Květa Fialová: Svět je takový, jaký si ho uděláme
22.12.2006, Jiří Hamerský, článek
Recept na klid a vyrovnanost; povídání o naději, lásce a pozitivním náhledu na život s jednou z našich nejpopulárnějších hereček. „I z bacilů si můžeme udělat své nejlepší přátele,“ říká v našem rozhovoru Květa Fialová.
Paní Květo, z vás vyzařuje nesmírný klid. Působíte tak, že nemáte z ničeho strach, že se na všechno díváte z té lepší stránky. Dá se tento pozitivní postoj naučit?
Za mnoho jsem vděčná své mamince. Měla v sobě buddhistické vědění i víru ještě před tím, než mě počala, takže je mohla předat i plodu. Semínko pak v člověku zůstane celý život. Maminka si nikdy na nic nestěžovala, nikdy nebyla nervózní. Žila skromně v malém domečku v Tatrách, neměla v něm ani zapojenou elektriku, jen pumpu, suchý záchod…Celý život nejedla maso, konzumovala hlavně rýži, brambory a v pokoře a vděčnosti přijímala všechno, co přicházelo. Měla vysokou protézu – mohli bychom říci, že to byl handicap, ale vlastně to bylo požehnání, protože handicap člověka posune dál. Vždy říkala, že se člověk nesmí nechat zhýčkat. Když si jednou povolím – nějakou maličkostí – například si řeknu „nedojdu tam, vezmu si taxíka“, tak je to špatné. Povolíte jednou, povolíte podruhé, potřetí…
Měli bychom si také uvědomit, že věci jsou dané tak, jak jsou, a že je musíme přijmout. Poděkovat a informovat se, co obnáší je zvládnout. Můj muž například onemocněl Alzheimerovou chorobou. Až byla péče o něj nad moje síly, tak jsme mu vybrali vynikající zařízení, kde se teď o něj starají. Člověk musí udělat maximum pro to, co je. A přijmout, že můj muž má svůj osud a já mám svůj osud…
Dnes bohužel žijeme ve velmi konzumní a uspěchané době…
Já do ní vůbec nevstupuji…:-) …
Co můžeme dělat proti narůstajícímu hektickému tempu a stresu?
Co žiji, jsem si nepustila rádio. Nic proti němu, dělám v něm všelijaké inscenace, ale mít ho zapnuté by mi vadilo. I televizi pouštím minimálně. Mám svého kocoura a svůj svět. A z něj nevycházím.
Když dělám besídku a jdu mezi své „spolužačky“, jak svým vrstevnicím říkám, tak jim povídám: „Svět existuje a neexistuje. Svět je takový, jak si ho přeložíte vy.“ Kdybych teď vstoupila například do vás, tak si řeknu, že jsem na jiné planetě. Každý vnímáme a vidíme všechno úplně jinak. Je na nás, jak tu kterou věc přijmeme. Kdyby bylo sto lidí a odehrála se jedna věc, každý ji pochopí jinak. Záleží na nás, jaký si svět uděláme.
Hmm, ale co když někdo tohle všechno vůbec nevnímá? Jenom pracuje, neustále se přepíná, nezastaví se a i když mu říkáte „Zastav se, zpomal!“, tak vůbec nereaguje? Co s ním? Co můžeme dělat?
No, co s ním můžete vy dělat… Jedině mu říct: „Jsou miliardy galaxií, jsme méně než prach.“ To přeci musí vědět…:-)
Pojďme k jinému tématu. Co vám vlastně dodává nejvíce energie?
Nejvíc jsem vzrušená z knížek. Ráda čtu knihy duchovní – zajímá mě žití duše. Už od svých patnácti miluji knížku Prorok od Džibrána. Našla jsem tam odpověď úplně na všechno.
Také mám hodně ráda knihu Zákony ducha od Millmana. V Rokoku teď hrajeme hru, která je hodně racionální, tak jsem z Millmana vybrala nějaké povídání, abych představení pročechrala duší.
