Lázeňské město Karlovy Vary

Vřídlo

Teplota 73oC, obsah CO2 400 mg/l, vydatnost 2.000 l/min.

Voda pro pitnou kůru je přivedena do pěti pramenních váz ve Vřídelní kolonádě. Je zde nejen v původní teplotě (pramenní vázy A), ale i ochlazená na 57oC (pramenní vázy B) a 41oC (pramenní váza C).

Vřídlo se stalo nejen symbolem největších českých lázní, ale také jejich věčně pulzujícím srdcem. Na něm je závislé snad vše, co dělá Karlovy Vary lázněmi – zásobuje termální vodou všechna lázeňská zařízení, dodává plynný oxid uhličitý (CO2) pro vanové koupele, poskytuje základní surovinu pro výrobu karlovarské vřídelní soli i pro zkameňování suvenýrů.

Na Vřídle jsou závislé i ostatní karlovarské prameny, které představují vlastně jen větve, oddělující se od hlavního výstupního kmene termy.

Jeden z pramenů Vřídla je právě ona fontána, tryskající v hale kolonády až do výše 14 metrů a přitahující pozornost všech návštěvníků našeho města.

Vývěry Vřídla byly známy již dávno před založením lázní. Tato voda vystupovala z hlubin Země – po křižovatce zlomových pásem v karlovarské žule – na nejnižším místě údolí, v korytě Teplé. S říční vodou také nejprve bez užitku odtékala. Přírodní vývěry zarůstaly sintrem, což spolu s výmolnou činností řeky způsobovalo jejich věčné stěhování. Teprve založení lázní a potřeba využití pramene byly podnětem k prvnímu jímání Vřídla. Nejdříve byly tyto záchyty umístěny přímo na vývěrech, v korytě Teplé. Časté povodně si však vynutily jiné řešení – pramen byl již okolo roku 1500 jímán na pravém břehu řeky.

Mělké vrty, vyhloubené v mocné lavici vřídelního sintru, již těsně pod povrchem obvykle narazily na tlakovou termu. Ta pak byla rozváděna vlastním spádem systémem otevřených žlabů do lázeňských domů. Tam byly podávány koupele a zde také pacienti léčivou vodu pili.

Poměrně mělké záchyty karlovarského Vřídla byly na základě příznivých výsledků rozsáhlého geologického průzkumu nahrazeny čtyřmi šikmými jímacími vrty, které zachycují pramen v hloubce 48 – 49 metrů.

Pramen Karla IV.

Teplota 63,8oC, obsah CO2 237 mg/l, vydatnost 4,8 l/min.

Stará báje tvrdí, že právě u tohoto pramene si léčil své postižené údy sám zakladatel lázní, císař a král Karel IV.
Nad pramenní vázou je umístěn památný reliéf od Zörklera "Objevení Karlových Varů". Odedávna byly v místech dnešního pramene vývěry termální vody, a to v podloubí staré městské radnice. Až stavba dnešní dřevěné kolonády dala pramenní váze tohoto zdroje pevné místo a začlenila jej mezi prameny, používané pro léčebnou pitnou kúru.

Při přeložce schodiště u morového sloupu byly v roce 1895 odkryty nové prameny, prýštící zpod vřídlovcové lavice asi 1 metr mocné. Byly zachyceny dvěma jímkami a vyvedeny potrubím do kolonády. Jejich vydatnost však postupně klesala a již od 1. světové války se muselo použít náhradní řešení: byla sem přivedena voda z nejbližšího vydatného zdroje – Dolního zámeckého pramene, a to potrubím 85 m dlouhým.

Pokud trvala karlovarská lázeňská sezóna jen pět letních měsíců, bylo to řešení docela vyhovující. Voda horkého Zámeckého pramene se cestou ochladila a měla pro pitnou kúru docela příjemnou teplotu. Horší to bylo po zavedení celoroční léčby – v zimě klesala teplota vody v pramenní váze až na 30o C.

