Kurz přežití není jen hra na vojáky

Co jste ještě schopni snést? Náročnost se stupňuje úměrně s vaší vyčerpaností. Nikdy nevíte, co bude následovat. Máte ovšem jednu výhodu: výcvik můžete kdykoliv vzdát „kouzelným“ slůvkem – KONČÍM. Skutečnost by byla o poznání krušnější. A to si během kurzu speciální přípravy pro krizové situace uvědomíte několikrát: nejhorší je bezmocnost – někdo svírá váš osud pevně ve svých rukou. Někdo cizí a zjevně nepřátelsky naladěný. Musíte odhadnout, jakou pro něj máte cenu, protože když ji ztratíte, může vás to stát život.

Vojna není kojná

Kurz přežití funguje jako prubířský kámen. Novináři a pracovníci humanitárních organizací, u nichž se předpokládá výjezd do válkou nebo přírodní katastrofou postižených oblastí, si v něm alespoň ověří své síly. Ne každý to ustojí. V úterý 23. května 2006 z kurzu vzešel dvoustý absolvent, ovšem počet přihlášených v průběhu let byl samozřejmě o něco vyšší. I když ze začátku to vypadá jako zábava.

Ubytují vás ve vyškovských kasárnách a vyfasujete plnou polní. Učíte se potápět, zachraňujete tonoucího, absolvujete zdravotnický kurz první pomoci. Když však poprvé zmeškáte nástup, nebo nejste správně ustrojení (což znamená blýskající se kanady, čisté maskáče, pásek a čepice), nastupuje vojenský dril. Čeká vás kolečko navíc při ranní rozcvičce, případně kliky. A řev, řev a řev. Příkazy a disciplína. Brzy se ji naučíte. Vyplatí se to. Když vyrazíte do vojenského prostoru Dědice, nejdřív vás uchvátí jeho divoká příroda. Za deset dní prochodíte a proběháte jeho lesy křížem krážem a divoké maliní, proplétající se mezi vašima zemdlenýma nohama, vám začne lézt pořádně na nervy.

Jen tak si lehnout pod tank

Pro některé se stává prvním oříškem seznámení s bojovou technikou. Zjišťuji, že se vůbec neumím plazit. Zákop pár metrů přede mnou se nepřibližuje ani o píď, tank, který mám v zádech, se na mne naopak takřka řítí. Nakonec mi nevadí, že se svalím do příkopu plného bahna a louží. Ležet schoulená mezi pásy pod šinoucím se tankem mi už ani nepřipadá nebezpečné a hrozivé. Hlavně, že nemusím lézt. Večer si na pokoji s děvčaty ukazujeme zmodralá kolena a otlučené pánevní kosti. Rada od kolegů, kteří absolvovali klasickou vojnu, totiž že při plazení se máme odrážet od země vnitřní stranou chodidel, a nikoli koleny, přišla pozdě. :o)

Nedejte na první přepadení

První přepadení je hračka. Když se vracíme do kasáren, cizí komando zastaví tatrovku, která nás naložila, zaváže nám oči a nechá nás klečet u silnice. Křičí na nás, odkud jsme a co v zakázaném prostoru děláme. Občas někomu kdosi uštědří dobře mířený kopanec. Nejdůležitější je být submisivní a nekoledovat si o problémy. Za chvíli je ticho. Útočníky někdo vyrušil. Nechali nás na pokoji. „To bylo všechno? Pohoda,“ říkáme si. Ovšem ve dnech vyvedení, kdy musíme „in natura“ prožít vše, co jsme se za pár dní naučili, v neznámém terénu s buzolou a mapou v ruce a báglem na zádech, se počínání agresorů stupňuje stejně jako naše únava.
Při bivakování v lese nás v noci vytáhnou ze zbudovaných přístřešků třikrát za sebou. Výslechy ještě nejsou nijak drastické. Jen ta páska na očích vám ubírá na jistotě a klečení se zkříženýma nohama a rukama za hlavou už pořádně bolí. „Narovnej se,“ nakopne vás únosce kdykoli, když si chcete ulevit. Další noční přepad má grády. Na příkaz se plazíme, střídáme vztyk, leh a klečení, narážejí do nás štěkající psi. I délka ataku přestává být únosná. Když teror utichne, někteří z nás chybí. Velmi divný pocit.

Budete spát obutí

Co si ze speciálního výcviku odnesete? Modřiny, modřiny a šrámy. To bezpochyby. Na druhou stranu vás kurz přežití naučí neuléhat v nebezpečném terénu zutí. Ustelete si pěkně s kanadami na nohou, protože vidina nočního pochodu v ponožkách vás už příliš děsí. Vyzkoušíte to jen poprvé. Taky si zvyknete spávat s příručním zavazadlem pod hlavou, s tatrankami po kapsách a dostatkem tekutin po ruce. Co kdyby… Pochopíte, že při výslechu je lepší říkat „Nevím“ než lhát a vymýšlet si. S informacemi musíte umět hospodařit a neprozrazovat konkrétní jména, nebo ohrozíte nejen sebe, ale i své „spolubojovníky“.

Osvobozující Déjà vu

Ke zděnému „domečku“ se blíží zakuklení teroristé. Na laně vlečou skupinku zajatců s pytli na hlavách nebo zavázanýma očima. Úplně cítím, jak se jim pouta zařezávají do rukou. Z dálky ke mně doléhají příkazy: „Sednout! Vztyk!“ Všechny tyto „útrapy“ jsem totiž zažila na vlastní kůži loni. Letos jsem jen „pozorovatel“. Vzpomínky se však vracejí.
Když smíme společně s účastníky minulých kurzů nahlédnout do oken domečku, kde sedí namačkaní vedle sebe letošní absolventi, úplně vnímám, jak je zebe studená zem. Z brutálního řevu Jirky, který opět hraje „toho zlého“ a který se před rokem hned po předání osvědčení o kurzu stal ve stejný večer v hospodě naším kamarádem, stále ještě dokáže běhat mráz po zádech. Přílet vrtulníků už sleduji zpovzdálí. „Mají to za sebou, obstáli,“ říkám si v duchu. Užívám si, jak letouny skvostně brázdí oblohu, což jsem loni vidět nemohla. Ani podobně efektní slanění prvního osvoboditele na střechu „domečku“ a úprk teroristů. Tuším ovšem taky, co se honí hlavou zajatcům: Něco je ve vzduchu. Je to už opravdu konec?