Měsíc na Bali: Vánoce v Padangbai

Manžel si chtěl udělat kurz potápění s mezinárodní certifikací PADI. A právě v Padangbai se nacházel jeden z nejlépe hodnocených poskytovatelů těchto kurzů. Shodou okolností se jednalo o česko-slovenskou společnost OK Divers, která zde před třemi roky postavila resort zaměřený na potápěče. Takže jsme kromě potápění měli domluvený kurz v češtině, ubytování, a navíc se nám osobně zaručili za to, že v moři aktuálně neplavou tuny odpadků.

 

 

 

Vyrazili jsme. Pronajali jsme si auto i s řidičem, které nás mělo zhruba za 400 Kč odvést až do cíle. Cesta trvala něco málo přes 2 hodiny. Za tu dobu jsme viděli další kus ostrova. Děti si užívaly, že můžou být v autě bez sedaček (jakápak bezpečnost při 30 km za hodinu), a všelijak nám cestu zpříjemňovaly. Nakonec jsme dorazili do cíle a nestačili se divit.

 

 

 

Takhle nějak jsme si původně představovali Bali. Romantický malý přístav, nádherný malý hotýlek s krásným ubytováním, bazény se slanou vodou, pěkné malé pláže za městečkem, kde bylo jen málo turistů, krásné čisté moře. K tomu autentická kuchyně, milí lidé a naprostá pohoda. Původně jsme přijeli jen na 7 dní, 3 dny měl zabrat potápěčský kurz. Nakonec jsme ale zůstali čtrnáct.

 

Výhled z resortu.

 

 

Potápění bylo naprosto úžasné, to aspoň tvrdil můj drahý. Já byla jen na jednom ponoru, protože mám děti, ale i ten byl skvělý. Úžasný přístup zdejších instruktorů dokázal člověka uklidnit i v jinak náročnějších, a hlavně nezvyklých, situacích. A k vidění toho bylo pod vodou opravdu hodně. Počínaje vrakem lodi a sochami v Blue Lagoon Beach, přes hejna ryb (puffer fish, box fish, trigger fish, clown fish, perutýny), až po mořské želvy na White Sand Beach nebo manty na Manta Pointu u nedalekého ostrovu Nusa Penida.

 

 

 

 

Pokud jeden z nás netrávil den pod vodou, chodívali jsme na pláž White Sand Beach, která se nacházela asi 15 minut za městečkem. Vydali jsme se rušnou pobřežní ulicí, obešli jsme přístav pro velké lodě a pak jsme se pozvolna šplhali do kopce nad město. Na úpatí jsme zabočili doleva do džungle. Po setkání s místními moskyty jsme si hned druhý den opatřili balijskou verzi repelentu (česká zabírá jen na české komáry), protože ani rychlý úprk džunglí přes kopec nás před množstvím štípanců nezachránil. Pak už jen stačilo seběhnout dolů na pláž a člověk se ocitl v ráji. Pokud tedy ráj zahrnuje moře, slunce, vlny, mladé kokosové ořechy a lehátka.

 

 

Na White Sand Beach bylo opravdu krásně. Protože bylo obtížnější se tam dostat a muselo se tam pěšky, nikdy tam nebylo přecpáno. Přesto tam místní měli několik warungů (místních restaurací) a barů, před kterými pronajímali lehátka se slunečníky. To není na Bali vůbec levná záležitost. Za celodenní pronájem slunečníku a dvou lehátek zaplatíte v přepočtu kolem 120 Kč. To jsou pro srovnání 3 hlavní jídla ve warungu anebo 2 jídla i s pitím. Kokosový ořech stojí kolem 30 Kč. Na pláži jsme často trávili celý den. Bylo tam krásně, dalo se tam najíst a bylo tam pořád co dělat. Když nebyly velké vlny, šnorchlovali jsme na nedalekou Secret Beach, kde jsme sbírali mušle, nebo jsme pozorovali podmořský život na útesech. Děti si oblíbily malá kamenná jezírka s teplou vodou na kraji pláže, kde mohli sledovat malé rybky a kraby. Na závěr dne jsme samozřejmě ještě museli zamířit do bazénu, který si obě zamilovaly hned první den. (Nebyly tam totiž vlny.)