Při geologickém průzkumu pro nové jímání karlovarských pramenů byly hloubeny tři vrty i z místa poblíž morového sloupu. Termální voda pro pramen Karla IV. byla potom zachycena vrtem o hloubce 19,5 metru.

Pramen Zámecký dolní

Teplota 61,4oC, obsah CO2 572 mg/l, vydatnost 2,5 l/min.

Nalézá se uvnitř Zámecké kolonády, postavené dle plánů slavného vídeňského architekta Ohmanna. Za pramenní vázou je pískovcový reliéf znázorňující "Ducha pramenů". Kolonáda i pramen dostaly jméno podle loveckého zámečku, který nechal postavit Karel IV.

Pramen vyvěrá v samém historickém centru lázní, na úpatí Zámecké věže. První zprávy o něm jsou až z roku 1769, ale vyskytoval se v těchto místech již dříve. Děti si na jeho vývěru vyhloubily malou tůň a koupaly se v jeho teplé vodě. Krávy vracející se z pastvy na okolních svazích ji lačně pily. Až tehdy pramen upoutal i pozornost lázeňských lékařů.

V mrazivé zimě roku 1784, kdy všechna pitná voda zamrzla, byla voda Zámeckého pramene svedena do veřejné kašny. Tenkrát provedl David Becher jeho první chemickou analýzu a zjistil, že má stejné složení jako voda Vřídla.

Na naléhání cizích pacientů byl Zámecký pramen poprvé řádně zachycen až koncem 18. století. Bylo zjištěno, že jeho voda vystupuje z pukliny v žule, zapadající šikmo pod domy na Zámeckém vrchu. Ale při velkém průvalu Vřídla v roce 1809 tento pramen opět zmizel a navzdory veškerému úsilí trvalo čtrnáct let, než se objevil znovu.

V roce 1911 zde byla vystavěna kolonáda podle plánů vídeňského architekta Ohmanna.

Při novém jímání malých karlovarských pramenů byly vyhloubeny u Zámeckého pramene tři vrty. Jeden z nich zachytil již v hloubce 31 metr přítok termy s vydatností přes 200 l/min. Je to nejvyšší vydatnost, která byla u malých karlovarských pramenů vůbec zjištěna, nehledě k vysoké přelivné výšce.

Dolní Zámecký pramen je volně přístupný v Tržní kolonádě, vývěr před Duchem pramenů pak pouze klientům Zámeckých lázní.

Pramen Zámecký horní

Teplota 61,4oC, obsah CO2 572 mg/l, vydatnost 2,5 l/min.

Když byla připravována výstavba Zámecké kolonády (1911), navrhl tehdejší přednosta karlovarského městského Pramenního úřadu Robert Kampe autorovi projektu, vídeňskému architektovi prof. Ohmannovi, využít zajímavý nápad – vyvést malou část vody Dolního zámeckého pramene na úroveň o několik metrů vyšší. Část termální vody z jímky Dolního zámeckého pramene je přivedena až do pavilonku, který byl nad tímto "novým" pramenem postaven v roce 1912.

Podle fyzikálních zákonů je směs vody a plynu lehčí než voda. V případě karlovarských pramenů to znamená, že výtlačná výška každého z nich je závislá právě na množství plynného CO2, který spolu s termální vodou vyvěrá. V tomto případě byl úzkou trubičkou vyveden asi litr za minutu silně proplyněné termální vody z pramenní jímky Dolního zámeckého pramene až do pavilónku Horního zámeckého pramene.

Tato technická hříčka měla ještě jeden efekt: výsledné hodnoty "nového" pramene se značně lišily od původního zdroje. Při této cestě totiž dochází k ochlazení vody a tím opět ke zvýšení rozpustnosti CO2 ve vodě. Teplota zde klesla pod 50° C a obsah volného rozpuštěného CO2 stoupl na 763 mg/l. (Pro srovnání: Dolní ámecký pramen při teplotě 62,3°C měl 660 mg CO2/l.)

