Jako ryba ve vodě
17.9.2008, Vladimíra Bohatová, článek
Jsou lidé, kterým pevná půda pod nohama nestačí. Přitahuje je dobrodružství, nespoutaná příroda, divoká voda, mnohametrové vlny oceánu, potápění do hlubin moř, či zkoumání podzemních prostorů zaplavených ledovou vodou.
Ač narozena ve vodním znamení, přiznávám, že se velké vody bojím. Bude to asi zakořeněná vzpomínka, když mě coby dítko - asi pětileté - lovili ze zatopeného lomu. Když ona hrůza po čase vyprchala, přišel do kin horor Čelisti. Jen jednou jsem se odvážila plavat dál od bezpečné pláže, a najednou mi v uších zněla ona hrůzostrašná melodie z filmu. No, a když se jednou o mě v Rudém moři otřel delfín, řekla jsem dost! Milosrdná Lužnice, a to ještě na nejlehčích úsecích, mi bohatě stačila.
Ani kamarádi mě nepřesvědčili, že prý se to naučí i předškolák. Maminky s dětmi vodomily máte šanci otestovat svého potomka. Šla jsem je alespoň okouknout. Na začátku je důležité překonat strach z vody, vodních příšer, člunu, těsnosti lyží a podobně. Dětičky nejdříve jezdí na dvou lyžích dokola po jezeře. Když získají potřebnou jistotu a definitivně odhodí zábrany, učí se přizvedávat jednu lyži a pak ji odhazují. I na dvou lyžích se dají dělat triky. Nejjednodušší je tzv. "bočák", což je otočení o devadesát stupňů. Tyto triky jsou k vidění na klání dětí do dvanácti let, kdy vítěz odchází s obrovským vytouženým medvědem. Jakmile dítě jezdí na jedné lyži, učí se postupem času otočky – od devadesáti až po devět set stupňů, vždy na obě strany mezi vlnami nebo s vyskočením přes vlnu. Když u vody vydrží dva roky, začnou se slalomem. Opět je důležité nabýt dostatečnou stabilitu, osvojit si správný postoj, jak při jízdě rovně, tak při jízdě na bójku. Nakonec se děti vrhají na skoky. Nejdříve najíždí na můstek rovnou od vlny, pak přidávají pik, což je speciální nájezd, který lyžaři přidá rychlost.
Při raftingu sjíždíme peřejnaté úseky řek na nafukovacích člunech. Překonáváte hučící vodní válce, výskáte při průjezdu zpěněnými úseky, prostor kolem vás je prostoupen vodní tříští. Je to paráda. Projíždíte peřejemi, které byly ještě donedávna doménou pouze zkušených a trénovaných vodáků. Vše je ve vašich rukou. Prožíváte chvíle napětí a určitě se dostaví i opojný pocit divoké radosti z nespoutaného živlu. A pak je tu cíl plavby. Řeka se zklidní a vy se rozhlédnete kolem sebe. Tráva je pořád zelená, nebe pořád modré, a přesto je všechno úplně jiné a krásnější. I členové posádky jsou vám nějak bližší. Prožili jste společně něco napínavého a krásného.
Podle obtížnosti úseku sjíždíme řeky buď na vícemístných raftech Pulsar nebo dvoumístných raftech Orinoko, popř. Pálava.
Pulsar: Osmimístný oválný nafukovací člun se samovylévacím dnem. Posádka sedí na bočních válcích, její stabilitu zvyšují úchyty na nohy. Na těchto plavidlech sjíždíme úseky s obtížností do WW 5. Posádku raftu tvoří zpravidla čtyři až osm účastníků, kteří pádlují podle pokynů zkušeného vůdce člunu - river-quida, který řídí člun. Nemusíte mít žádné zkušenosti se sjížděním řek a ovládáním člunu. Stačí, když jste fit, máte touhu po dobrodružství a umíte dobře plavat.
Orinoko: Dvoumístný nafukovací člun se zvednutou špičkou a zádí a samovylévacím dnem. Stabilita posádky je zajištěna větší šířkou člunu a upínacími popruhy. Tato plavidla používáme na řekách s obtížností do WW 3.
