Milé čtenářky, milí čtenáři
24.8.2006, Zuzana Kobíková, článek
Co mě toto léto potěšilo? Vysoká koncentrace kultury na území Čech a Moravy. Co do pořádání festivalů jsou Čechy (a s nimi Slovensko, Polsko či Maďarsko) opravdu velmoc, podobné festivalování nemá jinde obdoby. Některé z festivalů mají přinejmenším evropské renomé.
Co mě toto léto potěšilo? Vysoká koncentrace kultury na území Čech a Moravy. Co do pořádání festivalů jsou Čechy (a s nimi Slovensko, Polsko či Maďarsko) opravdu velmoc, podobné festivalování nemá jinde obdoby. Některé z festivalů mají přinejmenším evropské renomé. Viz pátý ročník Hiphop kempu v Hradci Králové, který navštívilo dvacet tisíc lidí z celé Evropy. Hiphop ze všech kontinentů. Moderování v češtině a angličtině. Po dlouhé době člověk slyšel kolem sebe polštinu, slovenštinu, romštinu, italštinu, němčinu, maďarštinu a cítil se v Čechách opravdu evropsky. Kdy naposledy jste zažili podobný pocit?
Hiphop kempovalo se na bývalém vojenském letišti v Hradci Králové. Paralela s filmem Kdyby tisíc klarinetů, kde se samopaly promění v hudební nástroje: železobetonové hangáry coby koncertní sály! První výhoda: nemusíte je stavět, tu práci už za vás někdo udělal. Železobeton něco vydrží... Prostory jsou akusticky perfektní, neprší do nich, a navíc skvěle izolují okolí od hluku.
Představuju si, jak se bývalá uniformovaná osádka letiště nečekaně přenese v čase z let sedmdesátých století minulého do roku 2006 a vyjeveně zírá na dvacet tisíc lidí tančících v přísně střežených prostorách. Kde se tu vzalo tolik západních diverzantů? :-)
O 50 kilometrů dál, v Trutnově, se ve stejné dny sešlo dvacet tisíc lidí na festivalu, jehož historie se začala psát už za totality, a sice jako protest proti totalitnímu útlaku. I dnešní festivaly jsou formou protestu; umění má schopnost vyjádřit protest, chce-li; a „když jsi v tísni, řekni to písní“, zpívá Mňága a Žďorp. Někteří muzikanti – a je jedno, zda hiphopeři či folkaři - kolem sebe „tíseň“ vidí a umí ji popsat; samozřejmě je tu i mainstream, je tu i hudba bez názoru a umění poplatné době, ale boj písní proti útlaku má u nás tradici. Jména jako Karel Kryl hovoří sama za sebe. I když hiphopeři používají jiný slovník a osloví jiné publikum, myšlenka protestu je spojuje. Peneři Strýčka Homeboye, Pio squad, Pragounion, Syndrom Snopp, Headdy, slovenští Kontrafakt, Zverina nebo Kaidžas se vyslovují proti všemu, co je na světě štve. S těmito hudebními formacemi máte šanci zanadávat si dosytosti.
Z festivalového pódia dost často uslyšíte myšlenku, která ve vás už nějaký čas hlodá – máte pocit, že „něco není v pořádku“, ale neumíte to vyslovit, říkáte si, to je můj subjektivní pocit. Na podiu to někdo řekne za vás. A najednou je jasné, že stejně jako vy „to vidí“ stovky lidí, kteří stojí vedle vás, houpou se do rytmu a zpívají společně. Je v tom síla i úleva…
A proti čemu se na podiích protestuje? Proti válce. Proti nacionalismu. Proti útlaku menšin. Proti omezování osobní svobody. Za stejná práva. Za svobodu projevu. I za myšlenku bratrství mezi národy, ať to zní jakkoli jako fráze, když se z podia usmívá polský rapper a zdraví „bratry Slováky, Čechy, Němce, Maďary“, osloví vás to s přímočarostí, která vede ze srdce do srdce.