Horní zámecký pramen byl brzy zařazen mezi dvanáct pramenů karlovarské pitné kúry a jako takový jej znaly generace našich pacientů.

Pramen Tržní

Teplota 61,6oC, obsah CO2 363 mg/l, vydatnost 4,9 l/min.

Pověst říká, že to bylo právě někde mezi dnešním Karlovým a Tržním pramenem, kde si zakladatel lázní Karel IV. léčil své choré končetiny.

Podle F. Summera (1571) zde stávaly první karlovarské lázně. Vyvěral zde mocný pramen zvaný Creusin, lidově Žrout (německy Fresser). Od nepaměti zde byly drobné i větší vývěry, které často mizely a zase se znovu objevovaly. Termální voda byla naražena zejména při zakládání staveb. Vlastní Tržní pramen byl objeven poměrně pozdě, až v roce 1838 mezi lékárnou "U bílého orla" a domem "U žirafy". Vyvěral z trhliny v asi 15 cm mocné žíle vřídlovce, uzavřené v žule na úpatí Zámecké věže.

Již v roce 1840 v průběhu prací na Vřídle pramen zcela zapadl a ani po jejich skončení se úplně nezotavil. V roce 1848 bylo jímání prohloubeno, ale bez výsledku. V roce 1853 byl v tehdejším templu Tržního pramene zjištěn divoký vývěr termy, ten byl zachycen 60 cm hlubokým vrtem a po řadu let využíván.

Až po demolici radnice a přilehlých domů byl v roce 1879 pramen znovu jímán. Tehdy byly podchyceny všechny drobné vývěry termy v tomto prostoru. Další jímání, tentokrát již cínovými zvonky namísto dosavadních dřevěných jímek, bylo uskutečněno před sto lety, v zimě 1893 – 94. Poslední mělké jímání je z doby před 1. světovou válkou.
Protože přelivná úroveň (výtlačná výška) těchto zdrojů byla asi 2 metry pod podlahou promenoáru Tržní kolonády, muselo se k Tržnímu prameni sestupovat po schodech. Tehdy se počítalo s tím, že se jedná o provizorní stavbu, která bude brzy nahražena, a pak se vše vyřeší.

Tržní kolonáda, postavená v roce 1893 jako provizorium, je dnes památkově chráněným objektem. Teprve nedávno byla dokončena její rekonstrukce, při které došlo i k některým změnám. Nové zachycení Tržního pramene vrty umožnilo přivedení jeho vody až nad úroveň promenoáru kolonády.

Pramen Mlýnský

Teplota 52,7oC, obsah CO2 451 mg/l, vydatnost 4,5 l/min.

Pramen byl pojmenován podle mlýna, který stával poblíž až do konce 18. století. Nad pramenní vázou je mramorová deska s původním latinským textem "Ódy na Vřídlo" od českého humanisty Bohuslava Hasištejnského z roku 1500. Pramen samotný byl znám již v 16. století a byl se zvláštní oblibou používán ke koupelím. V roce 1705 jej doporučil známý karlovarský lékař F. Hoffmann k pitné kúře. Zde byly také brzy nato zřízeny lázně s pěti kabinami, z dnešního hlediska první balneoprovoz v Karlových Varech vůbec.

Dějiny tohoto místa jsou úzce spjaty se jménem císařovny Marie Terezie. Ta, aby pomohla těžce zkoušenému městu (postihl jej roku 1759 veliký požár), vykoupila přilehlý pozemek a nechala zde postavit nákladem 23.000 zlatých nové Mlýnské lázně. Po čtrnácti letech je městu darovala.