Pálava: Dvoumístný nafukovací člun s bezodtokovým dnem. Bez nebezpečí zalití se toto plavidlo používá do obtížnosti WW 2.
Oproti plavbě na vícemístných raftech je plavba na dvoumístných člunech určena pouze těm, kteří jsou s vodou srostlí, mají dobrou fyzickou kondici, jsou dobrými plavci, mají znalosti s ovládáním lodi a zkušenosti s jízdou na divoké vodě. Rozdíl oproti plavbě na vícemístném raftu je zřejmý - vaši guidi jsou nablízku připraveni s pomocí, pokud bude zapotřebí. Své plavidlo však ovládáte a řídíte úplně sami.
Vyjádření stupně obtížnosti řek je vždy poněkud subjektivní a slouží hlavně k porovnání jednotlivých úseků. Hodnoceni WW (Wild Water = divoká voda) se vždy vztahuje k optimálnímu stavu, za menší vody bývá zpravidla obtížnost nižší, naopak za velké vody se zvyšuje o jeden či dva stupně. Požadavky na zkušenost posádky uvedené u jednotlivých stupňů obtížnosti se vztahují k jízdě na kanoi, na kajaku nebo na dvoumístném raftu. Při jízdě na vícemístném raftu jsou nároky na zkušenost posádky o jeden až dva stupně obtížnosti nižší.
Jak vidíte, čtyřce až šestce se raději obloukem vyhneme !
Podél burácejícího potoka, částečně se brouzdajíc vodou, potom stezkou podél horské bystřiny, slaňování v soutěskách, vždy ale v souladu s cestou vody - to je canyoning. Budete vybaveny neoprénovými obleky, helmami, úvazky, karabinami a lany a pod vedením zkušených horských vůdců prožijete něco neobvyklého. Po celém světě tak lidé sestupují horskými potoky a bystřinami, balancují na kluzkých kamenech, brodí se dravým proudem, proplavávají úzkými soutěskami a divokými peřejemi, sestupují exponovaným horským terénem, slaňují desítky metrů často přímo burácejícími vodopády, skáčou z výšek do hlubokých tůní a sjíždějí přírodní tobogány. U nás nejsou bohužel žádné vhodné terény pro canyoning, a tak nezbývá, než si pro první kontakt s tímto sportem zajet do blízkých alpských zemí.
Pro canyoning je přirozený pohyb směrem dolů. Nejjednodušším je běžná chůze - i tento způsob má však mnohá úskalí. Kameny bývají porostlé a kluzké, a tak je potřeba neustále dávat pozor a pečlivě volit cestu. K plavání budete donuceny v místech, kde nedosáhnete na dno. Rychlost proudu je v kaňonech různá. V rychlejším proudu se necháte unášet na zádech s nohama napřed, v tůních plavete normálním způsobem a využíváte toho, že vás vesta nadnáší.
Dalším ze způsobů je jízda na přírodních tobogánech - jsou to dokonale vyhlazená přírodní koryta, jejichž délka se pohybuje od tří do patnácti metrů. Vaši odvahu prověří i skoky z různých výšek. Věřte, že skočit do hloubky jedenácti metrů (což bývá největší seskok) už si žádá nejen fyzickou kondici, ale je o hlavně o psychice. Pocit z překonaného strachu a skoku do průzračné tůně pod vámi je tou nejlepší odměnou. To tvrdí ti, kteří už to vyzkoušeli.
Slaňování je asi nejnáročnějším způsobem pro zdolávání překážek v kaňonu. Slaňují se skály a vodopády různých výšek. Když někdo nenajde odvahu ke skoku z výšky třeba pět metrů, může také slanit. Zdolávají se třeba i vodopády měřící od padesáti do šedesáti metrů, ale to už přenecháme skutečným profesionálům.
