Jemně perlivá, destilovaná, ale i kultovní

Již od pradávna představovala voda nejen nepostradatelný zdroj života, ale její důležitost se promítla i v nadpřirozených představách starých národů. Vyvěrání vody různých chutí, zabarvení i teploty, ale i obyčejné prameny či studánky podněcovaly fantazii našich předků a ti ve snaze vysvětlit si tyto „podivné“ jevy tvořili podivuhodné báje a pověsti.

Dávný vztah člověka k vodě a jejím pramenům dokládají i archeologické nálezy. Například nejstarší nalezený pozůstatek člověka z území bývalého Československa – výlitek lebky člověka neandrtálského – byl objeven v blízkosti pramenů v lázních Gánovce. Podobný důkaz o zájmu našich předků o prameny s léčivou vodou jsou nálezy roubení studánek, rozličné jímání vody či nálezy votivních předmětů v blízkosti pramenů. V roce 1892 byl po poklesu Obřího pramene u severočeského Duchcova nalezen bronzový kotlík z keltské doby naplněný několika stovkami spon, náramků a prstenů. Archeologové předpokládají, že si buď někdo cenné věci uschoval do blízkosti pramene, v jehož ochranitelskou moc věřil, nebo že se jednalo o oběť nadpřirozené síle, kterou pramen představoval.

Ve všech nám známých starých kulturách představovala voda životadárnou sílu. Není náhoda, že tato síla byla ztotožňována s kultem ženy. Žena byla uctívána jako zachovatelka rodu a stejně tak byly uctívány i řeky či prameny. Staří Egypťané uctívali řeku Nil jako bohyni života, Indové dodnes uctívají řeku Gangu, ale i jiné kultury spojovaly vodu s různými „ženskými stvořeními“- vílami, najádami či slovanskými rusalkami. Dodnes se například zobrazuje zdroj vody symbolem dívky s amforou.

Víru v nadpřirozenou moc pramenů vody zdědili i staří Slované, kteří přišli na naše území mezi 4. a 6. stoletím našeho letopočtu. Slovanské obyvatelstvo uctívalo prameny a studánky a bylo zvykem přinášet na tato místa květinové dary či oběti. Křesťanství, které se u nás začalo šířit od 9. století, mělo velký problém tento starý zvyk vymítit. Ještě na přelomu 11. a 12. století se písemné prameny, jako Kosmova kronika či Opatovický homiliář, zmiňují o „různých pohanských ohavnostech“ jako bylo nošení darů studánkám. Ovšem křesťanští misionáři byli vynalézaví. V blízkosti uctívaného pramene postavili kostelík či kapličku, pramen vysvětili a staré legendy se proměnili v křesťanské.

Již od starověku se s vodními zdroji nepojí pouze jejich případná nadpřirozená podstata, ale též možnost zázračného uzdravení. Tyto schopnosti se přičítaly koupelím v biblické řece Jordán a není náhodou, že vodou z této řeky byli křtěni první křesťané. Velký rozmach kultu zázračných pramenů nastal během středověku, kdy se k nim organizovaly poutě, a tento trend přetrval i do současnosti. Příkladem může být poutní místo ve francouzských Lourdách, jehož sláva se datuje až od roku 1858. Tehdy se svaté Bernadetě zjevila Panna Marie a voda z blízkého pramene tak získala zázračnou moc. Víra v zázrak bývala tak silná, že se do pramene nořila pouze špička prstu pro uzdravení rozličných nemocí, namáčely se v něm šaty nemocného či se dokonce k prameni posílal placený zástupce chorého.

Zázračné vlastnosti pramenů a vřídel byly často doplňovány legendami a pověstmi. U nás nejznámější pověst o nalezení vřídla praví, že Karel IV. pronásledoval při lovu jelena, který se zachránil velkým skokem ze skály, zatímco lovečtí psy se utopili ve vroucí vodě. Tak byl objeven jeden z pramenů dnešních Karlových Varů. Motiv jelena se však v pověsti objevil až v 17. století a jako symbol čistoty a vody se vyskytuje i v pověstech z rakouského Gasteinu, z polských Cieplic, z lázní Tiberias v Izraeli (kde jelena pronásledoval sám král Šalamoun), z gruzínského Tbilisi či z Mongolska.

Voda ovšem nesloužila našim předkům jen jako předmět uctívání, ale pojí se i s rozvojem hygieny. Péče o tělo vznikla stejně jako naše civilizace na Předním východě, kde měla vzhledem ke klimatickým poměrům velký zdravotní význam, díky němuž postupně nabyla i duchovního rozměru. Příkladem může být židovská rituální lázeň zvaná mikve, ve které se očišťují ženy po menstruaci, porodu či před svatbou. Mikve byla zřizována v každé židovské komunitě většinou v blízkosti zdroje podzemních vod a na její provoz dohlížel rabín. Používala se jen takzvaná živá voda, tedy čistá, přitékající a neohřívaná. Koupající si odložily šaty i šperky a za dozoru dvou dohlížitelek si musely třikrát ponořit i hlavu. Možná jste netušili, že právě proto si ortodoxní Židovky holily pro usnadnění obřadu vlasy a nosily paruky.

Stejně tak je posvátné očištění těla dodnes běžné v Indii, kde se tento obřad udržuje už po staletí. I dnešní Indové se po ránu noří do chladných vln řek a vítají vycházející slunce. Poté se říční voda odnáší domů v lahvičkách jako oběť bohu Šivovi za dobrou úrodu. Jelikož je říční voda znečištěná, bývá tento rituál často zdrojem nákazy a pozbyl již dávno svůj osvěžující a očistný charakter.

Použitá literatura: Vladimír Křížek, Obrazy z dějin lázeňství, vyd. Libri 2002
Zdroj obrázků: www.npcs.cz