Kořeněná vůně Vánoc
22.12.2008, Simona Grygárková, článek
Období Vánoc je kouzelný čas. Ulice se rozsvítí světly, barevnými ozdobami a pohltí nás zvláštní nálada. Tyto svátky jsou hlavně rodinnou záležitostí a nejvíce je prožívají děti. Kdybychom se na ně podívali jejich očima, viděli bychom světlo, sníh a opravdové štěstí.
„Mnoho lidí má tento čas spojený s charakteristickými vůněmi. Proto bych chtěla v tomto článku připomenout některé druhy „slavnostního“ koření a seznámit vás i s jejich léčivými účinky,“ říká na úvod aromaterapeutka Jasmína Míchová.
„Mezi velmi oblíbené vůně patří skořice.“ Skořicovník cejlonský pochází z Číny, kde byl vypěstován již před pěti tisíci lety. V dnešní době se vyskytuje také v Indii, na Cejlonu, Filipínách, Jižní Americe, Madagaskaru a Seychelských ostrovech. Skořicovník je stálezelený strom, které může dosahovat až do výšky patnácti metrů. Má krásně lesklé listy a nažloutlé květy, které tvoří hrozny. „Sbírá se kúra sedmiletých větví.“
První písemná zmínka o skořici pochází z roku 2800 před našim letopočtem z Číny v kronikách imperátora Šen Nung Chána. V překladu z řečtiny znamená „bezvadné koření“. Pro chilské Mapuče je skořicovník posvátným stromem spravedlnosti, legenda uvádí, že „kdo stojí v jeho stínu, ten nemůže lhát“. Ve všech dobách byla velmi ceněna všemi národy. Velké množství lékařských i kulinářských receptů v Číně obsahuje právě skořici. Staří Egypťané ji používali proti nejrůznějším epidemiím a k balzamování těl. Řekové a Římané ji získávali od Arabů. Portugalci a Holanďané ji začali vlastnit po kolonizaci Cejlonu. A Začali se zabývat jejím pěstováním, a tak se stala známou i na Západě.
Skořice se používá zejména v kuchyni. Koření se jí především sladké pokrmy, v asijské kuchyni se přidává též do směsí ke kořenění masa. Výborně dochutí svařené víno či likéry. „V alternativní medicíně se skořici připisují afrodiziakální účinky, zejména v kombinaci s vanilkou a ženšenem. Skořice má také silně antibakteriální a antivirové působení,“ popisuje paní Jasmína.
Padesát pět gramů jemně nalámané skořicové kúry zalijeme šest set ml šedesáti procentního čistého lihu a necháme čtrnáct dní louhovat na teplém místě. Pravidelně dvakrát denně protřepáváme. Po uplynutí této doby, dobře přefiltrujeme, nalijeme do sklenice a uložíme na temném místě. „Tato tinktura je výborným masážním prostředkem na bolavé svaly, klouby, záněty v dutině ústní, různé poranění a kožní neduhy.“
Také v aromaterapii je skořicový éterický olej velmi oblíben. Používá se například k aromamasážím při bolavých svalech a kloubech, protože dovede nemocná místa silně prohřívat. Skořicový masážní olej si připravíme tak, že smícháme dvě polévkové lžíce panenského rostlinného oleje (mandlový, olivový, sezamový) se čtyřmi kapkami stoprocentně přírodního éterického oleje z této kúra, protřepeme a můžeme aplikovat. „Do aromalampy se tato silice používá například při respiračních onemocněních, snížené chuti k jídlu, bolestivé menstruaci, podporuje odkašlávání, při stavech neklidu, úzkostech, depresích. Postupujeme následujícím způsobem - aromalampu umyjeme, nalijeme do misky tři lžíce čisté vody a přidáme do ní tři kapky skořicového éterického oleje, zapálíme čajovou svíčku a necháme provonět místnost,“ vysvětluje paní Míchová.
