Lázně Luhačovice: největší na Moravě
20.1.2006, Patrik Steiner, článek
Lázeňská léčba je založena na využití přírodních léčivých zdrojů a příznivého klimatu v kombinaci s nejmodernějšími léčebnými a rehabilitačními metodami. Na území Luhačovic vyvěrá 14 hydrouhličitanochloridosodných kyselek a jeden sirný pramen.
Kapitoly článku:
- Lázně Luhačovice: největší na Moravě
- Historie Luhačovic
- Wellness a relaxační pobyty
Existuje několik teorií jak vznikl název Luhačovice. Všeobecně se soudí, že názvy obcí končící na - ice se odvozovaly do jména zakladatele rodu, tedy Luhač (Luhačovice). Název Luhačovice mohl být odvozen také z toho, že v okolí Horní Olšavy byly luhy.
První stopy slovanského osídlení v tomto kraji jsou doloženy již v 7. a 8. století, což dosvědčují archeologické nálezy v Oboře u Luhačovic. Po staletí nebyl však kraj trvale obydlen. Byla to pohraniční oblast, sužována mnoha nepřátelskými vpády, které i v dalších staletích ztěžovaly budování vesnic a osad. První písemnou zprávu o Luhačovicích známe z roku 1412. To však neznamená, že by Luhačovice byly teprve osídleny. Nejstarší historická zmínka související s touto oblastí se váže k Prakšicím a Biskupicím a je z roku 1140. Uvedené zprávy o Luhačovicku jsou dokladem postupu osídlování, které směřovalo z rovin do hornatějších území.
Vytvořila se struktura vesnic a katastrů, která se bez větších změn uchovala až do poloviny 19. století. Zdejší vesnice velmi utrpěly nepřátelskými vpády. Navíc toto panství vlastnil v polovině 15. století uherský magnát Pankrác od sv. Mikuláše, neblaze proslulý vůdce lapků pustošících celý kraj. Zdrojem obživy v kopcovitém kraji Luhačovicka bylo dobytkářství a ovocnářství, o čemž svědčí pečeť - košatý strom s jablky, vpravo krojidlo a vlevo radlice.
V roce 1590 náležely Luhačovice rodu Bartodějských z Bartoděj. Po Bílé Hoře propadly konfiskaci a získal je Maxmilián z Lichtenštejna. Ten je 1629 odprodal Gabrielovi Šerenyimu, v jehož rodě zůstaly do roku 1945. Tento rod sehrál v dalším rozvoji místa mimořádnou úlohu. Šerenyiové si uvědomili význam léčivých vod a jejich využitelnost pro podnikání. Hrabě Ondřej Šerenyi dal na severním úpatí Malé Kamenné upravit pramen, který pronikal na povrch s hlasitým bubláním a nazýval se Bublavý. Koncem 18. století byl přejmenován a označen názvem odvozeným od křestního jména mužského člena šlechtické rodiny. V tomto případě šlo o Amanda Šerenyiho, a proto dostal jméno Amandka.
Kolem roku 1860 byl upraven další pramen. Původně se jmenoval Hlavní, později byl přejmenován podle hraběte Vincenta Šerenyiho na Vincentku. Zprávy o hojivé moci luhačovických vod se roznesly po okolí a u pramenů se začali objevovat první hosté. Pro několikadenní pobyt, který byl předpokladem léčebného účinku, nebylo ubytování, chyběla možnost stravování i léčebná zařízení.
Postupně však zájem o zdejší prameny vzrůstal a tehdejší majitel luhačovického panství dal postavit v roce 1789 poblíž pramenů hostinec s několika pokoji pro ubytování hostů. Rozmach lázní podporovaly zprávy o úspěšném léčení a četné lékařské práce, které vysoce hodnotily blahodárnou léčivou sílu "luhačovské vody". Odborné posudky s kladným hodnocením byly příčinou zvýšeného vývozu zdejší minerálky i důvodem k růstu počtu léčených pacientů.
foto
Koncem 18. století stavební ruch kolem pramenů značně zesílil. Byl postaven Zámeček, Vincencův dům, Stolařský dům, Venkovský dům a další s pokoji pro hosty. V roce 1795 byla vystavěna kaplička Svaté Alžběty, na jejíž fasádě byl zpodobněn znak hraběcí rodiny Šerenyiů. Hlas zvonu na její věžičce oznamoval začátek a konec léčebného dne. Kaple stojí dodnes a je nejstarší stavbou lázeňského středu.
