Let balonem aneb kouzlo vzduchoplavby

Co se vám může podařit, je doběhnout k místu, kde vzduchoplavci s balónem přistanou. Většinou však na místě bývají první majitelé luk, polí a fotbalových hřišť, na která se balón snesl. Chvilku pak trvá vysvětlit, že slehlé obilí se do rána zase narovná a fotbalový zápas místní „B“ třídy se bude moci uskutečnit už za pár desítek minut. Stačí sbalit balón do obřího pytle, nahodit proutěný koš na vozík za autem a je to. Další plavba vzduchem je za námi.

Já vám ale chci popsat jaké to je, ocitnout se v koši nad městem, vidět ty štěkající psy na dvorcích a sledovat ruch města s opravdovým nadhledem. Musíme se však přenést přes několik nezbytných technických údajů. Tak předně létat s horkovzdušným balónem se dá jen brzy ráno a vpodvečer. Důvod je prostý: „Plášť balónu se plní horkým vzduchem, který jej nese vzhůru. Přes den, když je vzduch teplejší, ohřátý sluncem, mohl by se právě těmi teplými proudy zdeformovat a takový let je pak nebezpečný,“ vysvětlují ostřílení balónáři. Jsou to - alespoň z mé vlastní zkušenosti - velmi pohodoví lidé, i když musejí vstávat brzy ráno, aby mohli provozovat svého koníčka, případně živnost.

Tedy na start se dostavíte řekněme kolem šesté ráno. Hlavní roli hraje počasí, to se musí blížit ideálu. Pokud vyhovuje, nic nebrání vznést se. Předně je třeba na koš připevnit hořáky, napojit je na plynové bomby a pomocí ocelových lanek připnout plášť balónu, který před tím posádka rozprostřela na místě startu. V koši nesmí chybět také přístroje nutné pro určování směru balónu, výškoměr i vysílačka a šampaňské. O tom ale až později. Když je vše přichystáno, pilot „nakopne“ větrák a začne balón nafukovat, plameny z hořáků začnou přihřívat vzduch, který se do balónu žene, a rázem začne být těžké udržet koš na zemi.

A tak nezbývá, než montgolfiéru odepnout a vypustit do vzduchu. Ano, montgolfiéru, jak se horkovzdušným balónům říká. První balón totiž veřejně vypustili bratři Montgolfierové. Bylo to 5. července 1783 . Vzduch v balónu vysokém dvanáct metrů, který se vznesl údajně až do dvou tisíc metrů, byl ohříván ohněm ze slámy a vlny. Ale zpátky do koše. Jak se plášť plní horkým vzduchem, stoupáte nahoru a rázem se vám naskytne neobvyklý pohled. Město, ve kterém žijete a které tak dobře znáte, rázem dostane nové dimenze. Všechno je najednou zcela blízko, zjistíte, že dům, kolem kterého chodíte každý den do práce, má podivný tvar. Třeba rektorát Masarykovy university v Brně je takový brněnský „Pentagon“... Svět je náhle jako model, po němž jezdí malá autíčka, stromy vypadají jako zeleně obarvená vata a domky jako krabičky od sirek. Lidi často nejsou vidět…

A tak se pomalu nesete nad těmi domy, parky, nádražími, parkovišti, rybníky, hrady a lesy. Nestačíte se divit, jak je vaše město a jeho okolí krásné. Ticho jen občas přeruší hukot hořáků, to když pilot chce změnit výšku a využít k letu vzdušného proudu, který se nese jiným směrem. To je vlastně jediný způsob, jak balón řídit. V koši ale nikdy nefouká, montgolfiéra se totiž nese vždycky rychlostí vzdušného proudu. Kvůli omezené ovladatelnosti má také balón, klasifikován jako letadlo, na obloze přednost před ostatními. Pilot balónu však musí mít pilotní průkaz.

Let balónu je časově omezen. V koši je většinou plyn na dvě hodiny letu, ale běžně se balón nese vzduchem kolem hodiny. Takže než balón bezpečně přistane na předem vyhlédnutém místě, pevně se držte. Párkrát to cukne, pilot má plné ruce práce - musí zatáhnout za lano připevněné k vrchlíku a vypustit co nejvíce horkého vzduchu. Teprve až vám dá pokyn, můžete z koše vyskočit. Dole vás většinou již čeká druhá část týmu, která po celou dobu letu komunikovala s pilotem balónu pomocí vysílačky. I když to tak nevypadá, je neméně důležitá, spolu se sbaleným balónem vás totiž dopravní na místo startu, kde jste nechali své auto, případně vás hodí k nejbližší zastávce tramvaje či autobusu.

Slíbil jsem vám objasnit, proč v koši nesmí chybět šampaňské. Letěli jste poprvé? Pak byste měli po přistání absolvovat speciální obřad, jehož vysvětlení opět musíme zabrousit do historie. Ale jen krátce. Král Ludvík XVI. kdysi vydal výnos, že každý novopečený vzduchoplavec musí být za svůj hrdinský čin povýšen do šlechtického stavu. Protože dekret dosud nikdo nezrušil, stále platí...

Podle zmíněného výnosu patří prvoletci šlechtický titul dle místa přistání. Současně s tím mu patří i půda na níž přistál, což je dnes pravda trochu problematické. Většina půdy již má svého majitele, a tak dnes prvoletci patří sloupec vzduchu nad košem balónu, ovšem až od výšky tří metrů, aby třeba po poli mohla projet zemědělská technika. Novopečený vzduchoplavec však může ve svém vzdušném prostoru vybírat mýtné. Když jeho území chce pro svůj let využít nějaká stíhačka či jiné letadlo, smí ji majitel zastavit a letadlo může pokračovat v letu až po zaplacení.

I když je nováček mezi balónáři už šlechticem, ještě musí být ve jménu čtyř živlů - větru, ohně, země a vody - přijat do cechu balónářského. Vodu nahrazuje právě šampaňské proto, že tato tradice vznikla ve Francii. Jako šlechtic pak musíte používat šampaňské v co největší míře na úkor vody. Svůj balónářský šlechtický titul si každý musí dobře pamatovat a zásadně se představovat třeba jako „kníže z Budějovic“. Pokud se tak nestane, může přijít o karton šampaňského. Balonáři, zejména když nemají co pít, hodně toho zneužívají…