K Vánocům také neodmyslitelně patří vůně badyánu. Badyáník pochází z jižní a jihozápadní Číny a z Vietnamu, pěstuje se i v Japonsku. Tento strom s kožovitými stálezelenými listy, který dorůstá do výšky až osmi metrů. Kvete velkými bílými květy a tvoří plod, přesněji souplodí, které má podobu osmicípé hvězdy, v jejímž každém cípu je semeno. Plody se trhají těsně před dozráním a suší se na přímém slunci, dokud nejsou úplně tvrdé a mají červenohnědou barvu. Orientální medicína badyán aplikuje při léčbě revmatismu, žaludečních nevolností a různých kolik. V asijské kuchyni se používá toto koření k ochucení masa, rýžových a zeleninových jídel.V našich zeměpisných šířkách byl znám už před počátkem letopočtu. Říká se mu také hvězdový anýz. „Alternativní medicína používá toto koření jako uklidňující prostředek, při nechutenství a proti kašli. V naší kuchyni badyán neodmyslitelně patří k okořenění perníčků, kompotů a povidel.“
„Nesmíme zapomenout ani na anýz.“ Jedná se o jednoletou bylinku se silnými listy rozdělenými na drobné dílky. Kvete bílými květy a vytváří okolík. Plodem jsou nahnědlé šedé dvounažky se silnou aromatickou vůní. Anýz obecný je také znám pod názvem bedrník. Anýz se používal jako léčebný prostředek od nepaměti. Mnozí vynikající lékaři a léčitelé dávnověku se klaněli před léčebnými vlastnostmi tohoto koření. Dioskorides využíval anýz pro břišní koliky, ke zvýšení množství a kvality laktace a jako silně močopudný prostředek. Plinius zase používal tuto bylinu jako obranu proti uštknutí škorpionem. Řekové, včetně Hippokrata používali toto koření proti kašli. Italští lékaři zase při jaterních nemocech, ledvinových kolikách a při ženských potížích. Indická medicína ho využívá jako silný močopudný prostředek a afrodiziakum. Námořníci anýz používali jako úžasný prostředek při boji s kurdějemi. Do střední Evropy se tato bylina dostala z Říma v polovině šestnáctého století a začal se využívat při přípravě pečiva.
Anýz účinně podporuje vykašlávání a odstraňuje žaludeční nevolnosti a nadýmání. Obsažená silice zvyšuje vylučování trávicích enzymů, což má vliv na celou škálu trávicích potíží. Příznivé účinky tohoto koření se přenášejí do mateřského mléka, jehož tvorbu anýz rovněž podporuje. „Anýzový čaj si připravíme následujícím způsobem - jednu čajovou lžičku semen přelijeme dvěmi dcl vroucí vody a necháme přikryté deset minut louhovat. Pak přecedíme a popíjíme po douškách. Nápoj chutná lépe teplý,“ popisuje paní Jasmína.
Čerstvé listy anýzu se používají v kulinářství při přípravě salátů a obloh. Plody se ochucují masité pokrmy a omáčky, pekařské výrobky a cukroví.
Hřebíček v naší kuchyni zdomácněl již před staletími. Díky pikantní chuti a velmi příjemné vůni je v některých nápojích a pokrmech téměř nepostradatelný. Hřebíčkovec vonný je stálezelený až dvaceti metrový strom, který má nachově červené květenství. Malinové květy jsou strhávány v období poupat, teprve když začínají růžovět.Své jméno si získal tím, že jeho poupata opravdu podobají malým hřebíkům. Do stáří pěti let stromy neprodukují koření. Jeho původní domovinou jsou Moluky v Indonésii, jímž se přezdívá Ostrovy koření. Velké plantáže jsou i Na Srí Lance, Madagaskaru, Indii, Brazílii, na Zanzibaru.
