Římané přejímali (nebo přinejmenším tolerovali) lokální zvyky, způsob koupání se proto provincii od provincie obyčejně lišil.
Jak jsme uvedli, starověké lázně byly multifunkční centra pro trávení volného času. Většina obsahovala sportovní sály, bazény, parky, knihovny, malá divadla, kde se předčítala poezie a hrála hudba, přijímací sál: bylo to město ve městě. V lázních byly však také restaurace či ložnice, kde mohli příchozí jednu nebo dvě hodiny v příjemné společnosti odpočívat. Lidé z okolí mohli také přijít jen na odpoledne a potom se vrátit domů k večeři; lázně byly vyhlášeny jako vynikající prostředek pro povzbuzení chuti k jídlu.
Každé lázně měly své specifikum. Jedny měly krásný výhled na krajinu nebo na městské panorama, jiné měly bohatou knihovnu, další třeba jedinečnou tělocvičnu. Mnoho lázní mělo také takzvané „volné zóny“, které nepodléhaly městskému právu. To mimo jiné vysvětluje, že v lázních prostituce jen kvetla.
Hlavním lákadlem však byly samozřejmě koupele – horké koupele, studené, sauny, prakticky všechny typy, které si jen lidská důmyslnost a touha po koupání mohla vymyslet. Lázně byly většinou situovány na jih, aby sportovci mohli po cvičení a koupeli pohodlněji odpočívat. Často v ranních hodinách přicházeli v policejním doprovodu i vězni.
S příchodem křesťanství, před pádem Říma, bylo zakázáno navštěvovat lázně v neděli a o svátcích, předtím nebyly lázně uzavřeny téměř nikdy. Muži i ženy se koupali někdy společně, ale i tento zvyk se v různých dobách měnil a závisel na místních zvyklostech.
Patriciové byli do lázní doprovázeni svými otroky, kteří jim nesli věci ke koupání: kartáč, lahvičku s olejem, mělké umyvadlo na polévání vodou a ostatní věci, například ke stírání potu a oleje z těla. Tyto pomůcky byly zavěšeny na kroužku, aby se lépe nesly. Ti nejchudší používali místo oleje moučku z čočky a natírali se buď sami nebo požádali svého přítele.
Typický program začínal intenzivním sportem na dvoře nebo cvičením. Cílem bylo uvolnit tělo a rozproudit krevní oběh. Populární byly v Římě míčové hry (používal se malý míček z kůže), obecně se mělo za to, že jsou velmi prospěšné pro fyzickou kondici; říká se, že César byl vynikajícím hráčem. Oblíbený byl také zápas.
Po sportu se procházelo postupně třemi místnostmi, od té nejvlažnější do nejteplejší. První se jmenovala tepidarium, byla největší a nejluxusnější. Římané v ní relaxovali asi hodinu, přičemž se nechávali natírat olejem. Poté se přecházelo do malých kabinek caldaria, ve kterých byla na výběr teplá i studená voda. Ty byly obyčejně umístěny po krajích hlavního sálu, kde teplo od zdí sálalo intenzivněji. Poslední, nejteplejší bazén se jmenoval laconicum. V něm se zůstávalo jen krátce a po něm již bylo tělo připraveno na masáž. Nakonec následovala už krátká koupel ve studené vodě.
Můžeme jen litovat, že spolu s pádem římské říše tyto ušlechtilé techniky koupání zmizely. Rozklad Říma a jeho lázní byl rychlý. Itálii ničil mor; vyčerpávající boje vedly k nestabilitě trůnu; nájezdy barbarů oslabovaly zemi; obyvatelé se stávali čím dál více apatičtější. Římské impérium se rozpadlo. Mnoho lázní zpustlo a „katedrály těla“, jak je nazývali křesťané, zmizely.
Titulní foto: Dreamstime.com
Lázně – centra kulturního dění
Zatímco však římské lázně se měly stát velkými centry pro trávení volného času, se sportovními sály, restauracemi, různými druhy koupelí, byla balnea koncipována pro blízké okolí. Průměrně bylo pět veřejných lázní v jedné čtvrti a jedno balneum na třicet pět obytných domů. Právě popularita balneí přivedla císaře Agrippu na myšlenku zkonstruovat obrovské veřejné lázně přímo ve středu města.
Ne všem se lázněmi zavděčíte
Je však třeba říct, že ne všichni Římané sdíleli obecné nadšení pro veřejné lázně. Seneka, římský politik a státník, prohlašoval, že pocení by mělo být výsledkem intenzivní fyzické námahy, a ne nečinnosti v přehřáté místnosti.
Jména podle císaře
Po Agrippovi se lázně staly koníčkem všech římských císařů. Každý se pokoušel překonat svého předchůdce a postavit lázně prostornější, krásnější a populárnější. Hlavní lázně dostávaly jméno po císaři, který je vystavěl: Nero v roce 65 n.l., Titus v roce 81, Domicián v roce 95, Comodus v roce 185, Caracalla v roce 217, Dioklecián v roce 05, Konstantin v roce 315.
Čas bezplatných lázní je bohužel tentam
Aby se zajistila návštěvnost lázní a popularita císaře, stála vstupenka buď směšně málo nebo byl vstup dokonce bezplatný. Lázně si proto na sebe nevydělávaly a musely být podporovány. Císaři měli samozřejmě své vlastní, soukromé lázně, a říká se, že někteří z nich se koupali sedmkrát až osmkrát denně.
Proslulost římských lázní
Stejně jako balnea se také lázně rychle rozšířily po celém římském impériu, od písečných pouští Afriky až k zasněženým Alpám a také do Anglie. Dnes jsou nejlépe zachovány římské lázně v Pompejích. Na jejich zdech je zachována stále čitelná deska, která oznamuje, že budou otevřeny: „Provoz lázní bude zahájen a veřejnost tam uvidí – ve stínu stanů ochraňujících před sluncem a v prostředí plném vůní – krveprolití divokých zvířat a ukázky atletických výkonů“.
