Letiště a Horákovi: beznaděj seriálové nesoudnosti

Za nízkou kvalitu svých formátů se Prima tradičně nestydí. Rodinná pouta či nedávno uváděný Bazén jsou ukázkami komerční produkce toho nejhrubšího zrna: levné studiové dekorace překypují barvami, dlouhé, statické záběry na „mluvící hlavy“ v dokonale odcizených a sterilních prostředích a kostýmech především verbálními prostředky rozvíjí (nebo přesněji komentují) zašmodrchaný příběh plný klišé, banálních zápletek a exponovaných vášní.

Taková telenovela či soap opera je jen televizní verzí červené knihovny, paperbackových románů na pokračování velmi nízké úrovně, zkrátka: spotřební materiál. A přesto se na nás z obrazovky bez ustání valí bombastické titulky, vychvalující ten či onen pořad superlativy přímo nebetyčnými, podobně, jako trhovec vychvaluje svého zajíce v pytli. Jen kolik televizních programů je nejoceňovanějších, nejsledovanějších, nejpopulárnějších, největších či kultovních! A přitom se se zlomkovou sledovaností převalí jako jarní povodeň a brzy po nich zůstane jen prázdné místo v programové nabídce.

Jak se tedy rozhodla TV Prima vykročit do nové sezóny? Zpytovala svědomí a přichystala svým divákům náročnější kousek, který by měl trvalejší hodnotu a byl hodný reprízy bez hořké pachuti trapnosti?

První z nasazených favoritů, televizní seriálové drama Letiště, si svoji premiéru odbyl první zářijové pondělí a rozhodně nelze říct, že by představoval nějaký zásadní zlom v dosavadním dramaturgickém trendu stanice, spíš naopak. Letiště je prohloubením všeho, co Prima doposud předvedla ve své původní seriálové tvorbě: povrchním televizním příběhem plným stereotypů a klišé, ke všemu ještě velmi špatně postaveným.

Chatrná kostřička seriálu je postavená na překombinovaných vztazích letištního personálu, podivně zašmodrchané minulosti jedné z hlavních postav, Anny (Anna Šišková), jejím bývalém vztahu s věčně sexappealem překypujícím Václavem (Maroš Kramár) a mnoha dalších příběhových liniích, které se vyznačují složitostí, velmi nízkou uvěřitelností, povrchností a beznadějnou plytkostí. Koho dnes překvapí, že syn bývalého muže hlavní hrdinky je ve stejném věku jako jeho macecha? Možná, že i takto přemýšleli scenáristé seriálu (pod vedením Ondřeje Provazníka), když se rozhodli odejmout Václavovi biologické otcovství klackovitého Tomáše (Vojtěch Dyk) a zašmodrchat zašmodrchané až na samou mez únosnosti.

Autoři si však očividně se svými nápady nevěděli rady, a tak premiérovým divákům připravili jen velmi těžko stravitelnou expozici, rozvláčnou, nezajímavou, bez jakéhokoliv zásadnějšího konfliktu a nosnějšího dramatického oblouku. Není divu: nesouvislá hromada nápadů ještě nedá dohromady příběh a v Letišti se ke všemu dramaturgie v samotném scenáristickém řemesle dopustila mnoha téměř školáckých chyb: postavy jsou až na výjimky charakterově nejasné, Annou počínaje a jejím přítelem Karlem (David Matásek) konče; když už se náhodou objeví někdo s jasnou motivací a přehledným životním názorem, jde o typ, schematické klišé, které se navíc utápí v nedůstojně parodickém přehrávání (Petra Zuzany Norisové), příběh plyne jakýmsi samopohybem, aniž by byl tažen jasným dějovým úběžníkem, vnitřní tenzí, která hned v první minutě v divákovi vybudí pozornost a udrží ji až do konce, atd. atd. Pokračovat bychom mohli do nekonečna.

Nevyrovnaná je ale i režie, která balancuje na hranici dvou vyprávěcích principů: televizně-inscenačního, který má spíše tendenci tíhnout k divadelnímu způsobu vyjadřování (delší scény ve studiu, více dialogů, dlouhé záběrové sekvence a teatralita), a filmového (krátké záběry, v exteriérech, pozorná kamera, méně dialogů, civilní herectví). Zatímco ten první, přeplácaný, barevný, studiový způsob diváci TV Prima dobře znají především z Rodinných pout, ten filmový je v seriálové tvorbě stanice celkem novinkou a je vidět, že s ním režisér Petr Zahrádka tvrdě bojoval. I když některé záběry s filmem protřelými herci (jako je Maroš Kramár nebo Jitka Schneiderová) jako zázrakem vycházejí (např. scéna z vrtulníku), ostatní jsou spíše trapné a zbytečně kontrastující se studiovou linií vyprávění, jehož úroveň nezvedne ani obraz Jacka-Louise Davida Smrt Marata, který visí nad postelí ústřednímu páru seriálu.