Hřebíčkovec patří k nejstarším známým kořením. Už dávno před začátkem letopočtu byl používán v Indii, Indonésii a Číně. Jedním z prvních lékařů, kteří ho využívali k léčbě neduhů byl Hippokrates. I staří Egypťané, Římané a Řekové ho velmi uznávali. Hildegarda ho doporučovala zimomřivým lidem, proti migrénám a při léčbě hluchoty. V Číně bylo ve druhém století dvořanům přikazováno, aby v přítomnosti imperátora měli v ústech jeden hřebíček kvůli příjemnému dechu. V Čínské medicíně se používal hřebíček jako složka do lektvarů léčících zhoubné nádory. Ve dvacátých letech lékař V. A. Briggs začal využívat antiseptických vlastností tohoto koření k dezinfekci rukou lékařů a operačních sálů. V porodnictví byl používán při svazování pupeční šňůry.
Hřebíček má dezinfekční a lokálně znecitlivující účinky. Silice otupuje citlivost zubního nervu. Nejčastěji se v léčitelství používá v podobě éterického oleje či tinktury. Hřebíček také zabraňuje vzniku paradentózy, zubního kazu a podporuje tvorbu bílých krvinek.
Patnáct gramů hřebíčku zalijeme 600 ml šedesáti procentního lihu, necháme čtrnáct dní louhovat, nesmíme zapomenout dvakrát denně silně protřepávat. Po uplynutí této doby přecedíme, nalijeme do sklenice a dobře uzavřeme. Skladujeme na tmavém místě. „Tinkturu používáme na záněty dutiny ústní nebo k pravidelné preventivní masáži dásní. Můžeme s ní i dezinfikovat různá poranění a kožní problémy.“
Deset gramů hřebíčku a jednu tyčinku skořicové kúry naložíme do půl litru lihu a necháme čtrnáct dní uzavřené louhovat. Pak tekutinu přecedíme a uschováme v skleněné lahvi. Tinkturou ošetřujeme dásně.
Děti by neměli mít přípravky s alkoholem, pro ně si můžeme připravit léčivý olej. Do dvou lžic olivového oleje nakapeme tři kapky éterického oleje z hřebíčku, zamícháme, naneseme na vatovou tyčinku či tampón a potíráme dásně či jiné neduhy v dutině ústní.
Bolesti zubů utišíme přiložením doměkka uvařeného hřebíčku na bolavé místo nebo kápneme neředěný éterický olej. Odvar hřebíčku lze použít na výplachy hrdla při angíně, laryngitidě.
Sedm hřebíčků zalijeme dvěstě ml vroucí vody a necháme dvacet minut louhovat, potom přecedíme. „Takto nám vznikne úžasná pleťová voda, kterou si dvakrát denně potíráme vrásky.“
Hřebíček používáme také při přípravě cukroví a teplých nápojů.
„Neumím si snad představit Vánoční svátky bez kořeněného aromatu zázvoru.“ Tato rostlina pochází z Indie, Jamajky a Číny. Je to trvalka příbuzná s kukurmou a kardamomem a její kořeny se používají v kuchyni a k léčebným účelům. Svým vzhledem se podobá rákosí. její listy jsou kopinaté a kvete krásnými žlutými květy s purpurovými okraji, podobné orchidejím. K léčebných účelům a v kuchyni se používá pouze kořen.
Zázvor je jedním z prvních koření, které bylo dovezeno z Asie do Evropy. Španělé přivezli tento kořen do Karibiku a Jamajka se stala hlavním výrobcem. Po celá staletí byl používán na Východě jako léčivo i ingredience v kulinářsví. Pro stejné účely ho využívali staří Římané a Řekové. Dioskoridos s ním léčil žaludeční onemocnění a Římané jej využívali k ošetřování očních nemocí. Staří Řekové dokonce hodnotili zázvor tak vysoko, že ho začali míchat do chleba a tak připravili první zázvorový chlebíček. Ve středověku lidé používali zázvor jako ochranu před morem. Ženy ze Senegalu a Futa-Džalonu si vytvářely pásy z kořenů této rostliny, aby probudily ochabující touhu svých manželů. V čínské medicíně je zázvor používán k léčbě revmatismu, nachlazení a k regulaci menstruačního cyklu.