Další vynikající knížka je Když ztrácíme půdu pod nohama od jedné buddhistické mnišky. Já sama říkám „čím horší, tím lepší“ nebo „co tě nezabije, to tě posílí“. Ona zase píše, že máme všichni v životě svůj pohár hořkosti, ale že ho nikdy nemáme pít jako pohár hořkosti - s odporem, ale že ho máme vypít jako lék. To je krásné. Pochopit, že bolest je dar. Že je to důležitý proces vývoje naší duše. Když vám například odejde blízký člověk nebo vám nevyjde něco v práci a zavřou se jedny dveře, možná si řeknete: „Je konec, končím s žitím“. Ale nikdy, nikdy se ještě nikomu nestalo, aby se neotevřely dveře nové. Jsem dost stará na to, abych ze svého života i z životů svých přátel věděla, že se nové dveře vždy otevřou. Ukáže se vám úplně jiná cesta a najdete v životě zase nový smysl. Pokaždé je nová naděje – ale musíte ji uvidět. Uvěřit. A jít.
Foto: Štěpán Budanský
Jak vlastně nejraději odpočíváte?
Volna moc nemám. Ale když je, vezmu si většinou knížky a lehnu si s nimi. Nesedím, aby se mi nehrbil hřbet. Dostala jsem také od kamarádky posilovací přístroj, tak když jdu kolem, cvičím a je to příjemné. A jak mohu nebo jak jsem někde na zájezdu, tak se jdu ráda projít.
Máte ráda zvířata. Mohou nám i ona pomoci k pocitu větší pohody a harmonie?
No jistě! Zvířata jsou kvalitnější než lidské bytosti. Nic nedělají proti přírodě. Lev sice sežere antilopu, což je blbý, ale je to tak daný. Lev nedělá nic, co nemá. Zato my, lidé, pořád všechno ničíme a děláme špatnosti. Vůbec nejhorší lidské heslo je „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Bylo to za Hitlera, za komunistů a částečně to je bohužel i dnes, v době konzumu.
My jsme doma zvířátka vždy měli. Teď už mám jenom kocoura, ale je to krásné. Přijdu domů a čeká mě tam láska. Kocour přijde za vámi a hned vás vítá – byt je naplněný láskou.
Když někam jdu, napřed zdravím psa, až pak pána. Říkám pejskovi: „Ahoj, jé, ty venčíš tady toho pána!“. Když potkám někoho, kdo mě nezná a neví to o mě, tak se mu omluvím, že pro mě je pejsek důležitější.
Myslíte si, že můžeme čerpat energii i ze stromů, rostlin nebo drahých kamenů?
Určitě. I když obejmete strom v zimě, tak vidíte, že nikdy není studený. Že je to živá bytost. Moje maminka žila osamoceně ve skromném domečku na horách. Ráno vstala jakoby měla kolem sebe lidi, rodinu. Šla pozdravit kytičky, které se rozvily, a přivítaly společně ráno...
Co děláte, když se stane, že vám není dobře? Máte nějaký recept, aby bolest nebo nemoc rychle odešla?