Jsou to nesmrtelné hodnoty, co za ně lidstvo svádí boj neustále, protože moc, ať už ji ztělesňuje cokoli a kdokoli, z těchto svobod začíná dříve či později - a zprvu nenápadně – uždibávat. I když třeba pod rouškou vidiny blahobytu, jenž je o tolik konkrétnější než pocit svobody, na který si dobře vzpomeneme, až když na vlastní kůži pocítíme nesvobodu…
Umění a kultura umí na tyto křehké hodnoty a jejich devastaci ukázat. A je tu publikum, jež naslouchá. Jen ve východních Čechách to bylo minulý víkend padesát tisíc lidí.
Odjížděli jsme z Hradce Králové a mně se hlavu honily podobné myšlenky. Bylo 21. srpna a to datum mé myšlenky ještě rozvířilo.
Hiphop kempovalo se na bývalém vojenském letišti v Hradci Králové. Paralela s filmem Kdyby tisíc klarinetů, kde se samopaly promění v hudební nástroje: železobetonové hangáry coby koncertní sály! První výhoda: nemusíte je stavět, tu práci už za vás někdo udělal. Železobeton něco vydrží... Prostory jsou akusticky perfektní, neprší do nich, a navíc skvěle izolují okolí od hluku.
Představuju si, jak se bývalá uniformovaná osádka letiště nečekaně přenese v čase z let sedmdesátých století minulého do roku 2006 a vyjeveně zírá na dvacet tisíc lidí tančících v přísně střežených prostorách. Kde se tu vzalo tolik západních diverzantů? :-)
O 50 kilometrů dál, v Trutnově, se ve stejné dny sešlo dvacet tisíc lidí na festivalu, jehož historie se začala psát už za totality, a sice jako protest proti totalitnímu útlaku. I dnešní festivaly jsou formou protestu; umění má schopnost vyjádřit protest, chce-li; a „když jsi v tísni, řekni to písní“, zpívá Mňága a Žďorp. Někteří muzikanti – a je jedno, zda hiphopeři či folkaři - kolem sebe „tíseň“ vidí a umí ji popsat; samozřejmě je tu i mainstream, je tu i hudba bez názoru a umění poplatné době, ale boj písní proti útlaku má u nás tradici. Jména jako Karel Kryl hovoří sama za sebe. I když hiphopeři používají jiný slovník a osloví jiné publikum, myšlenka protestu je spojuje. Peneři Strýčka Homeboye, Pio squad, Pragounion, Syndrom Snopp, Headdy, slovenští Kontrafakt, Zverina nebo Kaidžas se vyslovují proti všemu, co je na světě štve. S těmito hudebními formacemi máte šanci zanadávat si dosytosti.
Z festivalového pódia dost často uslyšíte myšlenku, která ve vás už nějaký čas hlodá – máte pocit, že „něco není v pořádku“, ale neumíte to vyslovit, říkáte si, to je můj subjektivní pocit. Na podiu to někdo řekne za vás. A najednou je jasné, že stejně jako vy „to vidí“ stovky lidí, kteří stojí vedle vás, houpou se do rytmu a zpívají společně. Je v tom síla i úleva…
A proti čemu se na podiích protestuje? Proti válce. Proti nacionalismu. Proti útlaku menšin. Proti omezování osobní svobody. Za stejná práva. Za svobodu projevu. I za myšlenku bratrství mezi národy, ať to zní jakkoli jako fráze, když se z podia usmívá polský rapper a zdraví „bratry Slováky, Čechy, Němce, Maďary“, osloví vás to s přímočarostí, která vede ze srdce do srdce.
Jsou to nesmrtelné hodnoty, co za ně lidstvo svádí boj neustále, protože moc, ať už ji ztělesňuje cokoli a kdokoli, z těchto svobod začíná dříve či později - a zprvu nenápadně – uždibávat. I když třeba pod rouškou vidiny blahobytu, jenž je o tolik konkrétnější než pocit svobody, na který si dobře vzpomeneme, až když na vlastní kůži pocítíme nesvobodu…
Umění a kultura umí na tyto křehké hodnoty a jejich devastaci ukázat. A je tu publikum, jež naslouchá. Jen ve východních Čechách to bylo minulý víkend padesát tisíc lidí.
Odjížděli jsme z Hradce Králové a mně se hlavu honily podobné myšlenky. Bylo 21. srpna a to datum mé myšlenky ještě rozvířilo.