Zázvor je typickou zahřívací rostlinou, kterou lze s úspěchem používat zevně i vnitřně. Horké zázvorové obklady přikládáme na šíji při jejím ztuhnutí a při bolestech za krkem. „Obklad si připravíme tak, že nastrouháme kořen zázvoru, vložíme na teflonovou pánev a necháme převařit, potom nasypeme do lněného plátna či utěrky, zabalíme ještě do ručníku a přikládáme na bolavé místo,“ vysvětluje Jasmína Míchová.
Vnitřní použití zázvoru vychází především z prastarých praktik indické ayurvédy. Uplatňuje se při léčbě zažívacího ústrojí, zvracení, nevolností, nechutenství a na povzbuzení celkového metabolismu. Zázvor působí především v zažívacím ústrojí, zvyšuje totiž tvorbu trávicích šťáv a neutralizuje kyseliny. Zázvor bývá účinným prostředkem v prvních týdnech těhotenství, kdy některé ženy pociťují silné nutkání zvracet. V těchto případech je dobré několikrát denně rozžvýkat kousek sušeného nebo kandovaného zázvoru. Stejným způsobem si mohou pomoci lidé s nevolnostmi při cestování dopravním prostředkem. Vědecké výzkumy také potvrdily, že tento kořen pomáhá při stavech nevolností vyvolaných chemoterapií. Protizánětlivé a analgetické účinky zázvoru mohou pomoci utišit i svalové bolesti a při zánětech kloubů. Zmírňuje i křeče průdušek při chřipce a nachlazení. Silným zázvorovým čajem si můžeme pořádně prohřát organismus při prvních příznacích chřipky nebo jiné respirační choroby a zmírnit její průběh.
Jednu a půl lžičky čerstvě nastrouhaného kořene přelijeme dvěmi dcl vroucí vody a necháme přikryté deset minut louhovat. Pak přecedíme a popíjíme po doušcích. „Zázvorový čaj nepijeme nikdy nalačno, citlivé jedince by mohl dráždit,“ upozorňuje paní Míchová.
„Mým nejoblíbenějším kořením je vanilka. Její úžasná vůně mě naprosto okouzluje.“ Vanilkovník plocholistý pochází z Mexika. V dnešní době se pěstuje i ve východní Indii, na Cejlonu, Madagaskaru, Zanzibáru a Jávě. Vanilkovník je mnoholetá liána s velmi dlouhým bylinným stonkem obtáčejícím stromy a vytvářejícím mnohočetné vzdušné kořeny. Plodem je tříhranná tobolka dlouhá okolo dvaceti centimetrů, naplněná kašičkou z jemných semen. V syrovém stavu tobolky téměř vůbec nevoní, proto se sbírají nezralé a jsou vystaveny fermentaci a suší se na prudkém sluníčku, kde zčernají a získají nádhernou vůni. Vůně vanilky je vábně sladká, jemně kořeněná a teplá.
Vanilkovník používali již Aztékové a velmi si ho cenili. Přidávali ho do nápojů, které byly z kakaa. Obyvatelé Mexika platili vanilkovou daň Španělům, ti pak dovezli tuto rostlinu do Evropy. V alternativní medicíně se využívala tato rostlina při nervových poruchách, depresích, pro zlepšení trávení, horečce. Zvláště byl ceněn vanilkovník při léčbě chudokrevnosti.
Vanilka je také ceněna v aromaterapii. Éterický olej z ní je používán k uklidnění, při poruchách spánku, depresích, předmenstruačních syndromech a také jako vůně pomáhající odstranění náklonnosti k alkoholismu a drogám. Vanilková silice je vhodná i pro děti. Nejčastější použití je do aromalampy k aromatizaci vzduchu.
„Chemicky vyráběný vanilkový cukr se ani z jednoho procenta nemůže přírodní vanilce vyrovnat. Pokud nemůžeme sehnat přímo její lusk, snažíme se alespoň používat bio vanilkový cukr, který obsahuje její extrakt a žádnou syntetickou vůni.“
Aromalampa, éterické oleje či přírodní kosmetika se mohou stát také působivým vánočním dárkem. Při výběru je nutné dbát na to, aby silice byly vždy sto procentně přírodní bez syntetiky (musí být uvedeno na lahvičce).