Tehdy byl také nově zachycen Mlýnský pramen, jehož vydatnost však trvale klesala. Potíže nastaly zejména při výstavbě nové Mlýnské kolonády (arch. Josefa Zítka). Až do roku 1908 byla pramenní váza Mlýnského pramene pod úrovní podlahy kolonády a k prameni se sestupovalo po třech schodech. Průzkumné vrty poblíž Mlýnského pramene provedené v rámci rozsáhlého geologického průzkumu začátkem 80. let prokázaly, že v puklinovém systému žulového masivu pod tímto místem přesahuje teplota termy 70oC. Pak již zbývalo jen zachytit tento pramen dostatečně hluboko, aby se zabránilo vnikání povrchového znečištění, ale také tak, aby výsledná teplota nebyla příliš vysoká. Jímací vrt Mlýnského pramene je 24 metrů hluboký.

O oblibě Mlýnského pramene svědčily vždy dlouhé fronty pacientů v době ranní pitné kúry. Své udělala i reklama – vždyť Mlýnský pramen byl dříve plněn do lahví a jako léčivá voda k dostání prakticky v celé zemi.

Pramen Rusalka

Teplota 60,1oC, obsah CO2 512 mg/l, vydatnost 4,8 l/min.

Původně se jmenoval Nový pramen, i když byl znám již v 16. století. To je ten slavný Nový pramen, který byl v 18. a 19. století středem pozornosti všech lázeňských hostí. Nad ním stávala od roku 1748 dřevěná kolonáda Nového pramene. Přímo u pramene zde tehdy ordinovali lázenští lékaři – mezi nimi jako jeden z prvních David Becher.

Pitná kúra se stala i společenskou záležitostí – původní dřevěná kolonáda musela být stále rozšiřována (1793, 1811) aby vyhověla návalu pacientů. Nakonec byl tento pramen začleněn do Mlýnské kolonády (1871 – 1881), navržené a vystavěné pražským architektem Zítkem. Výsadní postavení mezi karlovarskými prameny však již převzal Mlýnský pramen. Voda Nového pramene se původně rozptylovala pod nánosem náplavů Teplé.

Teprve v roce 1746 byl z popudu karlovarského lékaře Springfelda zachycen dřevěnou jímkou a využit pro pitnou kúru. Dr. Springfeld také provedl chemickou analýzu pramenní vody a dával mu dokonce pro jeho léčivé vlastnosti přednost před Vřídlem.

V roce 1762 byla jímka pramene přestavěna a voda pak svým vlastním vztlakem vystupovala o 3 sáhy výše (dříve se musela nabírat přímo z jímky do džbánků). Voda pramene však měla nepříjemný pach, jakoby po zkažených vejcích. Výstupní pažnice byla z borového dřeva a reakcí termální vody s tímto dřevem vznikal sirovodík. Pažnici tedy vyrobili z lipového dřeva, přesto se však nedařilo zápach zcela odstranit.

Navzdory těmto zkušenostem byly u všech karlovarských pramenů až do 60. let minulého století pro výstupní pažnice používány provrtané lipové kmeny. Rusalčin pramen (jak byl Nový pramen přejmenován po 2. světové válce) byl v roce 1984 nově zachycen jímacím vrtem o hloubce pouhých 7,8 metru pod podlahou kolonády.

Pramen Kníže Václav I + II

Teplota I: 63,7oC; II: 60,4oC; obsah CO2 363 mg/l; vydatnost I: 4,1; II: 3,6 l/min.

V roce 1784 se objevil pod skalou, na které stála socha sv. Bernarda, pramen horké vody. Skála zde sahala až do řečiště a uzavírala cestu na levém břehu Teplé. Teprve mnohem později ustoupila stavbě Mlýnské kolonády.

Původní vývěr tohoto pramene byl koncem 18. století tak mohutný, že jej současníci co do vydatnosti a teploty přirovnávali k Vřídlu. Tlak vyvěrající vody byl takový, že se vzdouvala v dřevěné rouře do výše 4,75 metru a tam se přelévala do rezervoáru. Pak se z ní v jedenácti kotlech odpařováním vyráběla karlovarská léčivá sůl. Je pozoruhodné, že tenkrát k tomuto účelu dovedli využít přírodního tepla vystupující termy.