V polovině 19. století měly lázně 10 pojmenovaných domů s 83 pokoji, dvě kuchyňská stavení a dvě náměstí - Hlavní a Josefské. V roce 1895 zaznamenaly lázně do té doby největší počet hostů - až 1 700. Právě v tomto roce se však projevily dosud skryté rozpory. Lázeňští hosté si stěžovali na chátrající vnitřní zařízení lázeňských budov a léčebných prostorů. Dožadovali se většího pohodlí, protože mnohde chybělo i základní vybavení.
Konec 19. století zastihla luhačovické lázně stagnace a hrozící úpadek. Přeměna lázní v akciovou společnost v roce 1902 byla výrazným mezníkem pro Luhačovice. Byla vybudována železniční trať Újezdec u Luhačovic - Luhačovice, která se stala pro město nezbytnou; do Luhačovic začaly jezdit přímé vozy z Prahy, Brna a Olomouce (1905).
Začátkem roku 1902 se konala ustavující schůze akciové společnosti, předsedou správní rady byl zvolen hrabě Otto Šerenyi, ředitelem lázní a iniciátorem vzniku akciové společnosti se stal MUDr. František Veselý a jejich správcem Slovák Cyril Holuby. Všichni usilovali o jejich maximální rozvoj, vybavení a vysokou léčebnou úroveň; věnovali mimořádnou péči minerálním pramenům a uvědomovali si význam kvalitního a bohatého kulturního a společenského života v místě.
Společně s nimi realizoval sen o lázních moderních a komfortních architekt Dušan Jurkovič. Jeho dílo je výsledkem snahy porozumět prostředí, ve kterém žil, rozpoznat a chránit jeho hodnoty a porozumět lidem, pro které tvořil. Jeho cit pro prostředí a pochopení místa lze dodnes obdivovat při prohlídce Jurkovičova (dříve Janova) domu na Lázeňském náměstí, nedaleko položené a dnes krásně zrekonstruované Chaloupky, či v půvabných Slunečních lázních, budově Jestřabí a Vodoléčebného ústavu. Všechny tyto stavby jsou dokumentem o velikosti umění Dušana Jurkoviče, ale zároveň dokazují mimořádnost prostředí, které jejich tvůrce inspirovalo.
Finanční možnosti Akciové společnosti však nestačily na výstavbu důstojného kulturního stánku. Tohoto úkolu se ujalo Družstvo pro postavení lázeňského divadla. Iniciátorem a nadšeným organizátorem celé akce se stal znamenitý lázeňský lékař Dr. Zikmund Janke. Provoz divadla začal v roce 1908, avšak s velkými potížemi a dluhy.Přesto bylo postavení budovy divadla velkým přínosem v kulturním životě lázní.
Po válečné stagnaci znamenal vznik Československa počátek nového rozvoje Luhačovic. V roce 1922 byla v blízkosti nádraží dokončena stavba obecního úřadu a měšťanské školy. Na výstavbě Luhačovic se podíleli známí architekti, kteří vtiskli městu svérázný půvab a neopakovatelnou tvář. Arch. Bohuslav Fuchs se podílel na výstavbě Bílé čtvrti, arch. J. L. Holzl projektoval hotel Arco (dnes lázeňský dům Morava), bratři Kubovi se projekčně podíleli na stavbě sokolovny dobudované v roce 1930, aj.
V roce 1928 byla dokončena a napuštěna přehrada nad Luhačovicemi. V roce 1931 byla obec elekrifikována. Vzhled lázeňského areálu se radikálně mění v roce 1934 stavbou Společenského domu podle návrhu architekta J. Roita. Přes velký stavební rozvoj, zvětšující se počet obyvatel i pokračující modernizaci místa trvalo téměř 6 let od podání žádosti vládě, než byly Luhačovice povýšeny na město. Stalo se tak 3. července roku 1936. Od podání žádosti o povýšení na město se luhačovická obec snažila, aby Luhačovice i svým vzhledem nabyly městského rázu.
Byla vybudována nová dominanta středu města budova spořitelny, slavnostně otevřená 15. srpna 1937, dnes budova městského úřadu. Ve 30. letech měly Luhačovice policejní pravomoci, také byly městem malých živnostníků, jejichž živnosti se zcela podřizovaly lázeňskému a sezónnímu charakteru místa, měly měšťanskou školu, střední školu i školu mateřskou.