Titulní foto: dreamstime.com
„Mezi velmi oblíbené vůně patří skořice.“ Skořicovník cejlonský pochází z Číny, kde byl vypěstován již před pěti tisíci lety. V dnešní době se vyskytuje také v Indii, na Cejlonu, Filipínách, Jižní Americe, Madagaskaru a Seychelských ostrovech. Skořicovník je stálezelený strom, které může dosahovat až do výšky patnácti metrů. Má krásně lesklé listy a nažloutlé květy, které tvoří hrozny. „Sbírá se kúra sedmiletých větví.“
První písemná zmínka o skořici pochází z roku 2800 před našim letopočtem z Číny v kronikách imperátora Šen Nung Chána. V překladu z řečtiny znamená „bezvadné koření“. Pro chilské Mapuče je skořicovník posvátným stromem spravedlnosti, legenda uvádí, že „kdo stojí v jeho stínu, ten nemůže lhát“. Ve všech dobách byla velmi ceněna všemi národy. Velké množství lékařských i kulinářských receptů v Číně obsahuje právě skořici. Staří Egypťané ji používali proti nejrůznějším epidemiím a k balzamování těl. Řekové a Římané ji získávali od Arabů. Portugalci a Holanďané ji začali vlastnit po kolonizaci Cejlonu. A Začali se zabývat jejím pěstováním, a tak se stala známou i na Západě.
Skořice se používá zejména v kuchyni. Koření se jí především sladké pokrmy, v asijské kuchyni se přidává též do směsí ke kořenění masa. Výborně dochutí svařené víno či likéry. „V alternativní medicíně se skořici připisují afrodiziakální účinky, zejména v kombinaci s vanilkou a ženšenem. Skořice má také silně antibakteriální a antivirové působení,“ popisuje paní Jasmína.
Skořicová tinktura
Padesát pět gramů jemně nalámané skořicové kúry zalijeme šest set ml šedesáti procentního čistého lihu a necháme čtrnáct dní louhovat na teplém místě. Pravidelně dvakrát denně protřepáváme. Po uplynutí této doby, dobře přefiltrujeme, nalijeme do sklenice a uložíme na temném místě. „Tato tinktura je výborným masážním prostředkem na bolavé svaly, klouby, záněty v dutině ústní, různé poranění a kožní neduhy.“
Také v aromaterapii je skořicový éterický olej velmi oblíben. Používá se například k aromamasážím při bolavých svalech a kloubech, protože dovede nemocná místa silně prohřívat. Skořicový masážní olej si připravíme tak, že smícháme dvě polévkové lžíce panenského rostlinného oleje (mandlový, olivový, sezamový) se čtyřmi kapkami stoprocentně přírodního éterického oleje z této kúra, protřepeme a můžeme aplikovat. „Do aromalampy se tato silice používá například při respiračních onemocněních, snížené chuti k jídlu, bolestivé menstruaci, podporuje odkašlávání, při stavech neklidu, úzkostech, depresích. Postupujeme následujícím způsobem - aromalampu umyjeme, nalijeme do misky tři lžíce čisté vody a přidáme do ní tři kapky skořicového éterického oleje, zapálíme čajovou svíčku a necháme provonět místnost,“ vysvětluje paní Míchová.