Když jsem nemocná, tak si své bacily zviditelňuji. Vidím je jako malilinkaté tvorečky – jak mají čumáčky, pusu, oči, ručičky. Mám pro ně, vnitřně samozřejmě, našité oblečky, které jim obléknu. Víte, každý je ješitný. I bacily jsou ješitní. Dělá jim dobře, že se o ně starám. Je jim je teplo, tak usnou. Dají mi pokoj a já usnu taky. Ráno si pak uděláme čaj a společné „mejdlo“. Nedávno mi bylo moc blbě, tak jsem jim říkala: „Holky, kluci“ – určitě je to párek, jinak by se tak nemnožili – „vy jste tak hezcí, pojďme, domluvíme se.“ Vůbec jsem se na ně nezlobila. Řekla jsem jim: „Já vás mám tak ráda, jste miláčci, že jste za mnou přišli. Mějme se rádi.“ Snažím se i bacilům chovat s láskou. Oni ke mně vlastně přišli na návštěvu…
Ještě jednu příhodu vám řeknu. Moje dcera je učitelka a jednou měli děti ve škole vši. Já je pak od dcery a od nich dostala taky. Koupila jsem si v lékárně sprej, ale byla jsem moc nešťastná, když jsem sprej na vši nastříkala. Připadala jsem si jako Hitler – že jsou vši jak v plynové komoře. A oni přitom šli na oběd. Jako byste přišel do restaurace a vyplynovali vás. Vši se šli napapat a já byla zoufalá, že jsem vrah. Nezvala jsem je, ale někde se napapat museli…
Ve svých pamětech píšete, že jsme všichni utkáni z pavučin. Mohla byste to, prosím, rozvést…
Jsou lidé, kteří jsou celí z betonu. Znám jich hodně. Nic k těmto lidem neprojde a nich od nic nevyjde. Lidé mají být z pavučin. Umět vše přijmout – lásku i bolest. Všechno. Je důležité, abychom existovali a vnímali – déšť, mraky, slunce, lidi, přírodu, zpěv ptáků, zpěv hvězd… Ale tihle lidi z betonu nevnímají nic. Nepotkal jste takové? Tam není naděje. To by musel někdo přijít a tu jejich betonovou zeď rozbít. Možná by to šlo i slovem, ale oni by už ani ta slova neslyšeli.
Také mě zaujalo, jak ve své knize píšete, že jste od své maminky dostala veliký dar „zpytování denních cest“… Co to znamená?
Každý den se zamyslet nad tím, co jsem udělala dobře, co špatně. My kolikrát vůbec nevíme. Myslíme si, že jsme udělali něco dobře, ale někdy jsme třeba i ublížili, aniž bychom chtěli.
Když jsem byla mladá, říkala jsem, že bych chtěla mít agenturu štěstí. Chodili by za mnou lidé a já bych měla na každý obor přání agenty, protože sama bych to nezvládala. Například byste měl přání, ale já nebo mí agenti bychom vám ho nesplnili. Řekla bych vám, že si přejete špatně. Existuje krásné pořekadlo: „Můžete si něco přát – a může se vám stát, že se vám to splní.“ Kolikrát se vám stalo, že jste si něco přál, nevěděl jste, že je to špatně a pak jste zjistil, že to přání nebylo správné? Agenturu štěstí jsem si představovala tak, že by vám někdo řekl: „Tohle není v pořádku“ a ukázal vám: „tam to je pro tebe dobře.“ My někdy opravdu nevíme.
Víte, co je vůbec nejdůležitější? Samozřejmě láska a spousta dalších věcí. Ale podle mě informovanost. Když jste starý, tak už trochu víte. Poznáte lidi se špatnými úmysly, nevrháte se do vztahu čumákem a vztah vám už nemůže ublížit. Informovanost je velice důležitá – informovanost o všem, co se děje (v práci, ve vztazích). Kolikrát jsme v nějakém vztahu ztroskotali! Je to tím, že jsme byli málo informovaní.
Ještě bych se rád zeptal, jak podle vás zatočit se strachem… Hodně lidí se občas bojí… I já…
Musíte věřit, že to, co vám přichází, je pro vaše dobro. Opakuji se, ale vypít hořký pohár jako lék. Musíte být silný, informovaný a umět to zvládnout. Uvědomit si, že je to pro vás dobře, že vás to někam vede, že to zúrodňuje vaši duši. Čas je jediný majetek, který nám je dán, a my s ním nemůžeme moc hazardovat. Musíme se o svou duši starat jako by to byla zahrada – aby na ní neuvadly kytičky, abychom ji mohli v co nejlepším stavu odevzdat.
Foto: Václav Holič
Vy si nedáváte úkoly. Nemůžete nikdy nic měnit. Věci jsou, jak jsou. Ale mužští, hlavně heterosexuálové, mají pocit, že něco změní, což je absolutní blbost. Mohou splnit úkol co nejlépe, to ano. Ale nemůžou danou věc změnit. Mohou pouze skutečnost přeměnit svým pohledem – tím, jak ji přijmou.