Foto: Matthew Collingwood
Technický pokrok v lázních
Některé lázně mohly pojmout až tisíce osob. Diokleciánovy například měly kapacitu šest tisíc návštěvníků. Tyto „masové“ koupele mohly být vybudovány pouze díky technickému vývoji Římanů a Řeků.
Problémy s dodávkami vody, které se objevovaly na různých místech, byly impulsem k zlepšování systému římských akvaduktů převzatého již od Řeků. Zejména dva nové inženýrské zásahy napomáhaly rozkvětu římských lázní: klenuté stropy podpírající masivní střechy, které tak mohly pojmout mnohem větší množství lidí než dříve, a systém vytápění nahříváním mramoru.
O teplo rozhodně nouze nebyla…
Římští inženýři mohli lázně vytápět na teploty vyšší než sto stupňů Celsia (210 stupňů Fahrenheita); prostředí bylo tak horké, že lidé museli v lázních nosit speciální přezůvky, aby chránili svá chodidla. Mramorové podlahy, položené na pilířích, byly ohřívány dřevem a horký vzduch procházel potrubím až do zdí. Lázně bylo třeba vytápět 2 až 3 dny, ale v praxi to nebylo důležité, protože byly vytopeny prakticky nepřetržitě.
Čerstvou vodu do lázní přiváděly akvadukty, jejichž koryta byla tak prostorná, že by se v nich mohl krásně prohánět kůň; sahaly často až do vyprahlých oblastí impéria.
Každý si zde přišel na své
Římané přejímali (nebo přinejmenším tolerovali) lokální zvyky, způsob koupání se proto provincii od provincie obyčejně lišil.
Jak jsme uvedli, starověké lázně byly multifunkční centra pro trávení volného času. Většina obsahovala sportovní sály, bazény, parky, knihovny, malá divadla, kde se předčítala poezie a hrála hudba, přijímací sál: bylo to město ve městě. V lázních byly však také restaurace či ložnice, kde mohli příchozí jednu nebo dvě hodiny v příjemné společnosti odpočívat. Lidé z okolí mohli také přijít jen na odpoledne a potom se vrátit domů k večeři; lázně byly vyhlášeny jako vynikající prostředek pro povzbuzení chuti k jídlu.
Nejsou lázně jako lázně
Každé lázně měly své specifikum. Jedny měly krásný výhled na krajinu nebo na městské panorama, jiné měly bohatou knihovnu, další třeba jedinečnou tělocvičnu. Mnoho lázní mělo také takzvané „volné zóny“, které nepodléhaly městskému právu. To mimo jiné vysvětluje, že v lázních prostituce jen kvetla.
Hlavním lákadlem však byly samozřejmě koupele – horké koupele, studené, sauny, prakticky všechny typy, které si jen lidská důmyslnost a touha po koupání mohla vymyslet. Lázně byly většinou situovány na jih, aby sportovci mohli po cvičení a koupeli pohodlněji odpočívat. Často v ranních hodinách přicházeli v policejním doprovodu i vězni.
Co přineslo do lázní křesťanství
S příchodem křesťanství, před pádem Říma, bylo zakázáno navštěvovat lázně v neděli a o svátcích, předtím nebyly lázně uzavřeny téměř nikdy. Muži i ženy se koupali někdy společně, ale i tento zvyk se v různých dobách měnil a závisel na místních zvyklostech.
Tehdejší lázeňské pomůcky
Patriciové byli do lázní doprovázeni svými otroky, kteří jim nesli věci ke koupání: kartáč, lahvičku s olejem, mělké umyvadlo na polévání vodou a ostatní věci, například ke stírání potu a oleje z těla. Tyto pomůcky byly zavěšeny na kroužku, aby se lépe nesly. Ti nejchudší používali místo oleje moučku z čočky a natírali se buď sami nebo požádali svého přítele.
Malá rozcvička nezaškodí
Typický program začínal intenzivním sportem na dvoře nebo cvičením. Cílem bylo uvolnit tělo a rozproudit krevní oběh. Populární byly v Římě míčové hry (používal se malý míček z kůže), obecně se mělo za to, že jsou velmi prospěšné pro fyzickou kondici; říká se, že César byl vynikajícím hráčem. Oblíbený byl také zápas.
Jak vypadá pravá lázeňská procedúra?
Po sportu se procházelo postupně třemi místnostmi, od té nejvlažnější do nejteplejší. První se jmenovala tepidarium, byla největší a nejluxusnější. Římané v ní relaxovali asi hodinu, přičemž se nechávali natírat olejem. Poté se přecházelo do malých kabinek caldaria, ve kterých byla na výběr teplá i studená voda. Ty byly obyčejně umístěny po krajích hlavního sálu, kde teplo od zdí sálalo intenzivněji. Poslední, nejteplejší bazén se jmenoval laconicum. V něm se zůstávalo jen krátce a po něm již bylo tělo připraveno na masáž. Nakonec následovala už krátká koupel ve studené vodě.
Takzvané „katedrály těla“
Můžeme jen litovat, že spolu s pádem římské říše tyto ušlechtilé techniky koupání zmizely. Rozklad Říma a jeho lázní byl rychlý. Itálii ničil mor; vyčerpávající boje vedly k nestabilitě trůnu; nájezdy barbarů oslabovaly zemi; obyvatelé se stávali čím dál více apatičtější. Římské impérium se rozpadlo. Mnoho lázní zpustlo a „katedrály těla“, jak je nazývali křesťané, zmizely.
Titulní foto: Dreamstime.com