Perníčková vůně badyánu
K Vánocům také neodmyslitelně patří vůně badyánu. Badyáník pochází z jižní a jihozápadní Číny a z Vietnamu, pěstuje se i v Japonsku. Tento strom s kožovitými stálezelenými listy, který dorůstá do výšky až osmi metrů. Kvete velkými bílými květy a tvoří plod, přesněji souplodí, které má podobu osmicípé hvězdy, v jejímž každém cípu je semeno. Plody se trhají těsně před dozráním a suší se na přímém slunci, dokud nejsou úplně tvrdé a mají červenohnědou barvu. Orientální medicína badyán aplikuje při léčbě revmatismu, žaludečních nevolností a různých kolik. V asijské kuchyni se používá toto koření k ochucení masa, rýžových a zeleninových jídel.V našich zeměpisných šířkách byl znám už před počátkem letopočtu. Říká se mu také hvězdový anýz. „Alternativní medicína používá toto koření jako uklidňující prostředek, při nechutenství a proti kašli. V naší kuchyni badyán neodmyslitelně patří k okořenění perníčků, kompotů a povidel.“
Anýz do salátů, omáček i cukroví
„Nesmíme zapomenout ani na anýz.“ Jedná se o jednoletou bylinku se silnými listy rozdělenými na drobné dílky. Kvete bílými květy a vytváří okolík. Plodem jsou nahnědlé šedé dvounažky se silnou aromatickou vůní. Anýz obecný je také znám pod názvem bedrník. Anýz se používal jako léčebný prostředek od nepaměti. Mnozí vynikající lékaři a léčitelé dávnověku se klaněli před léčebnými vlastnostmi tohoto koření. Dioskorides využíval anýz pro břišní koliky, ke zvýšení množství a kvality laktace a jako silně močopudný prostředek. Plinius zase používal tuto bylinu jako obranu proti uštknutí škorpionem. Řekové, včetně Hippokrata používali toto koření proti kašli. Italští lékaři zase při jaterních nemocech, ledvinových kolikách a při ženských potížích. Indická medicína ho využívá jako silný močopudný prostředek a afrodiziakum. Námořníci anýz používali jako úžasný prostředek při boji s kurdějemi. Do střední Evropy se tato bylina dostala z Říma v polovině šestnáctého století a začal se využívat při přípravě pečiva.
Anýz účinně podporuje vykašlávání a odstraňuje žaludeční nevolnosti a nadýmání. Obsažená silice zvyšuje vylučování trávicích enzymů, což má vliv na celou škálu trávicích potíží. Příznivé účinky tohoto koření se přenášejí do mateřského mléka, jehož tvorbu anýz rovněž podporuje. „Anýzový čaj si připravíme následujícím způsobem - jednu čajovou lžičku semen přelijeme dvěmi dcl vroucí vody a necháme přikryté deset minut louhovat. Pak přecedíme a popíjíme po douškách. Nápoj chutná lépe teplý,“ popisuje paní Jasmína.
Čerstvé listy anýzu se používají v kulinářství při přípravě salátů a obloh. Plody se ochucují masité pokrmy a omáčky, pekařské výrobky a cukroví.
Hřebíček – do cukroví i svařáku
Hřebíček v naší kuchyni zdomácněl již před staletími. Díky pikantní chuti a velmi příjemné vůni je v některých nápojích a pokrmech téměř nepostradatelný. Hřebíčkovec vonný je stálezelený až dvaceti metrový strom, který má nachově červené květenství. Malinové květy jsou strhávány v období poupat, teprve když začínají růžovět.Své jméno si získal tím, že jeho poupata opravdu podobají malým hřebíkům. Do stáří pěti let stromy neprodukují koření. Jeho původní domovinou jsou Moluky v Indonésii, jímž se přezdívá Ostrovy koření. Velké plantáže jsou i Na Srí Lance, Madagaskaru, Indii, Brazílii, na Zanzibaru.
Hřebíčkovec patří k nejstarším známým kořením. Už dávno před začátkem letopočtu byl používán v Indii, Indonésii a Číně. Jedním z prvních lékařů, kteří ho využívali k léčbě neduhů byl Hippokrates. I staří Egypťané, Římané a Řekové ho velmi uznávali. Hildegarda ho doporučovala zimomřivým lidem, proti migrénám a při léčbě hluchoty. V Číně bylo ve druhém století dvořanům přikazováno, aby v přítomnosti imperátora měli v ústech jeden hřebíček kvůli příjemnému dechu. V Čínské medicíně se používal hřebíček jako složka do lektvarů léčících zhoubné nádory. Ve dvacátých letech lékař V. A. Briggs začal využívat antiseptických vlastností tohoto koření k dezinfekci rukou lékařů a operačních sálů. V porodnictví byl používán při svazování pupeční šňůry.
