Kdo vynalezl sprchu? Aneb lázeňství a antika

Na rozdíl od středověku prolezlého nemocemi z nedostatku hygieny, znali staří Řekové sprchování, používali speciální umyvadla na mytí vlasů či chodidel a vůbec na tom byli s kulturou těla na vysoké úrovni. Teplou vodu však považovali za zbytečné plýtvání a například Platón by povoloval teplé sprchování pouze nemocným a starým. V době vrcholu řecké civilizace (4. – 3. století př. n. l.) se však již setkáváme s teplými koupelemi, vanami i bazénky ve většině domů. A kdybyste byli hostem v bohatších rodinách, připravili by pro vás na uvítanou ne chleba a sůl jako v našich končinách, ale koupel a vonnou olejovou masáž...

Římané - jakožto dědicové tradic starých Řeků - převzali i jejich civilizační úroveň a dále ji rozvíjeli. V době římské republiky (2. století př. n. let. - 0) již bylo zvykem mít v obydlí jednu specializovanou místnost na hygienu a ohřev vody. Zámožnější rodiny si ve svých vilách zřizovaly opravdové koupelny, takzvaná balnea či balnearia, jak dokládají například rozsáhlé vykopávky v Pompejích. Od termínu „balneo“ je už jen krůček k balneologii, která je založena na léčbě pomocí lázeňských metod, mezi nimiž stojí právě koupele na prvním místě.

Největší rozvoj lázeňství nastal v době římského císařství (0 – 5. století našeho letopočtu). Existovaly nejen soukromé domácí koupelny, ale patriciové si často pronajímali luxusní soukromé lázně. Mimoto existovaly i veřejné, takzvané Balneae publicae nebo thermae, jejichž výstavbu podporoval stát či samotní císařové, kteří si tak kupovali přízeň lidu. Lázně byly nedílnou součástí nejen každodenní hygieny, ale představovaly i místo společenského setkávání, odpočinku, relaxace či politických diskuzí.

Součástí lázní byla čekárna a svlékárna (apodyterium) a odpočívací místnost s chladnou vodou (frigidarium). Hlavní místnost, s vlažnou vodou a teplým vzduchem (tepidarium), sloužila především jako diskusní fórum a poslední povinnou součástí každých thermae byl předchůdce dnešní sauny (caldarium).

Návštěvníci lázní museli mít také náležitou lázeňskou výbavu - neobešli se bez bronzové nádobky na masážní olej, leštěného kovového zrcátka a škrabátka. Oškrábávání naolejované kůže, něco jako starověký peeling, bylo hlavní součástí starověké hygieny a přisuzovaly se mu léčebné účinky na rozličné vnitřní nemoci. Římané měli v oblibě i kosmetické salony, kde se běžně prováděla depilace, nanášení pleťových a tělových masek i masáže.

Jak vidíte, lázně tvořily důležitou součást společenského života starých Římanů, a proto se jim věnovala náležitá pozornost. Lázně, na které dohlíželi státní úředníci, měly mnoho specializovaných zaměstnanců - maséry, sprchovače, topiče či lékaře.

Z vykopávek je zřejmé, že důležitost těchto staveb se odrazila i ve výzdobě, která zůstává zdrojem inspirace i pro dnešní moderní balneo a spa centra – v překrásných mozaikách, sochách, reliéfech i freskách na motivy vodní mytologie. O luxus bylo postaráno též systémem horkovzdušného vytápění, k němuž se později vrátilo i moderní lázeňství. Horký vzduch byl rozváděn ve stěnách i v podlaze děrovanými cihlami, podobnými dnešním hurdiskám. Jelikož se někdy podlaha rozpálila až nesnesitelně, dalo se po ní chodit jen ve speciálních sandálech.

Když se zahledíme do evropské historie, Řecku se zkrátka nevyhneme ani co se tradice léčebných koupelí týká. Vulkanické území Řecka je dodnes bohaté na minerální vřídla - jmenujme například oblast Thermopyly či Euboia. S léčebnými koupelemi a lázněmi úzce souvisel i kult bohů léčení – Asklépia, Amphiareia, Trofonia a dalších.

Právě jim byly zasvěceny chrámy - asklépiae, kam přicházeli lidé se zdravotními potížemi, aby se svěřili do péče kněžích a kněžek. Ovšem více než medicíny se zde užívalo mystiky, magie a hypnózy, ale lávka mezi těmito metodami a podvodem bývala vratká, jak o tom svědčí i dobové písemnosti - například slavný dramatik Aristofanes popsal nekalé praktiky kněží v několika svých komediích.

Abychom však byli objektivní - kromě sugesce uměli staří Řekové zacházet s horkými či studenými obklady, bylinkami, cvičením i dietami. V okolí asklépií vznikaly celé komplexy s jediným cílem - zabavit „lázeňské hosty“ mimo léčení. Například v Epidauru je vedle lázní postavem amfiteátr pro dvacet tisíc diváků, z čehož si můžeme udělat obrázek o masové oblibě lázní (i dramatu) v období antiky.

Oproti tomu římské lázeňství stálo pevně na racionálních základech. Římané dovedli ocenit - a to na základě praktických zkušeností - termální či radioaktivní vlastnosti vody, aniž by znali jejich podstatu. Běžně používali bahenní zábaly, masáže, potní lázně či pitnou kúru minerálními vodami.

Se zánikem římské říše a stěhováním národů byla kultura lázní a koupelí téměř zničena. V Evropě nastal temný středověk, ale antické lázeňské tradice se uchovaly na východě, v Byzantské říši, kde je převzali Arabové, a s jejich expanzí se opět postupně vracely do Evropy.

Použitá literatura: Vladimír Křížek Obrazy z dějin lázeňství (2002).
Zdroj obrázků: www.charleshotel.hu, www.carto.net/, www.agents.patenhotels.co.uk/