Titulní foto: Paulo Resende
Zkuste vodní lyže
Ani kamarádi mě nepřesvědčili, že prý se to naučí i předškolák. Maminky s dětmi vodomily máte šanci otestovat svého potomka. Šla jsem je alespoň okouknout. Na začátku je důležité překonat strach z vody, vodních příšer, člunu, těsnosti lyží a podobně. Dětičky nejdříve jezdí na dvou lyžích dokola po jezeře. Když získají potřebnou jistotu a definitivně odhodí zábrany, učí se přizvedávat jednu lyži a pak ji odhazují. I na dvou lyžích se dají dělat triky. Nejjednodušší je tzv. "bočák", což je otočení o devadesát stupňů. Tyto triky jsou k vidění na klání dětí do dvanácti let, kdy vítěz odchází s obrovským vytouženým medvědem. Jakmile dítě jezdí na jedné lyži, učí se postupem času otočky – od devadesáti až po devět set stupňů, vždy na obě strany mezi vlnami nebo s vyskočením přes vlnu. Když u vody vydrží dva roky, začnou se slalomem. Opět je důležité nabýt dostatečnou stabilitu, osvojit si správný postoj, jak při jízdě rovně, tak při jízdě na bójku. Nakonec se děti vrhají na skoky. Nejdříve najíždí na můstek rovnou od vlny, pak přidávají pik, což je speciální nájezd, který lyžaři přidá rychlost.
Rande s živlem
Při raftingu sjíždíme peřejnaté úseky řek na nafukovacích člunech. Překonáváte hučící vodní válce, výskáte při průjezdu zpěněnými úseky, prostor kolem vás je prostoupen vodní tříští. Je to paráda. Projíždíte peřejemi, které byly ještě donedávna doménou pouze zkušených a trénovaných vodáků. Vše je ve vašich rukou. Prožíváte chvíle napětí a určitě se dostaví i opojný pocit divoké radosti z nespoutaného živlu. A pak je tu cíl plavby. Řeka se zklidní a vy se rozhlédnete kolem sebe. Tráva je pořád zelená, nebe pořád modré, a přesto je všechno úplně jiné a krásnější. I členové posádky jsou vám nějak bližší. Prožili jste společně něco napínavého a krásného.
Podle obtížnosti úseku sjíždíme řeky buď na vícemístných raftech Pulsar nebo dvoumístných raftech Orinoko, popř. Pálava.
Pulsar: Osmimístný oválný nafukovací člun se samovylévacím dnem. Posádka sedí na bočních válcích, její stabilitu zvyšují úchyty na nohy. Na těchto plavidlech sjíždíme úseky s obtížností do WW 5. Posádku raftu tvoří zpravidla čtyři až osm účastníků, kteří pádlují podle pokynů zkušeného vůdce člunu - river-quida, který řídí člun. Nemusíte mít žádné zkušenosti se sjížděním řek a ovládáním člunu. Stačí, když jste fit, máte touhu po dobrodružství a umíte dobře plavat.
Orinoko: Dvoumístný nafukovací člun se zvednutou špičkou a zádí a samovylévacím dnem. Stabilita posádky je zajištěna větší šířkou člunu a upínacími popruhy. Tato plavidla používáme na řekách s obtížností do WW 3.
Pálava: Dvoumístný nafukovací člun s bezodtokovým dnem. Bez nebezpečí zalití se toto plavidlo používá do obtížnosti WW 2.
Oproti plavbě na vícemístných raftech je plavba na dvoumístných člunech určena pouze těm, kteří jsou s vodou srostlí, mají dobrou fyzickou kondici, jsou dobrými plavci, mají znalosti s ovládáním lodi a zkušenosti s jízdou na divoké vodě. Rozdíl oproti plavbě na vícemístném raftu je zřejmý - vaši guidi jsou nablízku připraveni s pomocí, pokud bude zapotřebí. Své plavidlo však ovládáte a řídíte úplně sami.
Jak je těžká voda
Vyjádření stupně obtížnosti řek je vždy poněkud subjektivní a slouží hlavně k porovnání jednotlivých úseků. Hodnoceni WW (Wild Water = divoká voda) se vždy vztahuje k optimálnímu stavu, za menší vody bývá zpravidla obtížnost nižší, naopak za velké vody se zvyšuje o jeden či dva stupně. Požadavky na zkušenost posádky uvedené u jednotlivých stupňů obtížnosti se vztahují k jízdě na kanoi, na kajaku nebo na dvoumístném raftu. Při jízdě na vícemístném raftu jsou nároky na zkušenost posádky o jeden až dva stupně obtížnosti nižší.
