Modelkou za každou cenu?
17.12.2008, Vladimíra Bohatová, článek
Máte v rodině pubertální slečnu, která se denně váží a za každý nabytý dekagram se trestá půstem a tvrdým cvičením ve fitness? Pokud navíc listuje módními časopisy, z nichž vykukují fotografie ultra štíhlých, až vychrtlých modelek, je nejvyšší čas zasáhnout. S anorexií není legrace.
Se světem modelingu jsem se setkala poprvé ve Francii, kde jsem půl roku pracovala jako au-pair v rodině, jejíž dcera byla modelkou světoznámé firmy. Její přivítání mně uzemnilo: „Jé, ty jsi tlustá, musíme s tím něco udělat a začneme hned zítra ráno.“ Při výšce sto šedesát pět centimetrů a váze padesát dvě kila, jsem si připadala akorát, ale slečna Janine byla jiného názoru. K večeři jsem si potají slupla sušenky, které mi zbyly z letadla a dobře jsem udělala. Malý šálek silné kávy bez mléka a cukru a půlka pomeranče k snídani mi zkazily první jitro ve městě nad Seinou. Ještěže jsem musela jít nakupovat a při té příležitosti si dopřát čokoládovou tyčinku. Večery byly k nepřežití. Hlady jsem nemohla usnout a v noci se tajně vloupala do lednice pro kousek výborného sýra.
Až jednou, když Janine odjela na fotografování, jsem se probudila do nádherného nedělního rána, a protože jsem měla po dlouhé době volno, rozhodla jsem se, že si tohle dopoledne budu opravdu užívat. Přečtu si noviny a udělám si nějakou opravdu skvělou snídani na balkoně. Na másle usmažím cibulku, přidám šunku, tři vejce, z trouby už mezitím začíná vonět bageta, kterou si bohatě namažu máslem a do kávy si přidám smetanu. První sousto bylo opravdu vynikající. Jenže pak jsem začala listovat „holčičími“ časopisy. Ze všech na mě zíraly na kost vyhublé anorektické dívky, které to poněkud přehnali s dietou. Okamžitě mě přešla chuť. Kosti potažené kůží s bledým mrtvolným nádechem opravdu nejsou tím, na co bych se chtěla koukat při báječné snídani.
Když se o problému anorexie v modelingu budete bavit s lidmi z modelingových agentur, řeknou vám, že jde jen o nafouklou bublinu a většina dívek má prostě jen dobrý metabolismus. Lékaři budou naopak tvrdit, že k extrémní štíhlosti vede jen urputná cesta bez jídla a potřebných živin. A co na to samotné modelky? Většinou odpovídají velmi podobně. „Já si klidně dám svíčkovou se šesti knedlíky a zajím to čokoládovým dortem. Jednou za čas to neuškodí. Když jsem byla malá, hrála jsem závodně volejbal a od té doby mám dobré spalování,“ pochvaluje si sto osmdesát centimetrů měřící a padesát kilo vážící slečna Bára.
Možná by bylo fajn, kdyby si vaše slečny dcery při prohlížení katalogů a časopisů uvědomovaly, že žijeme v době moderní technologie a počítače dokážou téměř zázraky. Modelka, kterou obdivují na titulní straně Elle, je bezpochyby hezká a štíhlá, ale než tahle fotka spatřila světlo světa, byla krásně upravena do konečné podoby. Programátoři svou profesi ovládají na výbornou a dokáží dodat tělu krásnou bronzovou barvu, ubrat kilogramy, přibarvit nebo prodloužit vlasy a protáhnout řasy do nadpozemské délky. Stačí si vzpomenout na reklamu, kde Penelope Cruz propagovala právě takovou řasenku. Nakonec z toho byla ostuda, protože se přišlo na to, že tahle krásná herečka vůbec nemá dlouhé řasy a to, co předváděla, byly řasy umělé. Ostatně, když jsem Janine viděla nenalíčenou, neměla nic společného s titulní stránkou časopisu Vogue. Propadlé tváře, krátké, bezvýrazné řasy a místo rozevláté blonďaté hřívy splihlé pramínky.
Jsou to především módní návrháři tvořící ultra mini modely. Když se dívka nevleze do velikosti 34, má smůlu. Je označena za tlustou a doporučuje se jí zhubnout. Dále to jsou již zmíněné časopisy, ve kterých nacházíme jen štíhlá, nutno podotknout, zpravidla počítačově upravená těla. Ale také jsou to muži, kteří svými občasnými a nemístnými poznámkami můžou klidně svou přítelkyni i zabít. Oblíbené a často osudné věty mužů: "Nechceš začít něco dělat, abys neměla takové boky, aby ti ty tanga víc slušely?" Na takové dobráky, kteří nám radí, co máme dělat, aby nám něco více slušelo, je nejlepší se vykašlat. Jinak do pekla, zvaného Mentální anorexie, nebo bulimie spadneme také. Nasadíme tedy tvrdou dietu, pilně cvičíme, zaplatíme si drahé solárium a čekáme na efekt. Ale proč stále nevypadáme tak dokonale? Tak pro jistotu přestaneme jíst úplně, nebo v minimálním množství. Jak malý krůček stačí k tomu, abychom spadly do pekel. Začíná to shozeným kilem, dvěma, pěti... každý nás chválí, jak jsme zhubly, a to se nám líbí, že?