Paní Květo, jak zařídit, aby bylo na světě více lásky?
Žijeme jenom pro to, abychom pomáhali druhým. Jiný smysl život nemá. To bychom si měli uvědomit. Když je člověk mladý, myslí hodně na sebe – jak vypadá atd. Mě ale baví být stará. Už vlastně „nejsem“, vidím jenom svět a bytosti kolem.
To je moc krásný… Blíží se závěr roku. Rád bych se vás ještě zeptal, jak trávíte Vánoce a co pro znamenají?
Vánoce jsou krásné svátky, i když je každé etnikum slaví kvůli jiným důvodům. Lidi jsou na sebe hodní a chtějí se navzájem potěšit. Ale na můj vkus je teď trošku taková totalita konzumu. Za první republiky jsme dostali pár dárečků, například panenku a papuče. Za komunistů nebylo zase nic k sehnání, takže když člověk sehnal nějaké tričko nebo svetřík, tak se radoval, že pro někoho něco má. Nyní dám raději peníze, abych nekoupila kravinu a vymyslím k tomu ještě třeba nějaké překvapení.
Hezké Vánoce jsou, když jsou děti. Já to mám letos komplikovanější, půjdeme s dcerou navštívit mého nemocnému muže a pak s ní půjdu na chvíli k nim domů.
Co byste, paní Květo, na závěr vzkázala a popřála našim čtenářům do Nového roku?
Aby uvěřili. Aby uvěřili, že to, co jim je posláno, je pro ně dobře. Aby se to snažili pochopit, aby byli co nejlépe informovaní. Nejlepší je, racionálně si říct, jak danou věc zvládnout a udělat maximum… a to je všechno. Ale uvěřit tomu. Když budete proti tomu, když se naštvete, že se vám něco stalo, tak co zmůžete? Opravdu nám nezbývá nic jiného, než vše přijmout.
Děkuji moc za rozhovor a dovolte, abych vám, jménem svým i celé redakce Relaxuj, popřál, ať se vám daří zahradu vaší duše i nadále tak velkolepě zušlechťovat. Ať vaše světlo září navěky!
Titulní foto: Archiv Květy Fialové
Za mnoho jsem vděčná své mamince. Měla v sobě buddhistické vědění i víru ještě před tím, než mě počala, takže je mohla předat i plodu. Semínko pak v člověku zůstane celý život. Maminka si nikdy na nic nestěžovala, nikdy nebyla nervózní. Žila skromně v malém domečku v Tatrách, neměla v něm ani zapojenou elektriku, jen pumpu, suchý záchod…Celý život nejedla maso, konzumovala hlavně rýži, brambory a v pokoře a vděčnosti přijímala všechno, co přicházelo. Měla vysokou protézu – mohli bychom říci, že to byl handicap, ale vlastně to bylo požehnání, protože handicap člověka posune dál. Vždy říkala, že se člověk nesmí nechat zhýčkat. Když si jednou povolím – nějakou maličkostí – například si řeknu „nedojdu tam, vezmu si taxíka“, tak je to špatné. Povolíte jednou, povolíte podruhé, potřetí…
Měli bychom si také uvědomit, že věci jsou dané tak, jak jsou, a že je musíme přijmout. Poděkovat a informovat se, co obnáší je zvládnout. Můj muž například onemocněl Alzheimerovou chorobou. Až byla péče o něj nad moje síly, tak jsme mu vybrali vynikající zařízení, kde se teď o něj starají. Člověk musí udělat maximum pro to, co je. A přijmout, že můj muž má svůj osud a já mám svůj osud…
Dnes bohužel žijeme ve velmi konzumní a uspěchané době…
Já do ní vůbec nevstupuji…:-) …
Co můžeme dělat proti narůstajícímu hektickému tempu a stresu?
