Milé čtenářky, milí čtenáři!

Na pol-ch zlátlo ob-l-... Jsou věty, které se člověku zapíší do hlavy nesmazatelně. Ty ze stokrát psaných školních diktátů k nim patří, a tak mi tato věta vyvstala před očima cestou na kole mezi lány zlatavých klasů. Nějak mi všecky ty klasické letní zážitky vrátily prázdninovou náladu. Zrovna u nás zrají třešně, a tak se peče bublanina. Celý den pozoruju mraky honicí se po obloze. „Ty jdou od Orlickejch, z toho pršet nebude,“ říká soused. Inu, večer budeme zalévat zahradu. Na jezírku zrovna kvetou lekníny. Bílé, žluté i růžové. Zrovna ten růžový se schoval pod list, a tak do něj šťouchám klacíkem, aby se ukázal v celé své kráse.

Na kopci právě rozkvetla lípa a voní kilometry daleko. Sbíráme květy do papírového sáčku a spolu s nimi i přehršle malých brouků. A těšíme se, jak si v zimě uvaříme lipový čaj. Když květy sypu na noviny, vidím, že brouků neubylo. Inu, otevřu jim okno, snad odletí a neubytují se na zbytek léta u mě v pokoji.

Koukám na kvítky lípy a už teď se těším, že se v zimě, až z nich budu vařit čaj, vrátí s jeho vůní vzpomínky na prosluněný den, kdy člověk jen přemýšlel, zda zaprší, nebo nezaprší. V zimě, až bude s-chravo, nevl-dno, to taková vzpomínka na léto zahřeje…


Přeji vám léto jako z čítanky!