Stupně obtížnosti
- WW 1: lehká voda, pravidelná proudnice a vlny, malé peřeje nebo časté meandry s rychle tekoucí vodou, ke splutí na kanoi nutná znalost základního a zpětného záběru (zvládnou i málo zkušení)
- WW 2: mírně obtížná voda, nepravidelná proudnice a vlny, střední peřeje, slabé válce a víry, nízké stupně v málo přehledném řečišti, ke splutí je nutná znalost všech základních záběrů
- WW 3: středně obtížná voda, vysoké nepravidelné vlny, větší peřeje s náročnějšími úseky s válci a víry, ke splutí nutná dobrá kondice, znalost všech záběrů a zkušenost s ovládáním plavidla
- WW 4: velmi obtížná voda, velké a silné peřeje s vysokými vlnami, velké válce, víry a karfióly, zablokované koryto s úzkými průjezdy, málo přehledný průjezd, pro jízdu nutná dobrá kondice a trénovanost
- WW 5: mimořádně obtížná voda, extrémní peřeje, válce a víry, nutná znalost terénu, vhodné pouze pro specialisty a špičkové jezdce s vysokou psychickou i fyzickou kondicí
- WW-6: hranice sjízdnosti, všeobecně nesjízdné úseky sjízdné pouze při vysokém riziku a jen za určitého vodního stavu
Jak vidíte, čtyřce až šestce se raději obloukem vyhneme !
Pro ženy dobrodružky
Podél burácejícího potoka, částečně se brouzdajíc vodou, potom stezkou podél horské bystřiny, slaňování v soutěskách, vždy ale v souladu s cestou vody - to je canyoning. Budete vybaveny neoprénovými obleky, helmami, úvazky, karabinami a lany a pod vedením zkušených horských vůdců prožijete něco neobvyklého. Po celém světě tak lidé sestupují horskými potoky a bystřinami, balancují na kluzkých kamenech, brodí se dravým proudem, proplavávají úzkými soutěskami a divokými peřejemi, sestupují exponovaným horským terénem, slaňují desítky metrů často přímo burácejícími vodopády, skáčou z výšek do hlubokých tůní a sjíždějí přírodní tobogány. U nás nejsou bohužel žádné vhodné terény pro canyoning, a tak nezbývá, než si pro první kontakt s tímto sportem zajet do blízkých alpských zemí.
Pro canyoning je přirozený pohyb směrem dolů. Nejjednodušším je běžná chůze - i tento způsob má však mnohá úskalí. Kameny bývají porostlé a kluzké, a tak je potřeba neustále dávat pozor a pečlivě volit cestu. K plavání budete donuceny v místech, kde nedosáhnete na dno. Rychlost proudu je v kaňonech různá. V rychlejším proudu se necháte unášet na zádech s nohama napřed, v tůních plavete normálním způsobem a využíváte toho, že vás vesta nadnáší.
Dalším ze způsobů je jízda na přírodních tobogánech - jsou to dokonale vyhlazená přírodní koryta, jejichž délka se pohybuje od tří do patnácti metrů. Vaši odvahu prověří i skoky z různých výšek. Věřte, že skočit do hloubky jedenácti metrů (což bývá největší seskok) už si žádá nejen fyzickou kondici, ale je o hlavně o psychice. Pocit z překonaného strachu a skoku do průzračné tůně pod vámi je tou nejlepší odměnou. To tvrdí ti, kteří už to vyzkoušeli.
Slaňování je asi nejnáročnějším způsobem pro zdolávání překážek v kaňonu. Slaňují se skály a vodopády různých výšek. Když někdo nenajde odvahu ke skoku z výšky třeba pět metrů, může také slanit. Zdolávají se třeba i vodopády měřící od padesáti do šedesáti metrů, ale to už přenecháme skutečným profesionálům.
Titulní foto: Paulo Resende
