Láska v auře – všechno se nám vrací

Dá se v auře vidět budoucnost vztahů?
Já se mohu podívat na právě probíhající vztah. Vidím, co k sobě dva lidé navzájem cítí. Pokud se barvy v auře pohybují od žluté dolů (tedy žlutá, oranžová, červená aura), je to většinou vztah, který nevydrží. Převažují-li barvy duchovní (zelená, modrá, fialová aura), lze předpokládat, že vztah vydrží.
Láska nezná čas. Když si vzpomenu na svou maminku, která už nežije pět let, mám ji v srdci, jako když žila. A tak je to i směrem do budoucnosti. Ale to se musím podívat zvlášť: „Je to vztah na celý život? Bude do dvou let?“ Ukáže se mi barva, která v té dané variantě je.

Proč tolik vztahů končí nešťastně?
Protože chceme druhé ovládat. Záleží nám jenom na uspokojování vlastních potřeb. Když někoho miluji, tak bych ho měla respektovat. Ale lidská láska spočívá často v tom, že „ty budeš hodný, budeš nosit jedničky“, když se jedná o dítě, „a já ti za to koupím čokoládu, já tě budu mít ráda.“ A tak je to i ve vztazích. „Ty mi budeš nosit peníze a já ti budu vařit.“ V tom to ale není. Opravdová láska si neklade podmínky, tedy že někoho miluji pouze za předpokladu, když bude odpovídat mým představám.

Kde je ale hranice mezi obětováním se pro druhého a tím, že člověk nechá na sobě – obrazně řečeno – štípat dříví?
Je důležité si uvědomit, že „já jsem svobodná bytost“. Každý rozhoduje sám za sebe. Já tady přeci nežiji cizí život, nežiji život svého partnera, ale svůj život. Já rozhoduji o tom, zda dovolím, aby mi partner ubližoval. A do jaké míry si ubližovat nechám, tolik si agresor dovolí. Ano, je těžké odejít od někoho, kdo vás tyranizuje, ale často to jinak vyřešit nejde. Toho druhého nezměním – mohu mu pomoci, ukázat cestu.

Příklad: když má partner problémy s alkoholem, řeknu mu, jak to upřímně vidím, jaké problémy to dle mne do vztahu přináší, a co by mohl udělat, aby svůj problém vyřešil. Ale nemohu za něj problém řešit, protože to není můj problém! Trápit se tím, že se třeba nechce léčit, to je to, čím si sám a vědomě ubližuji. On se musí rozhodnout, co se svým životem udělá. Ale skrz problém, který ve vztahu je, můžu změnit sám sebe. Třeba se zbavit pocitu, že problémy druhých spočívají na mých bedrech a že jsem za ně zodpovědný. Když se tohoto pocitu nezbavím, vědomě ničím sebe sama… Navíc, když člověk řeší problémy druhých, nemá čas řešit ty svoje, a to je chyba – protože každý je tu proto, aby rozvíjel sám sebe. Je potřeba „dřít“ na sobě, ale ne na druhých. Ne je soudit a odsuzovat – víme, jak snadné je vidět chyby na druhých a těžké vidět chyby vlastní. A upřímně: většinou nám na druhých vadí něco, s čím máme my sami problém, i když třeba hluboko skrytý.

Co ale s tím, když si lidé dají slib a láska potom vyprchá?
Jak může láska vyprchat?Pak to není láska. Vyprchat může emoce, ale láska ne. Když někoho miluji, tak ho miluji tak, že jsem za něho ochotna položit život. Když budeme mluvit o manželství – to je slib na celý život. Ale když někomu něco slibuji, musím v tom mít jasno. Musím toho člověka znát – přeci nejde slibovat něco člověku, kterého neznám, to nedává smysl, i když lidé často takové vztahy „naslepo“ navazují.

Ale vždycky jsem to já, kdo rozhoduje o tom, jestli mi ten člověk za slib stojí, zda do toho vztahu chci investovat. Jenomže lidé nechápou lásku jako bezpodmínečnou lásku – to znamená, přijmout druhého takového, jaký je, i s chybami. Smyslem vztahu není měnit a přetvářet partnera, aby vyhovoval mým kritériím. O tom si musím rozhodnout už předtím, než vztah uzavřu. Pokud jsem zodpovědný, musím přeci vědět, do čeho jdu. Přeci nelez žít s někým jen tak, na zkoušku, a bláhově věřit, že ho změním... Jak už jsem říkala, pracovat můžeme pouze sami na sobě, to je úkol člověka na tomto světě.
Ale já bych ani nepřipustila, aby mi někdo ublížil. Ona sama si způsobí, že si to ten člověk k ní dovolí. Právě proto, že jsme svobodní, tak můžeme vše ovlivnit podle své vůle, hned ze začátku. Hranici si určujeme my sami: Do jaké míry si ubližovat nechám, tolik si agresor dovolí.

Existuje recept na šťastný vztah?
Být sám sebou. Vztah je náročná záležitost, vztah se musí budovat. Návod by byl asi takový: pokud chci mít vztah, zeptám se sám sebe, jestli jsem schopen ho unést. Každý vztah je totiž náklad a zodpovědnost. Nejen vůči sobě, ale i vůči druhému. Potřebujeme růst, proto jsme tady, a v osobním růstu nám vztah může pomoci. Ale může nás také táhnout dolů.

