Lázně v orientu

Římskou potažmo byzantskou kulturu přejala na východě kultura arabská. Arabové považovali každodenní hygienu za nutnou a zařadili ji do společenského života. Lázně se stavěly luxusní soukromé, ale i veřejné, sponzorované bohatými obchodníky, a to zejména v blízkosti mešit či minaretů. Lázně byly místem společenského setkávání stejně tak jako za starého Říma. Muži v lázních odpočívali, probírali obchodní i politické záležitosti a v literatuře se uchovalo mnoho sbírek "lechtivé" lázeňské poezie. Dokonce ve sbírce pohádek Tisíce a jedné noci najdete mnoho příběhů z lázní.

Turecké lázně neboli hamány v podstatě kopírovaly starořímské lázně. Archeologické vykopávky dokazují, jak rozvinutá byla lázeňská kultura ve starém Turecku. Lázně odrážely bohatství města - zdobené freskami, emailovými mozaikami, stěny vykládané slonovinou či drahým dřevem. Na každém kroku provázelo hosty množství fontánek s teplou i studenou vodou. Hlavní místnost představoval velký sál pod kupolí, bývalé římské caldarium, jehož teplota se pohybovala kolem 50°C. Hosté, odděni pouze do ručníků a turbanů, se zde potili a odpočívali. Lázenští zde prováděli masáže a další kosmetické úkony. K pohoštění a diskuzím se přecházelo do chladnější místnosti, kde se podávala káva, cukrovinky, ovoce a kouřila vodní dýmka. Celá lázeňská procedura trvala tři hodiny.

Ženy nejprve přístup do lázní neměly, neboť Korán ženě zakazoval odhalovat své tělo mimo mužův dům. Popularita lázní však neustále rostla, a tak se začaly zřizovat i oddělené lázně pro ženy. Staly se jednou z mála příležitostí, jak utéct z uzavřených domácností a trochu se pobavit. Lázeňský personál připravoval jako pohoštění samé sladké dobroty, neboť pouze kypré ženy byly v té době žádoucí. V chudých čtvrtích se ale stalo běžným společné koupání mužů i žen a lázně byly též místem zakázaných erotických hrátek a prostituce.

Léčebné lázně se stavěly v blízkosti teplých zřídel, o které není na území dnešního Turecka, ale ani na území jeho historických výbojů, nouze. Mezi nejproslulejší a největší patřily ty v dnešní Burse. Arabsky se jim říkalo hema, turecky kaplica (čteno jako kaplidža). Kaplice se od běžných lázní lišily především v tom, že se zde omývalo ve stojaté vodě, ve vanách a bazénech, což bylo jinak hygienicky nepřípustné. Léčebné procedury se skládaly z několika stupňů léčba tedy zabrala více dní, a tak se v okolí zřídel stavěly ubytovací domy pro pacienty, a ty již velmi připomínaly moderní lázeňský systém.

Hygiena měla a má na Dálném východě důležité místo v životě společnosti. Běžné byly i jsou koupele minimálně jednou denně. Ne nadarmo byli evropští námorníci, kteří se objevili na pobřeží Číny a Japonska v 16. století a kteří se několik měsíců plavby nemyli, považováni za necivilizované špindíry. První zmínky o koupelnách pocházejí již z 11. století před našim letopočtem. Koupele byly nejprve výsadou šlechty a chrámových kněží, ale rozšířily se mezi obyčejné obyvatelstvo díky povinným náboženským úkonům, jako bylo například jarní očištění těla.

Do lázní docházela po ránu celá rodina, která zaplatila vstupné, určené cenou dřeva na výtop. Na východě bylo běžné koupat se ve velmi horké vodě, někdy dosahující až 60°C, což bylo zvláště pro Evropany nepředstavitelné. Adaptace na tak horkou vodu začínala už v dětství. Cizinci se divili, že rodiče nechají své děti koupat se v tak horké vodě, ve které zčervenali jako uvaření raci. Rodina si s sebou do lázní donášela všechny potřeby – přírodní mýdla, žínky z mořských řas, oleje či sáčky s rýžovými otrubami na masáž těla. Nejprve proběhlo umytí těla a masáž, pak se teprve vstupovalo do bazénů.

Léčebné koupele mají i na Dálném východě velkou tradici. Vulkanické Japonsko má nesmírné množství pramenů, které jsou svým složením odlišné od evropských. Již vice než tisíc let je v Japonsku doložena takzvaná ranní časová koupel. Lázeňský zaměstnanec zatroubil časně ráno signál, po kterém se lidé shromáždili u bazénků se sirnou vodou o teplotě až 60°C. Na povel se všichni ponořili do této horké vody a lázeňský odpočítával vteřiny, během kterých museli zůstat nemocní ponořeni. Kůže prudce zčervenala a krevní tlak poklesl. Tato kůra se opakovala i několikrát denně a léčila se tak především mužská impotence či venerické choroby.

Použitá literatura: Vladimír Křížek: Obrazy z dějin lázeňství, Praha (Libri) 2002.