Co žiji, jsem si nepustila rádio. Nic proti němu, dělám v něm všelijaké inscenace, ale mít ho zapnuté by mi vadilo. I televizi pouštím minimálně. Mám svého kocoura a svůj svět. A z něj nevycházím.
Když dělám besídku a jdu mezi své „spolužačky“, jak svým vrstevnicím říkám, tak jim povídám: „Svět existuje a neexistuje. Svět je takový, jak si ho přeložíte vy.“ Kdybych teď vstoupila například do vás, tak si řeknu, že jsem na jiné planetě. Každý vnímáme a vidíme všechno úplně jinak. Je na nás, jak tu kterou věc přijmeme. Kdyby bylo sto lidí a odehrála se jedna věc, každý ji pochopí jinak. Záleží na nás, jaký si svět uděláme.
Hmm, ale co když někdo tohle všechno vůbec nevnímá? Jenom pracuje, neustále se přepíná, nezastaví se a i když mu říkáte „Zastav se, zpomal!“, tak vůbec nereaguje? Co s ním? Co můžeme dělat?
No, co s ním můžete vy dělat… Jedině mu říct: „Jsou miliardy galaxií, jsme méně než prach.“ To přeci musí vědět…:-)
Pojďme k jinému tématu. Co vám vlastně dodává nejvíce energie?
Nejvíc jsem vzrušená z knížek. Ráda čtu knihy duchovní – zajímá mě žití duše. Už od svých patnácti miluji knížku Prorok od Džibrána. Našla jsem tam odpověď úplně na všechno.
Také mám hodně ráda knihu Zákony ducha od Millmana. V Rokoku teď hrajeme hru, která je hodně racionální, tak jsem z Millmana vybrala nějaké povídání, abych představení pročechrala duší.
Další vynikající knížka je Když ztrácíme půdu pod nohama od jedné buddhistické mnišky. Já sama říkám „čím horší, tím lepší“ nebo „co tě nezabije, to tě posílí“. Ona zase píše, že máme všichni v životě svůj pohár hořkosti, ale že ho nikdy nemáme pít jako pohár hořkosti - s odporem, ale že ho máme vypít jako lék. To je krásné. Pochopit, že bolest je dar. Že je to důležitý proces vývoje naší duše. Když vám například odejde blízký člověk nebo vám nevyjde něco v práci a zavřou se jedny dveře, možná si řeknete: „Je konec, končím s žitím“. Ale nikdy, nikdy se ještě nikomu nestalo, aby se neotevřely dveře nové. Jsem dost stará na to, abych ze svého života i z životů svých přátel věděla, že se nové dveře vždy otevřou. Ukáže se vám úplně jiná cesta a najdete v životě zase nový smysl. Pokaždé je nová naděje – ale musíte ji uvidět. Uvěřit. A jít.
Foto: Štěpán Budanský
Jak vlastně nejraději odpočíváte?
Volna moc nemám. Ale když je, vezmu si většinou knížky a lehnu si s nimi. Nesedím, aby se mi nehrbil hřbet. Dostala jsem také od kamarádky posilovací přístroj, tak když jdu kolem, cvičím a je to příjemné. A jak mohu nebo jak jsem někde na zájezdu, tak se jdu ráda projít.
Máte ráda zvířata. Mohou nám i ona pomoci k pocitu větší pohody a harmonie?
No jistě! Zvířata jsou kvalitnější než lidské bytosti. Nic nedělají proti přírodě. Lev sice sežere antilopu, což je blbý, ale je to tak daný. Lev nedělá nic, co nemá. Zato my, lidé, pořád všechno ničíme a děláme špatnosti. Vůbec nejhorší lidské heslo je „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Bylo to za Hitlera, za komunistů a částečně to je bohužel i dnes, v době konzumu.
My jsme doma zvířátka vždy měli. Teď už mám jenom kocoura, ale je to krásné. Přijdu domů a čeká mě tam láska. Kocour přijde za vámi a hned vás vítá – byt je naplněný láskou.