 

 

 

V Padangbai jsme strávili i Štědrý den. Díky tomu, že šlo o česko-slovenský resort, měli majitelé připravené tradiční štědrovečerní menu. Nepřišli jsme tedy ani o salát, řízek a cukroví, ani o zpívání tradičních českých koled doplněných několika anglickými koledami pro další hosty. Následovalo společné rozdávání dárků, které Ježíšek přinesl pod netradiční dřevěný stromeček. To vše v atmosféře vlahé tropické noci. V hotelu pobývaly i další rodiny s dětmi, takže si děvčata měla s kým hrát. Závěr večera jsme si zpestřili v nedalekém anglickém baru, kde skotský dudák zahrál na ohnivé dudy hned několik klasických hitů od Metallicy, ACDC a Rolling Stones.

 

 

 

 

Kromě toho jsme měli ještě jeden silný duchovní zážitek. Den před Vánocemi jsme navštívili místní náboženský obřad, Barong Dance. Na ten nás lákali místní i personál a majitelé hotelu. Nevěděli jsme tak úplně, co nás čeká, takže jsme byli průběhem obřadu celkem překvapení. Barong je hinduistická mytologická postava, král duchů, ochránce lesů a pozemků. V místním náboženství sehrává důležitou úlohu, bojuje se zlem a pomocí magie se snaží obnovit rovnováhu mezi dobrými a zlými silami. K tomu mimo jiné slouží také Barong Dance, hudebně-taneční představení, které tento boj ztvárňuje.

 

 

Vydali jsme se na něj samozřejmě patřičně zahalení a v sarongu (horní a dolní polovina těla musí být předělená, kolena přikrytá a ideální je mít ještě pokrývku hlavy nebo alespoň květiny ve vlasech pro ochranu před zlými duchy). Když jsme dorazili na hlavní ulici, kde se obřad konal, shromáždila se tam už většina místních. Kapela s tradičními bubny a gongy hrála, lidé si posedali na chodníky vedle silnice, kde mělo probíhat představení.

Zdejší impresário nám rozdal pokyny v angličtině s informacemi o obřadu. Byli jsme poučeni, že někteří lidé se během něj mohou dostat do transu, posedne je zlý duch a budou se chovat divně až agresivně. Důležité je zachovat klid, nikam neutíkat a počkat. Místní vědí, o co jde, a dokážou takové jedince zvládnout. Také nám bylo řečeno, že během obřadu se nesmíme zvedat a nikam odcházet, aby nás zlo neposedlo a neublížilo nám. Samozřejmě by nás ani nenapadlo, zahrávat si s balijskými zlými duchy.

 

Těsně před koncem představení se na mě obrátili muži sedící přede mnou a posunky mi naznačovali, ať si s tím dítětem sednu někam dál. Moc jsem to nechápala, ale nakonec mě ženy ze zadní řady posadili i s malou Agátou mezi sebe. Krátce na to jsme byli přímým svědkem jednoho takového transu. Že nás to v tu chvíli celkem vyděsilo, nemusím asi zmiňovat. Zajímavé spíš bylo, že děti na to reagovaly úplně klidně. Žádný hysterický pláč, ani snaha dostat se z dosahu toho člověka, který se jako v epileptickém záchvatu zmítal ani ne půl metru od nás. Ostatní ho samozřejmě hned zalehli a nepustili, dokud se úplně neuklidnil.

 

Když jsme se po obřadu v hotelu ptali, jak moc je to obvyklé, řekli nám, že během Barongu se dost často do transu dostávají i lidé, kteří se ho přímo neúčastní, například personál hotelu. Nicméně, že je to situace nepříjemná spíš pro ostatní. Člověk, který se ocitne v transu, si to často ani nepamatuje a nepřijde mu na tom nic podivného. Musím říct, že mě se po skončení obřadu docela ulevilo, ale v noci se mi moc dobře nespalo. Zřejmě proto, že jsem musela přemýšlet o tom boji dobra se zlem, který se odehrává dennodenně v každém z nás.