Po roce 1930 se stal hlavním místem kulturních akcí sál nové sokolovny a od roku 1935 především Společenský dům v areálu lázní, využívaný hojně i mimo lázeňskou sezónu. Do tohoto rozvíjejícího se společenského a kulturního života zasáhla II. světová válka a okupace. Luhačovice byly obsazeny 16. března 1939. V květnu 1941 byli z města odtransportováni Židé do Terezína, většina z nich se nevrátila. Stejný osud potkal i luhačovické Cikány. Penziony, vily a hotely byly využity pro ubytování německé mládeže, včetně budovy školy.
Osvobozením 2. května 1945 začíná pro luhačovické lázně nová etapa vývoje. Vedení lázní zajistilo projektovou dokumentaci a pustilo se do velkorysého řešení lázeňského náměstí. Velká kolonáda svým efektním obloukovým půdorysem sleduje úpatí Velké Kamenné a je nadlehčena prosklením, umožňujícím pohled do zeleně. Mohutná hmota haly Vincentky je zmírněna horizontální linií Malé kolonády a polikliniky. Luhačovické lázně tím získaly nejen potřebné funkční prostory, ale i významné panoramatické dominanty, které spolu s Jurkovičovým domem vytvářejí charakteristický vzhled místa. K lázeňskému prostředí neoddělitelně patří upravené a vyzdobené parky, sochy a fontány.
Nejznámější luhačovickou fontánu vytvořil Jan Kavan, ta byla převezena ze světové výstavy EXPO 58 v Bruselu, a proto se nazývá Bruselská. Na Lázeňském náměstí je Kruhová fontána. Nejnovější fontána v Luhačovicích je součástí dominanty kruhového objezdu vybudovaného v roce 2000 na náměstí 28. října. Minerální prameny jsou nejcennějším a ničím nenahraditelným bohatstvím lázeňského místa. Odedávna se jim věnovalo mnoho pozornosti a nikdy nebyla péče o minerální prameny přerušena.
Hydrogeologickými průzkumy bylo potvrzeno, že existují další relativně vydatné zdroje léčivé vody a byl vyvrácen mylný předpoklad, že se kapacity jednotlivých pramenů vzájemně negativně ovlivňují. V roce 2000 byl slavnostně vysvěcen nejnovější luhačovický pramen Svatého Josefa u kostela Svaté Rodiny.
Historie Luhačovic je úzce spjata se stavbami v místě, s přírodou a lázeňstvím. I kulturní život byl a je úzce spojen s typickými stavbami - především Lázeňským divadlem, Společenským domem, Městským domem kultury Elektra. V popředí kulturního života byla vždy hudba, pokládána za součást léčení, protože příznivě působí na duševní stav pacienta. Kolonádní koncerty jsou nedílnou součástí luhačovických odpolední stále.
Mnozí umělci se v Luhačovicích léčili a stali se příznivci lázní. Patřil k nim Leoš Janáček, který navštívil Luhačovice pětadvacetkrát, měl je rád, staly se mu místem léčení, odpočinku, skladatelské činnosti i osudovou inspirací. V Luhačovicích vznikla větší část Glagolské mše a náčrtky k opeře Liška Bystrouška. Luhačovické Zálesí mu bylo i vděčným krajem pro sběr lidových písní.
Vl. Vokurka ve své publikaci Janáček a Luhačovice charakterizuje jeho sepětí s lázněmi takto: "Janáčkův vztah k Luhačovicím byl důvěrný, upřímný a trvalý. Každoročně se vracel do svých lázní, aby se nechal unést rozmarným, mnohotvárným a bezstarostným životem, kde jeho nenasytné smyslové vnímání nacházelo uspokojení, pohodu a současně celou řadu tvůrčích nápadů a inspirací." Na jeho počest se pořádá každoročně hudební festival Janáček a Luhačovice.
Do lázní rádi přijížděli i další skladatelé, dirigenti a pěvci, například Otakar Ostrčil, Josef Suk, Dr. Janko Blaho, Libuše Domanínská, Sylvie Kodetová. Příjemné přírodní prostředí a neopakovatelná atmosféra se staly inspirací mnoha fotografů a malířů. Někteří z nich se v Luhačovicích usadili natrvalo, jako Otto Otmar, impresionista František Pečinka a grafik Jiří Pacák. Luhačovice jsou neoddělitelně spjaty s tvorbou Antonína Slavíčka, Joži Úprky, Zdeňky Vorlové a mnoha dalších. Snad ani není možné vyjmenovat ty, kteří milují Luhačovice a kteří v nich pobývali nebo pobývají.