Když někam jdu, napřed zdravím psa, až pak pána. Říkám pejskovi: „Ahoj, jé, ty venčíš tady toho pána!“. Když potkám někoho, kdo mě nezná a neví to o mě, tak se mu omluvím, že pro mě je pejsek důležitější.
Myslíte si, že můžeme čerpat energii i ze stromů, rostlin nebo drahých kamenů?
Určitě. I když obejmete strom v zimě, tak vidíte, že nikdy není studený. Že je to živá bytost. Moje maminka žila osamoceně ve skromném domečku na horách. Ráno vstala jakoby měla kolem sebe lidi, rodinu. Šla pozdravit kytičky, které se rozvily, a přivítaly společně ráno...
Co děláte, když se stane, že vám není dobře? Máte nějaký recept, aby bolest nebo nemoc rychle odešla?
Když jsem nemocná, tak si své bacily zviditelňuji. Vidím je jako malilinkaté tvorečky – jak mají čumáčky, pusu, oči, ručičky. Mám pro ně, vnitřně samozřejmě, našité oblečky, které jim obléknu. Víte, každý je ješitný. I bacily jsou ješitní. Dělá jim dobře, že se o ně starám. Je jim je teplo, tak usnou. Dají mi pokoj a já usnu taky. Ráno si pak uděláme čaj a společné „mejdlo“. Nedávno mi bylo moc blbě, tak jsem jim říkala: „Holky, kluci“ – určitě je to párek, jinak by se tak nemnožili – „vy jste tak hezcí, pojďme, domluvíme se.“ Vůbec jsem se na ně nezlobila. Řekla jsem jim: „Já vás mám tak ráda, jste miláčci, že jste za mnou přišli. Mějme se rádi.“ Snažím se i bacilům chovat s láskou. Oni ke mně vlastně přišli na návštěvu…
Ještě jednu příhodu vám řeknu. Moje dcera je učitelka a jednou měli děti ve škole vši. Já je pak od dcery a od nich dostala taky. Koupila jsem si v lékárně sprej, ale byla jsem moc nešťastná, když jsem sprej na vši nastříkala. Připadala jsem si jako Hitler – že jsou vši jak v plynové komoře. A oni přitom šli na oběd. Jako byste přišel do restaurace a vyplynovali vás. Vši se šli napapat a já byla zoufalá, že jsem vrah. Nezvala jsem je, ale někde se napapat museli…
Ve svých pamětech píšete, že jsme všichni utkáni z pavučin. Mohla byste to, prosím, rozvést…
Jsou lidé, kteří jsou celí z betonu. Znám jich hodně. Nic k těmto lidem neprojde a nich od nic nevyjde. Lidé mají být z pavučin. Umět vše přijmout – lásku i bolest. Všechno. Je důležité, abychom existovali a vnímali – déšť, mraky, slunce, lidi, přírodu, zpěv ptáků, zpěv hvězd… Ale tihle lidi z betonu nevnímají nic. Nepotkal jste takové? Tam není naděje. To by musel někdo přijít a tu jejich betonovou zeď rozbít. Možná by to šlo i slovem, ale oni by už ani ta slova neslyšeli.
Také mě zaujalo, jak ve své knize píšete, že jste od své maminky dostala veliký dar „zpytování denních cest“… Co to znamená?
Každý den se zamyslet nad tím, co jsem udělala dobře, co špatně. My kolikrát vůbec nevíme. Myslíme si, že jsme udělali něco dobře, ale někdy jsme třeba i ublížili, aniž bychom chtěli.
Když jsem byla mladá, říkala jsem, že bych chtěla mít agenturu štěstí. Chodili by za mnou lidé a já bych měla na každý obor přání agenty, protože sama bych to nezvládala. Například byste měl přání, ale já nebo mí agenti bychom vám ho nesplnili. Řekla bych vám, že si přejete špatně. Existuje krásné pořekadlo: „Můžete si něco přát – a může se vám stát, že se vám to splní.“ Kolikrát se vám stalo, že jste si něco přál, nevěděl jste, že je to špatně a pak jste zjistil, že to přání nebylo správné? Agenturu štěstí jsem si představovala tak, že by vám někdo řekl: „Tohle není v pořádku“ a ukázal vám: „tam to je pro tebe dobře.“ My někdy opravdu nevíme.