Místo brakové produkce pod sluncem možná lze úspěšně obhajovat její přitažlivostí a jednoduchostí. Jak si ale chce dramaturgie Primy vynutit na divácích pozornost k seriálu, který se vyznačuje překombinovaností a nezajímavostí?

Plátce koncesionářských poplatků by si snad mohl myslet, že po přepnutí televizního přijímače na Českou televizi si bude moci spravit chuť, koneckonců, je to právě ČT, kdo byl až donedávna leadrem (a monopolním dodavatelem) české seriálové tvorby! Horákovi však naznačují, že se naše veřejnoprávní televizní stanice rozhodně nehodlá nechat od svých komerčních sestřiček zahanbit.

Od první do poslední minuty premiérového dílu totiž seriáloví fandové nemohli než netajit dech, jestli to ČT skutečně myslí vážně. Příběh i styl vyprávění totiž je nikoliv nepodobný americkému formátu rodinných seriálových komedií, konkrétně jeho čelnímu představiteli, populární sérii Krok za krokem. Svatba Lucie (Lucie Benešová) a Jana (Igor Bareš) propojí dvě rozdílné rodiny, svět chlapský a ženský, pivo a celozrnné lupínky, fotbal a tanga. Život dvou odlišných, ale poměrně neoriginální optikou běžných společenských genderových předsudků vystavěných principů se rozbíhá pod střechou jediného domu, v jediné školní třídě; v jediné, rodinné restauraci. Pomineme-li úpravu kulturních specifik a drobných maličkostí, Horákovi kopírují Krok za krokem (shodou okolností pro srovnání uváděný každý všední den před Pohotovostí na Primě) téměř dokonale způsobem vyprávění, humorem, pubertálními zápletkami, teenagery podkopávaným světem dospělých, který stojí na vratkých konzolách pivního fotbalového fanatismu a dokonale upraveném účesu a kostýmku.

Snad aby nebyli autoři nařčeni z okatého kopírování, k „inspiraci“ americkým seriálem se otevřeně přiznávají. Co z toho ale má český divák, jenž má jednou týdně možnost sledovat pouhou kopii něčeho, co mu jiná stanice nabízí téměř každý den? Není to trochu zbytečně vynaložená energie? Nehledě na nesoudně přehnanou dramaturgickou a režijní stavbu seriálu, která drží na ubohém humoru spodního prádla, podřezávání kateder a vyhrožování záchodovou štětkou. Snad jen Igor Bareš a Jan Hraběta jako jeho seriálový bratr Standa drží jakž takž hereckou úroveň, která u Lucie Benešové i celé omladiny padá na hranici trapnosti. Barevná předimenzovanost seriálu, stejně jako přílišná rozpustilost režijní ruky, která chce být za každou cenu „mladá“ a „cool“ nejen, že nevychází, ale ještě u diváků může snadno způsobit známý efekt zpoceného čela, kdy se u obrazovky stydíme za autory a jejich práci.

Proč utápí TV Prima diváka v levném kýči je poměrně jasné, ale jak si může dovolit neustále snižovat nároky na své pořady veřejnoprávní stanice, je záhadou. Snaží se snad svojí programovou dramaturgií v rámci honby za divákem přiblížit komerčním soupeřům? Pak ale neplní svou funkci, kterou by mělo být naopak vyrovnávání jejich nabídky, přinášení názorové i stylové mnohosti a garance kvality, kterou nezlomí první ústup divácké přízně. Česká televize nemá z popisu své práce být nejsledovanější televizí, ale veřejnoprávní, tedy takovou, na kterou se můžeme kdykoliv s důvěrou obrátit a dostaneme kvalitní a vyvážený produkt. Horákovi však nejsou ani jedno.

Kam má tedy přepnout český divák, chce-li konečně původní český seriál, za který se jeho autoři nemusí stydět? Po první vlně podzimních televizních premiér je otázka ještě tristnější. Nezbývá než doufat, že další z připravovaných kousků budou patřit mezi ta zdařilejší díla, a do té doby, než na obrazovky českých televizí vtrhne premiéra alespoň lehce nadprůměrného seriálu, sledovat reprízy zahraničních sérií, které svojí kvalitou soudobou domácí produkci prozatím převyšují o mnoho řádů.

Foto: Tv Prima