O přírodních krásách luhačovických lázní, o veliké hojivé moci minerálních pramenů, o lahodném vzduchu prosyceném vonnými silicemi z okolních lesů mluvilo během jejich existence mnoho prostých lidí i osobností věhlasných jmen. Dodnes je co v Luhačovicích obdivovat, objevovat, pozorovat a přijímat. Stále oslovují, udivují a lákají k návštěvám.
Zdroj: www.luhacovice.cz
První stopy slovanského osídlení v tomto kraji jsou doloženy již v 7. a 8. století, což dosvědčují archeologické nálezy v Oboře u Luhačovic. Po staletí nebyl však kraj trvale obydlen. Byla to pohraniční oblast, sužována mnoha nepřátelskými vpády, které i v dalších staletích ztěžovaly budování vesnic a osad. První písemnou zprávu o Luhačovicích známe z roku 1412. To však neznamená, že by Luhačovice byly teprve osídleny. Nejstarší historická zmínka související s touto oblastí se váže k Prakšicím a Biskupicím a je z roku 1140. Uvedené zprávy o Luhačovicku jsou dokladem postupu osídlování, které směřovalo z rovin do hornatějších území.
Vytvořila se struktura vesnic a katastrů, která se bez větších změn uchovala až do poloviny 19. století. Zdejší vesnice velmi utrpěly nepřátelskými vpády. Navíc toto panství vlastnil v polovině 15. století uherský magnát Pankrác od sv. Mikuláše, neblaze proslulý vůdce lapků pustošících celý kraj. Zdrojem obživy v kopcovitém kraji Luhačovicka bylo dobytkářství a ovocnářství, o čemž svědčí pečeť - košatý strom s jablky, vpravo krojidlo a vlevo radlice.
V roce 1590 náležely Luhačovice rodu Bartodějských z Bartoděj. Po Bílé Hoře propadly konfiskaci a získal je Maxmilián z Lichtenštejna. Ten je 1629 odprodal Gabrielovi Šerenyimu, v jehož rodě zůstaly do roku 1945. Tento rod sehrál v dalším rozvoji místa mimořádnou úlohu. Šerenyiové si uvědomili význam léčivých vod a jejich využitelnost pro podnikání. Hrabě Ondřej Šerenyi dal na severním úpatí Malé Kamenné upravit pramen, který pronikal na povrch s hlasitým bubláním a nazýval se Bublavý. Koncem 18. století byl přejmenován a označen názvem odvozeným od křestního jména mužského člena šlechtické rodiny. V tomto případě šlo o Amanda Šerenyiho, a proto dostal jméno Amandka.
Kolem roku 1860 byl upraven další pramen. Původně se jmenoval Hlavní, později byl přejmenován podle hraběte Vincenta Šerenyiho na Vincentku. Zprávy o hojivé moci luhačovických vod se roznesly po okolí a u pramenů se začali objevovat první hosté. Pro několikadenní pobyt, který byl předpokladem léčebného účinku, nebylo ubytování, chyběla možnost stravování i léčebná zařízení.
Postupně však zájem o zdejší prameny vzrůstal a tehdejší majitel luhačovického panství dal postavit v roce 1789 poblíž pramenů hostinec s několika pokoji pro ubytování hostů. Rozmach lázní podporovaly zprávy o úspěšném léčení a četné lékařské práce, které vysoce hodnotily blahodárnou léčivou sílu "luhačovské vody". Odborné posudky s kladným hodnocením byly příčinou zvýšeného vývozu zdejší minerálky i důvodem k růstu počtu léčených pacientů.
foto
Koncem 18. století stavební ruch kolem pramenů značně zesílil. Byl postaven Zámeček, Vincencův dům, Stolařský dům, Venkovský dům a další s pokoji pro hosty. V roce 1795 byla vystavěna kaplička Svaté Alžběty, na jejíž fasádě byl zpodobněn znak hraběcí rodiny Šerenyiů. Hlas zvonu na její věžičce oznamoval začátek a konec léčebného dne. Kaple stojí dodnes a je nejstarší stavbou lázeňského středu.
V polovině 19. století měly lázně 10 pojmenovaných domů s 83 pokoji, dvě kuchyňská stavení a dvě náměstí - Hlavní a Josefské. V roce 1895 zaznamenaly lázně do té doby největší počet hostů - až 1 700. Právě v tomto roce se však projevily dosud skryté rozpory. Lázeňští hosté si stěžovali na chátrající vnitřní zařízení lázeňských budov a léčebných prostorů. Dožadovali se většího pohodlí, protože mnohde chybělo i základní vybavení.