Vezměme si teď konkrétní příklad: Hodně žen má zkušenost s tím, že jim otec v dětství ubližoval a pak je opustil, odešel z rodiny…
Pokud jde o ženu, odrazí se to ve vztahu k jejímu muži. Podvědomě si bude vybírat podobného partnera, jako byl její otec. Ale má svobodnou vůli se rozhodnout, jestli tuto cestu chce nebo nechce. Nebo jestli napřed vyřeší samu sebe. Ale tu zkušenost s otcem jí nikdo odpárat nemůže. Důležitá je komunikace: „Mám tyto a tyto problémy. Měla jsem takové a takové problémy s otcem. Jsi schopný je se mnou nést? A jsi ty schopná nést ty moje?“

Když si člověk své problémy uvědomí a už je nechce do vztahů přenášet, jak to má udělat?
Vědomou formou. „Já už touto cestou nechci jít“. Příklad: Muž bude mít otce alkoholika a v dospělosti si řekne: „Touhle cestou ne. Nebudu pít. Budu se chovat jinak.“

Jak se máme chovat k druhým, abychom jim neubližovali?
Všechno se nám vrací. Někomu něco ukradnu za pět korun, ale budu okradena o padesát. Dám někomu facku a dostanu pořádný nářez. Tohle je návod: „Všechno se vrací. Chovat se k druhým tak, jak si přeji, aby se oni chovali ke mně.“

Jsou v auře vidět pocity viny? A co s nimi může člověk dělat?
Pocity viny jsou jednou z nejnebezpečnějších věcí. Lidé při nich většinou litují sami sebe, což je to nejhorší – to nevede k pokroku. Lepší emocí je už třeba zlost nebo vztek. Naštvat se a chtít začít v sobě něco řešit. „Takhle to dál nebude a něco řeším.“
Když se lituji, tak nevidím řešení, stahuji se do sebe. Je nutné se znovu otevřít – pomáhá fyzická práce nebo sport – běh, plavání, ideální tak hodinka denně, aby se člověk unavil a dostal negativní emoce ze sebe ven.
Jak důležité je vzhledem k pocitům viny odpuštění?
Odpuštění je úžasná věc. Nedávno jsem potkala po delší době kamaráda a řekla mu: „Promiň, jestli jsem ti někdy ublížila.“ On na mě koukal, co se děje… (smích)… Já pokračovala: „Třeba se už nikdy neuvidíme, tak mi odpusť, jestli jsem tě někdy nějak ranila.“

O odpuštění můžeme požádat i někoho, kdo už nežije. Stačí, když si ho v duchu představíme. Když neodpustím, nebude odpuštěno ani mně. Tím, že požádáme a poprosíme o odpuštění, zbavíme se rovněž i pocitů viny. Odpuštění má neskutečnou sílu, neboť je v něm pokora.

Co když s někým jsme a nejsme si jistí, jestli je to ten pravý?
Když si nejsem jistý, tak nebudu žádný vztah uzavírat. A nebo ho budu budovat tak dlouho, až si jistý budu. Ale jistota je s otazníkem vždy. Jak si můžeme být jistí už jen tím, že tu zítra budeme? Měli bychom žít tak, jako bychom tu zítra nemuseli být. Mít čisté ruce, čisté svědomí. Být si jistí, že jsme vědomě nikomu neublížili. Vztah je potřeba budovat. Každé slovo je jako cihla, až je z nich dům. Čím víc cihel, tím větší palác. Každá hádka kus zdi zboří. Tak budujeme znovu.

Co si myslíte o kamarádství a přátelství?
Kamarádství a přátelství by mělo být součástí každého partnerského vztahu. Když s někým žiji, tak by to měl být přítel, kamarád, milenec, partner – prostě všechno. Ke komu jinému bych měla jít, než ke kamarádovi, příteli a milenci v jedné osobě?

Jak vůbec vypadá tok energie v auře zamilovaných?
Čistý tok lásky je opravdu výjimečný. Vesměs lze vidět aktivní spodní čakry – chtíč a  sexuální přitažlivost. Málokomu jde skutečně o duši. Čistota a nevinnost se objevuje třeba v prvních školních láskách. Děti v té době skutečně září.
Ale už i tam se objevuje oranžová, která charakterizuje chtivost, tendenci někoho ovládat, přivlastnit si ho, měnit...

Poslední otázka: Jaký je rozdíl mezi láskou lidskou a láskou boží?
Láska lidská, když je hodně silná, otevírá srdeční čakru. Najednou vidíte strom hezčí, trávu zelenější. Když jdete se svou milou, nevadí vám, že cesta je celá kamenitá, krkolomná a do kopce. Ale lidská láska je s podmínkami. Božská láska podmínky nezná. Vidí nám až do srdce, vidí nás úplně nahé. Ví, kde nás bota tlačí. A přestože vidí, jak jsme podlí, tak nás miluje. Slunce svítí stejně na vraha i na kojence, který má v sobě ještě nevinnost.