Víte, co je vůbec nejdůležitější? Samozřejmě láska a spousta dalších věcí. Ale podle mě informovanost. Když jste starý, tak už trochu víte. Poznáte lidi se špatnými úmysly, nevrháte se do vztahu čumákem a vztah vám už nemůže ublížit. Informovanost je velice důležitá – informovanost o všem, co se děje (v práci, ve vztazích). Kolikrát jsme v nějakém vztahu ztroskotali! Je to tím, že jsme byli málo informovaní.
Ještě bych se rád zeptal, jak podle vás zatočit se strachem… Hodně lidí se občas bojí… I já…
Musíte věřit, že to, co vám přichází, je pro vaše dobro. Opakuji se, ale vypít hořký pohár jako lék. Musíte být silný, informovaný a umět to zvládnout. Uvědomit si, že je to pro vás dobře, že vás to někam vede, že to zúrodňuje vaši duši. Čas je jediný majetek, který nám je dán, a my s ním nemůžeme moc hazardovat. Musíme se o svou duši starat jako by to byla zahrada – aby na ní neuvadly kytičky, abychom ji mohli v co nejlepším stavu odevzdat.
Foto: Václav Holič
Vy si nedáváte úkoly. Nemůžete nikdy nic měnit. Věci jsou, jak jsou. Ale mužští, hlavně heterosexuálové, mají pocit, že něco změní, což je absolutní blbost. Mohou splnit úkol co nejlépe, to ano. Ale nemůžou danou věc změnit. Mohou pouze skutečnost přeměnit svým pohledem – tím, jak ji přijmou.
Paní Květo, jak zařídit, aby bylo na světě více lásky?
Žijeme jenom pro to, abychom pomáhali druhým. Jiný smysl život nemá. To bychom si měli uvědomit. Když je člověk mladý, myslí hodně na sebe – jak vypadá atd. Mě ale baví být stará. Už vlastně „nejsem“, vidím jenom svět a bytosti kolem.
To je moc krásný… Blíží se závěr roku. Rád bych se vás ještě zeptal, jak trávíte Vánoce a co pro znamenají?
Vánoce jsou krásné svátky, i když je každé etnikum slaví kvůli jiným důvodům. Lidi jsou na sebe hodní a chtějí se navzájem potěšit. Ale na můj vkus je teď trošku taková totalita konzumu. Za první republiky jsme dostali pár dárečků, například panenku a papuče. Za komunistů nebylo zase nic k sehnání, takže když člověk sehnal nějaké tričko nebo svetřík, tak se radoval, že pro někoho něco má. Nyní dám raději peníze, abych nekoupila kravinu a vymyslím k tomu ještě třeba nějaké překvapení.
Hezké Vánoce jsou, když jsou děti. Já to mám letos komplikovanější, půjdeme s dcerou navštívit mého nemocnému muže a pak s ní půjdu na chvíli k nim domů.
Co byste, paní Květo, na závěr vzkázala a popřála našim čtenářům do Nového roku?
Aby uvěřili. Aby uvěřili, že to, co jim je posláno, je pro ně dobře. Aby se to snažili pochopit, aby byli co nejlépe informovaní. Nejlepší je, racionálně si říct, jak danou věc zvládnout a udělat maximum… a to je všechno. Ale uvěřit tomu. Když budete proti tomu, když se naštvete, že se vám něco stalo, tak co zmůžete? Opravdu nám nezbývá nic jiného, než vše přijmout.
Děkuji moc za rozhovor a dovolte, abych vám, jménem svým i celé redakce Relaxuj, popřál, ať se vám daří zahradu vaší duše i nadále tak velkolepě zušlechťovat. Ať vaše světlo září navěky!
Titulní foto: Archiv Květy Fialové