Konec 19. století zastihla luhačovické lázně stagnace a hrozící úpadek. Přeměna lázní v akciovou společnost v roce 1902 byla výrazným mezníkem pro Luhačovice. Byla vybudována železniční trať Újezdec u Luhačovic - Luhačovice, která se stala pro město nezbytnou; do Luhačovic začaly jezdit přímé vozy z Prahy, Brna a Olomouce (1905).
Začátkem roku 1902 se konala ustavující schůze akciové společnosti, předsedou správní rady byl zvolen hrabě Otto Šerenyi, ředitelem lázní a iniciátorem vzniku akciové společnosti se stal MUDr. František Veselý a jejich správcem Slovák Cyril Holuby. Všichni usilovali o jejich maximální rozvoj, vybavení a vysokou léčebnou úroveň; věnovali mimořádnou péči minerálním pramenům a uvědomovali si význam kvalitního a bohatého kulturního a společenského života v místě.
Společně s nimi realizoval sen o lázních moderních a komfortních architekt Dušan Jurkovič. Jeho dílo je výsledkem snahy porozumět prostředí, ve kterém žil, rozpoznat a chránit jeho hodnoty a porozumět lidem, pro které tvořil. Jeho cit pro prostředí a pochopení místa lze dodnes obdivovat při prohlídce Jurkovičova (dříve Janova) domu na Lázeňském náměstí, nedaleko položené a dnes krásně zrekonstruované Chaloupky, či v půvabných Slunečních lázních, budově Jestřabí a Vodoléčebného ústavu. Všechny tyto stavby jsou dokumentem o velikosti umění Dušana Jurkoviče, ale zároveň dokazují mimořádnost prostředí, které jejich tvůrce inspirovalo.
Finanční možnosti Akciové společnosti však nestačily na výstavbu důstojného kulturního stánku. Tohoto úkolu se ujalo Družstvo pro postavení lázeňského divadla. Iniciátorem a nadšeným organizátorem celé akce se stal znamenitý lázeňský lékař Dr. Zikmund Janke. Provoz divadla začal v roce 1908, avšak s velkými potížemi a dluhy.Přesto bylo postavení budovy divadla velkým přínosem v kulturním životě lázní.
Po válečné stagnaci znamenal vznik Československa počátek nového rozvoje Luhačovic. V roce 1922 byla v blízkosti nádraží dokončena stavba obecního úřadu a měšťanské školy. Na výstavbě Luhačovic se podíleli známí architekti, kteří vtiskli městu svérázný půvab a neopakovatelnou tvář. Arch. Bohuslav Fuchs se podílel na výstavbě Bílé čtvrti, arch. J. L. Holzl projektoval hotel Arco (dnes lázeňský dům Morava), bratři Kubovi se projekčně podíleli na stavbě sokolovny dobudované v roce 1930, aj.
V roce 1928 byla dokončena a napuštěna přehrada nad Luhačovicemi. V roce 1931 byla obec elekrifikována. Vzhled lázeňského areálu se radikálně mění v roce 1934 stavbou Společenského domu podle návrhu architekta J. Roita. Přes velký stavební rozvoj, zvětšující se počet obyvatel i pokračující modernizaci místa trvalo téměř 6 let od podání žádosti vládě, než byly Luhačovice povýšeny na město. Stalo se tak 3. července roku 1936. Od podání žádosti o povýšení na město se luhačovická obec snažila, aby Luhačovice i svým vzhledem nabyly městského rázu.
Byla vybudována nová dominanta středu města budova spořitelny, slavnostně otevřená 15. srpna 1937, dnes budova městského úřadu. Ve 30. letech měly Luhačovice policejní pravomoci, také byly městem malých živnostníků, jejichž živnosti se zcela podřizovaly lázeňskému a sezónnímu charakteru místa, měly měšťanskou školu, střední školu i školu mateřskou.
Po roce 1930 se stal hlavním místem kulturních akcí sál nové sokolovny a od roku 1935 především Společenský dům v areálu lázní, využívaný hojně i mimo lázeňskou sezónu. Do tohoto rozvíjejícího se společenského a kulturního života zasáhla II. světová válka a okupace. Luhačovice byly obsazeny 16. března 1939. V květnu 1941 byli z města odtransportováni Židé do Terezína, většina z nich se nevrátila. Stejný osud potkal i luhačovické Cikány. Penziony, vily a hotely byly využity pro ubytování německé mládeže, včetně budovy školy.