Pramen, který se podle blízké skály sv. Bernarda nazýval Bernardův, byl posléze začleněn do promenádního prostoru kolonády Nového pramene. Přesto nebyl využíván k pitné kůře, i když měl stejné vlastnosti jako Vřídlo.

Když byla v letech 1872 – 1882 postavena dnešní Mlýnská kolonáda, podstatně změnila i dosavadní uspořádání pramenů. Zatímco až do této doby byly pitné vázy umístěny co nejblíže k vlastnímu vývěru, nyní byly seřazeny podle plánů architekta Zítka. Terma byla zachycena pod základy kolonády přímo na místech, kde vyvěrala z puklin v žule. A pak byla vlastním vztlakem vedena na zvolená místa.

Všechny tyto jímky měly společnou bolest. Jakmile se totiž termální voda blíží k povrchu, klesá její tlak i teplota a z vody se vyděluje plynná složka – oxid uhličitý. Uvedené změny se odrážejí i v rozpustnosti minerálních solí v ní obsažených. Z tohoto přírodního roztoku začne vypadávat uhličitan vápenatý – minerál, z něhož se vytváří pevná usazenina. Ta postupně způsobuje zarůstání jak všech potrubí, kterými je voda vedena, tak i přívodních cest. Výsledek je vždy stejný – postupný pokles vydatnosti pramene i pokles jeho výtlačné výšky. A tak se musely všechny pramenní jímky vždy znovu a znovu opravovat a čistit. Někdy se dokonce musel využít pro zásobování pitné vázy jiný vývěr.

Když se před více než deseti lety zachycovaly malé karlovarské prameny vrty, předpokládalo se, že se najde pramen přímo u zdroje. Opravdu se to povedlo a již v hloubce 9,6 metru byl naražen vydatný přítok. Jeho výtlačná výška byla taková, že pramenní vázu bylo možno umístit nad podlahu kolonády.

Pramen Libuše

Teplota 59,6oC, obsah CO2 440 mg/l, vydatnost 3,1 l/min.

Jako jeden ze čtyř léčivých pramenů v Mlýnské kolonádě poněkud ztrácí na své osobitosti – tradiční typizovaná pramenní váza v sloupoví kolonády působí až uniformním dojmem.

Ještě v minulém století zde přímo nad řekou stála dřevěná kolonáda z roku 1792. Měla zvýšit pohodlí pacientů a chránit je před deštěm při pitné kúře. Oficiálně se nazývala kolonáda Nového pramene, přezdívali ji ale "dupárna" (Trampelbude). Začínala u Mlýnského pramene a končila u Bernardovy skály. Mezi ní a skalním svahem byl tehdy promenádní prostor a v něm altán Tereziina pramene. Byl to jeden z nejstarších karlovarských pramenů, známý již od 16. století.

Původně zde byla půda zamokřena a proteplena divoce vyvěrajícími drobnými pramínky termální vody. Až v roce 1763 zde byl řádně zachycen samostatný léčivý pramen a nad ním postaven dřevěný altánek s nápisem "Zahradní pramen 1764" (Gartenbrunn 1764). Pacienti sem ale nechodili rádi, protože bažinaté okolí bylo zabydleno užovkami.

V roce 1798 zde byl postaven nový pramenní templ a celé okolí odvodněno. Pramen byl přejmenován na počest císařovny Marie Terezie na Tereziin pramen. Už tehdy poblíž vyvěral i dnešní Libušin pramen, který je vzpomínán od 18. století. Jeho voda byla zachycena a vyvedena zejména proto, aby nezamokřovala promenádní prostor.

Při stavbě Mlýnské kolonády (1871 – 1881) byly jednotlivé drobné vývěry termy znovu zachyceny a čtyři z nich svedeny do pramenní vázy v nové kolonádě. A po tehdejší císařovně dostal tento pramen svoje jméno (Alžbětin). Kdo jej po roce 1945 překřtil na Libušin, nevíme.