Hřebíček má dezinfekční a lokálně znecitlivující účinky. Silice otupuje citlivost zubního nervu. Nejčastěji se v léčitelství používá v podobě éterického oleje či tinktury. Hřebíček také zabraňuje vzniku paradentózy, zubního kazu a podporuje tvorbu bílých krvinek.
Hřebíčková tinktura
Patnáct gramů hřebíčku zalijeme 600 ml šedesáti procentního lihu, necháme čtrnáct dní louhovat, nesmíme zapomenout dvakrát denně silně protřepávat. Po uplynutí této doby přecedíme, nalijeme do sklenice a dobře uzavřeme. Skladujeme na tmavém místě. „Tinkturu používáme na záněty dutiny ústní nebo k pravidelné preventivní masáži dásní. Můžeme s ní i dezinfikovat různá poranění a kožní problémy.“
Ústní tinktura
Deset gramů hřebíčku a jednu tyčinku skořicové kúry naložíme do půl litru lihu a necháme čtrnáct dní uzavřené louhovat. Pak tekutinu přecedíme a uschováme v skleněné lahvi. Tinkturou ošetřujeme dásně.
Děti by neměli mít přípravky s alkoholem, pro ně si můžeme připravit léčivý olej. Do dvou lžic olivového oleje nakapeme tři kapky éterického oleje z hřebíčku, zamícháme, naneseme na vatovou tyčinku či tampón a potíráme dásně či jiné neduhy v dutině ústní.
Bolesti zubů utišíme přiložením doměkka uvařeného hřebíčku na bolavé místo nebo kápneme neředěný éterický olej. Odvar hřebíčku lze použít na výplachy hrdla při angíně, laryngitidě.
Hřebíčkový elixír mládí
Sedm hřebíčků zalijeme dvěstě ml vroucí vody a necháme dvacet minut louhovat, potom přecedíme. „Takto nám vznikne úžasná pleťová voda, kterou si dvakrát denně potíráme vrásky.“
Hřebíček používáme také při přípravě cukroví a teplých nápojů.
Zázvor proti ranním nevolnostem
„Neumím si snad představit Vánoční svátky bez kořeněného aromatu zázvoru.“ Tato rostlina pochází z Indie, Jamajky a Číny. Je to trvalka příbuzná s kukurmou a kardamomem a její kořeny se používají v kuchyni a k léčebným účelům. Svým vzhledem se podobá rákosí. její listy jsou kopinaté a kvete krásnými žlutými květy s purpurovými okraji, podobné orchidejím. K léčebných účelům a v kuchyni se používá pouze kořen.
Zázvor je jedním z prvních koření, které bylo dovezeno z Asie do Evropy. Španělé přivezli tento kořen do Karibiku a Jamajka se stala hlavním výrobcem. Po celá staletí byl používán na Východě jako léčivo i ingredience v kulinářsví. Pro stejné účely ho využívali staří Římané a Řekové. Dioskoridos s ním léčil žaludeční onemocnění a Římané jej využívali k ošetřování očních nemocí. Staří Řekové dokonce hodnotili zázvor tak vysoko, že ho začali míchat do chleba a tak připravili první zázvorový chlebíček. Ve středověku lidé používali zázvor jako ochranu před morem. Ženy ze Senegalu a Futa-Džalonu si vytvářely pásy z kořenů této rostliny, aby probudily ochabující touhu svých manželů. V čínské medicíně je zázvor používán k léčbě revmatismu, nachlazení a k regulaci menstruačního cyklu.
Zázvor je typickou zahřívací rostlinou, kterou lze s úspěchem používat zevně i vnitřně. Horké zázvorové obklady přikládáme na šíji při jejím ztuhnutí a při bolestech za krkem. „Obklad si připravíme tak, že nastrouháme kořen zázvoru, vložíme na teflonovou pánev a necháme převařit, potom nasypeme do lněného plátna či utěrky, zabalíme ještě do ručníku a přikládáme na bolavé místo,“ vysvětluje Jasmína Míchová.