Osvobozením 2. května 1945 začíná pro luhačovické lázně nová etapa vývoje. Vedení lázní zajistilo projektovou dokumentaci a pustilo se do velkorysého řešení lázeňského náměstí. Velká kolonáda svým efektním obloukovým půdorysem sleduje úpatí Velké Kamenné a je nadlehčena prosklením, umožňujícím pohled do zeleně. Mohutná hmota haly Vincentky je zmírněna horizontální linií Malé kolonády a polikliniky. Luhačovické lázně tím získaly nejen potřebné funkční prostory, ale i významné panoramatické dominanty, které spolu s Jurkovičovým domem vytvářejí charakteristický vzhled místa. K lázeňskému prostředí neoddělitelně patří upravené a vyzdobené parky, sochy a fontány.
Nejznámější luhačovickou fontánu vytvořil Jan Kavan, ta byla převezena ze světové výstavy EXPO 58 v Bruselu, a proto se nazývá Bruselská. Na Lázeňském náměstí je Kruhová fontána. Nejnovější fontána v Luhačovicích je součástí dominanty kruhového objezdu vybudovaného v roce 2000 na náměstí 28. října. Minerální prameny jsou nejcennějším a ničím nenahraditelným bohatstvím lázeňského místa. Odedávna se jim věnovalo mnoho pozornosti a nikdy nebyla péče o minerální prameny přerušena.
Hydrogeologickými průzkumy bylo potvrzeno, že existují další relativně vydatné zdroje léčivé vody a byl vyvrácen mylný předpoklad, že se kapacity jednotlivých pramenů vzájemně negativně ovlivňují. V roce 2000 byl slavnostně vysvěcen nejnovější luhačovický pramen Svatého Josefa u kostela Svaté Rodiny.
Historie Luhačovic je úzce spjata se stavbami v místě, s přírodou a lázeňstvím. I kulturní život byl a je úzce spojen s typickými stavbami - především Lázeňským divadlem, Společenským domem, Městským domem kultury Elektra. V popředí kulturního života byla vždy hudba, pokládána za součást léčení, protože příznivě působí na duševní stav pacienta. Kolonádní koncerty jsou nedílnou součástí luhačovických odpolední stále.
Mnozí umělci se v Luhačovicích léčili a stali se příznivci lázní. Patřil k nim Leoš Janáček, který navštívil Luhačovice pětadvacetkrát, měl je rád, staly se mu místem léčení, odpočinku, skladatelské činnosti i osudovou inspirací. V Luhačovicích vznikla větší část Glagolské mše a náčrtky k opeře Liška Bystrouška. Luhačovické Zálesí mu bylo i vděčným krajem pro sběr lidových písní.
Vl. Vokurka ve své publikaci Janáček a Luhačovice charakterizuje jeho sepětí s lázněmi takto: "Janáčkův vztah k Luhačovicím byl důvěrný, upřímný a trvalý. Každoročně se vracel do svých lázní, aby se nechal unést rozmarným, mnohotvárným a bezstarostným životem, kde jeho nenasytné smyslové vnímání nacházelo uspokojení, pohodu a současně celou řadu tvůrčích nápadů a inspirací." Na jeho počest se pořádá každoročně hudební festival Janáček a Luhačovice.
Do lázní rádi přijížděli i další skladatelé, dirigenti a pěvci, například Otakar Ostrčil, Josef Suk, Dr. Janko Blaho, Libuše Domanínská, Sylvie Kodetová. Příjemné přírodní prostředí a neopakovatelná atmosféra se staly inspirací mnoha fotografů a malířů. Někteří z nich se v Luhačovicích usadili natrvalo, jako Otto Otmar, impresionista František Pečinka a grafik Jiří Pacák. Luhačovice jsou neoddělitelně spjaty s tvorbou Antonína Slavíčka, Joži Úprky, Zdeňky Vorlové a mnoha dalších. Snad ani není možné vyjmenovat ty, kteří milují Luhačovice a kteří v nich pobývali nebo pobývají.
O přírodních krásách luhačovických lázní, o veliké hojivé moci minerálních pramenů, o lahodném vzduchu prosyceném vonnými silicemi z okolních lesů mluvilo během jejich existence mnoho prostých lidí i osobností věhlasných jmen. Dodnes je co v Luhačovicích obdivovat, objevovat, pozorovat a přijímat. Stále oslovují, udivují a lákají k návštěvám.
Zdroj: www.luhacovice.cz