Vývěry termy byly zachyceny zhruba v místech podia pro orchestr a voda z nich byla vedena až 30 m dlouhým potrubím do pramenní vázy na kolonádě. Pochopitelně cestou se ochlazovala a pramen byl ze všech karlovarských nejméně teplý. V zimě byla voda pramene Libuše až o 30°C chladnější než v létě. A tak v 80. letech byl tento pramen stejně jako ostatní zachycen již na výstupní cestě v žule.

Nový jímací vrt o hloubce 17,6 m narazil na puklinu, ze které vyvěrají až 4 litry termy za minutu s vysokým obsahem rozpuštěného oxidu uhličitého (přes 440 mg/l). Samozřejmě má tato voda vyšší teplotu než původní drobné, ochlazené vývěry.

Pramen Skalní

Teplota 45,4oC, obsah CO2 589 mg/l, vydatnost 2 l/min.

Původně vyvěral přímo v řece. Odedávna se zde proto v teplé vodě plavili koně a místo mělo i svůj název – Koňské lázně. Teprve v roce 1845, kdy byla skála odlámána a zřízena i levobřežní promenádní cesta, byl pramen poprvé zachycen. Tento nový lázeňský zdroj dostal jméno Skalní pramen.

Od roku 1850 slouží ke karlovarské pitné léčbě. Později byl nad ním zřízen provizorní dřevěný přístřešek. Již tenkrát se počítalo s jeho dalším zapojením do velké kryté promenády sloužící k pitné kúře, což bylo realizováno až v návaznosti na výstavbu Mlýnské kolonády.

Jímání Skalního pramene bylo spojeno s mnoha obtížemi – termální vodu, která původně vytékala v korytě řeky, bylo třeba vyvést o několik metrů výše, aby byl její nový vývěr vůbec přístupný.

Díky novému záchytu pramene pomocí jímacích vrtů (1984) se opravdu podařilo vyvést vodu Skalního pramene až nad úroveň promenádní cesty.

Pramen Svoboda

Teplota 59oC, obsah CO2 429 mg/l, vydatnost 5 l/min.

Byl objeven teprve při zakládání budovy Lázní III v roce 1865. Je tedy v řadě pramenů pro pitnou kúru ten nejmladší. Brzy byl nad ním zřízen dřevěný altán, který je dnes již památkově chráněn.

Až téměř do poloviny minulého století bylo místo, kde dnes stojí dřevěný pavilon pramene Svobody, vzdáleno od tehdejšího karlovarského lázeňského světa. Oddělovala je mohutná skála, sahající až do koryta Teplé (stávala na ní socha sv. Bernarda). Podle známého karlovarského lékaře Davida Bechera (1772) byly ve stráni nad dnešním pramenem Svobody známy vývěry termální vody již v 16. století David Becher zde nechal vyhloubit pramenní jímku.

Od roku 1812 tu stával cizinecký špitál (Fremdenhospital) a podle něj se nazýval i tento pramen Špitální. Teprve odbourání skály umožnilo prodloužení promenády na levém břehu Teplé a výstavbu nových lázeňských zařízení. Jedním z nich byla budova Lázní III (původně Lázeňský dům, Kurhaus), postavená za 350 000 zlatých v létech 1864 – 1867.

Při hloubení základů byla odkryta puklina v žule, ze které vyvěralo velké množství termální vody – až 30 litrů za minutu při teplotě 64oC. Aby se těchto nežádoucích přítoků do stavební jámy zbavili, sledovali tuto puklinu kousek dál jižním směrem a tam umístili pramenní jímku. Řadu let pak voda tohoto nového pramene zásobovala balneoprovozy v Lázních III. Teprve v roku 1872 začala sloužit pro pitnou léčbu. Byl zde postaven malý pramenní templ a ještě později, v roku 1877 byl přesunut na dnešní místo.