Vnitřní použití zázvoru vychází především z prastarých praktik indické ayurvédy. Uplatňuje se při léčbě zažívacího ústrojí, zvracení, nevolností, nechutenství a na povzbuzení celkového metabolismu. Zázvor působí především v zažívacím ústrojí, zvyšuje totiž tvorbu trávicích šťáv a neutralizuje kyseliny. Zázvor bývá účinným prostředkem v prvních týdnech těhotenství, kdy některé ženy pociťují silné nutkání zvracet. V těchto případech je dobré několikrát denně rozžvýkat kousek sušeného nebo kandovaného zázvoru. Stejným způsobem si mohou pomoci lidé s nevolnostmi při cestování dopravním prostředkem. Vědecké výzkumy také potvrdily, že tento kořen pomáhá při stavech nevolností vyvolaných chemoterapií. Protizánětlivé a analgetické účinky zázvoru mohou pomoci utišit i svalové bolesti a při zánětech kloubů. Zmírňuje i křeče průdušek při chřipce a nachlazení. Silným zázvorovým čajem si můžeme pořádně prohřát organismus při prvních příznacích chřipky nebo jiné respirační choroby a zmírnit její průběh.
Zázvorový čaj pro dobré zažívání
Jednu a půl lžičky čerstvě nastrouhaného kořene přelijeme dvěmi dcl vroucí vody a necháme přikryté deset minut louhovat. Pak přecedíme a popíjíme po doušcích. „Zázvorový čaj nepijeme nikdy nalačno, citlivé jedince by mohl dráždit,“ upozorňuje paní Míchová.
Jaké by to byly Vánoce bez vanilky
„Mým nejoblíbenějším kořením je vanilka. Její úžasná vůně mě naprosto okouzluje.“ Vanilkovník plocholistý pochází z Mexika. V dnešní době se pěstuje i ve východní Indii, na Cejlonu, Madagaskaru, Zanzibáru a Jávě. Vanilkovník je mnoholetá liána s velmi dlouhým bylinným stonkem obtáčejícím stromy a vytvářejícím mnohočetné vzdušné kořeny. Plodem je tříhranná tobolka dlouhá okolo dvaceti centimetrů, naplněná kašičkou z jemných semen. V syrovém stavu tobolky téměř vůbec nevoní, proto se sbírají nezralé a jsou vystaveny fermentaci a suší se na prudkém sluníčku, kde zčernají a získají nádhernou vůni. Vůně vanilky je vábně sladká, jemně kořeněná a teplá.
Vanilkovník používali již Aztékové a velmi si ho cenili. Přidávali ho do nápojů, které byly z kakaa. Obyvatelé Mexika platili vanilkovou daň Španělům, ti pak dovezli tuto rostlinu do Evropy. V alternativní medicíně se využívala tato rostlina při nervových poruchách, depresích, pro zlepšení trávení, horečce. Zvláště byl ceněn vanilkovník při léčbě chudokrevnosti.
Vanilka je také ceněna v aromaterapii. Éterický olej z ní je používán k uklidnění, při poruchách spánku, depresích, předmenstruačních syndromech a také jako vůně pomáhající odstranění náklonnosti k alkoholismu a drogám. Vanilková silice je vhodná i pro děti. Nejčastější použití je do aromalampy k aromatizaci vzduchu.
„Chemicky vyráběný vanilkový cukr se ani z jednoho procenta nemůže přírodní vanilce vyrovnat. Pokud nemůžeme sehnat přímo její lusk, snažíme se alespoň používat bio vanilkový cukr, který obsahuje její extrakt a žádnou syntetickou vůni.“
Aromalampa, éterické oleje či přírodní kosmetika se mohou stát také působivým vánočním dárkem. Při výběru je nutné dbát na to, aby silice byly vždy sto procentně přírodní bez syntetiky (musí být uvedeno na lahvičce).
Titulní foto: dreamstime.com