V r. 1897 jej nahradil osmiúhelníkový dřevěný pavilon, jehož replika slouží pro pitnou kúru dodnes. Původně se jmenoval Lázeňský, ale jeho jméno bylo brzy konjunkturálně změněno na počest panujícího císaře na pramen Františka Josefa. Dnešní jméno dostal až v roku 1945.

Pramen Sadový

Teplota 39,6oC, obsah CO2 677 mg/l, vydatnost 1,5 l/min.

Pro vysoký obsah rozpuštěného oxidu uhličitého, a tudíž příjemně nakyslou chuť, je mezi pacienty velmi oblíben.

V místech, kde do údolí Teplé ústil nevelký potok protékající od Malých Versailles dnešní Sadovou ulicí, vyvěrá Sadový pramen. Je to území, kde se kříží tektonické pásmo karlovarské zřídelní linie s jednou z jižních větví oherského zlomu, která uzvírá na severu termální zónu.

Při hloubení stavební jámy pro budovu Vojenského lázeňského ústavu (1851–52) byl objeven soustředěný vývěr pramene. Vystupoval z žuly podél 1,75 m mocné žíly rohovce, kterou dokumentoval rakouský geolog F. Warnsdorf (1855).

V roce 1854 byl tento vývěr zachycen zvonovou jímkou a nazván Císařský pramen (Kaiserbrunn). Jeho vydatnost tehdy činila 7 litrů za minutu a teplota 50oC. Při rekonstrukčních pracech, v roce 1964, bylo zjištěno, že přímo nad jímkou pramene byla posazena nosná zeď budovy VLÚ. Na jímku navazovala výstupní pažnice zhotovená z provrtaného lipového kmene. Ta část pažnice, která byla trvale pod vodou, byla po 110 letech provozu naprosto funkční a dřevo zcela zdravé. Svrchní, ztrouchnivělá část byla nahrazena trubkou z anti-corro oceli. V této úpravě slouží pramen dodnes.

Vzhledem k již zmíněné nižší výtlačné výšce zdroje byl pramen umístěn v suterénu budovy. V rámci rekonstrukčních prací byla část vody pramene vyvedena čerpadlem pro pohodlí pacientů na úroveň promenoáru.

Hadí pramen

Tento pramen je nejnovějším karlovarským pramenem z hlediska jejich zpřístupnění veřejnosti. V rámci rekonstrukce Sadové kolonády byl do jejího západního rondelu v r. 2001 přiveden jeden z přírodních léčivých zdrojů, nazvaný Hadím na památku užovek, které kdysi žily v hojném počtu za kolonádami. Jeho voda je poněkud odlišná od vody ostatních pramenů, jednak svou nižší mineralizací (cca 3 g.l-1), jednak svou nízkou teplotou (cca 30°C) a vysokým obsahem volného rozpuštěného oxidu uhličitého (přes 1600 mg.l-1). Zkuste jej, chutná skvěle!

Pramen Štěpánka

Teplota pramene je 9 – 13oC, celková mineralizace činí 6700 mg/l. Obsah CO2 je větší než 1200 mg/l.

Jedná se o železnatou kyselku hydrogenuhličitano–sírano–sodného typu, se zvýšeným obsahem fluoridů, hypotonickou, středně mineralizovanou. Pro vysoký obsah oxidu uhličitého může být důležitá z hlediska lázeňského lékařství a případných indikací k pitné kůře. Obsah většiny stopových a vedlejších látek odpovídá obsahu těchto látek v klasických zdrojích karlovarských terem, zvýšený je však obsah selenu, železa a zinku, zdroj navíc vykazuje obsah přírodního sirovodíku.

V roce 1884 byla v blízkosti Parkhotelu Richmond, tj. na jižním okraji vývěrové zóny karlovarské zřídelní struktury, vyhloubena jímka pramene Štěpánka. Avšak v prvních desetiletích 20. století tento zdroj zaniká.

Po několika neúspěšných pokusech byl nový vrt realizován až v roce 1993.

zdroj: www.karlovyvary.cz