Honba za štíhlou postavou nás dovádí ke stále častější návštěvě váhy. Ručička ukazuje čím dál menší čísla. A když náhodou přibereme pár deka, utíkáme do lékárny pro projímadlo, které si vezmeme jako večeři. A pro jistotu, kdyby náhodou ještě v žaludku něco zbylo ze včerejšího obědu - půlky jablka - strčíme si prst do krku. Nechutné a nepochopitelné? Ano. Ale toto všechno jsou některé z nás schopné udělat kvůli trendu dnešní doby.
Během své práce jsem se mimo jiné seznámila se dvěma děvčaty, která přišla na casting do modelingové agentury. Pro autentičnost uvádím, jejich monology:
„Je mi čtrnáct let, měřím sto sedmdesát centimetrů a vážím čtyřicet sedm kilo. Ještě před několika měsíci jsem měla o šest kilo víc a myslela jsem si, že je to tak akorát. Bohužel, potkala jsem kamarádku, se kterou jsme se dlouho neviděly, a ta se zděsila, jak jsem tlustá. Nebyla sama, posmívaly se mi i další holky. Byla jsem z toho zoufalá a začala brutálně hubnout. Nejdříve na padesát, za pár týdnů na čtyřicet osm. Víc to nešlo, tak jsem začala jíst jen jeden bílý jogurt denně a ručička váhy se konečně zastavila na čtyřiceti kilogramech. Pořád si připadám tlustá, i když mamka mi nadává, že jsem anorektička, ale já vím, že to není pravda. Nevzdám se, dokud nedosáhnu svého cíle. Čtyřicet kilo a dost!“
O dva roky starší Eva se vyjádřila mnohem drsněji: „Hrozně se mi líbí vychrtlé modelky, lidi vyhublí jako po těžké nemoci, bledé křehotinky. Vůbec nechápu, že se někomu může líbit normální postava. Kdybych byla chlap, vzala bych si jedině anorektičku, protože nechápu, že se může někdo dotýkat něčeho tak nechutného jako je maso!“
Normální máma by tyto slečny popadla za ruku a odvedla je ke specialistovi na léčení. Bohužel, ne všechny matky jsou v podobných případech „normální“. O jednom a jistě ne ojedinělém případu jsem si vyslechla historku.
Která z nás by si ráda trochu „nepodrbala?“ A kde jinde než v kosmetickém salonu nebo u kadeřnice při listování módních časopisů s pikantními a historkami hollywoodských hvězd a světových modelek. Pěstěná čtyřicátnice se tam rozhovořila na téma, top modelky a jejich milionové honoráře. Přihlásila prý svou čtrnáctiletou dceru do modelingové agentury. Bohužel, na poprvé to nevyšlo, protože dívenka měla o dva centimetry v pase víc, než žádala přísná pravidla a ručička váhy se zastavila na padesáti třech kilogramech, což je při výšce sto sedmdesát centimetrů zhola nemožné, jak pravila ona maminka.
„Denně jsem s ní chodila běhat hodinu na páse do posilovny, odhlásila školní obědy, sebrala kapesné. To, aby si nemohla koupit nic k jídlu a jedla jen to, co jí dám s sebou,“ rozpovídala se. Ostatní ženy na ni hleděly vyděšeně, jen jedna se přidala. Je prý skutečně na modelku malá, ale kdyby ona dotyčná chtěla, dá jí kontakt na kliniku, kde provádějí prodlužování holenních kostí až o dva centimetry.
Abych je vyvedla zpět do reality, vybalila jsem z kabelky čokoládu a stačila ji slupnout celou, než mi kadeřnice vytvořila melír. Na nevraživé pohledy oné dámy jsem pochopitelně nereagovala.
Titulní foto: dreamstime.com
Až jednou, když Janine odjela na fotografování, jsem se probudila do nádherného nedělního rána, a protože jsem měla po dlouhé době volno, rozhodla jsem se, že si tohle dopoledne budu opravdu užívat. Přečtu si noviny a udělám si nějakou opravdu skvělou snídani na balkoně. Na másle usmažím cibulku, přidám šunku, tři vejce, z trouby už mezitím začíná vonět bageta, kterou si bohatě namažu máslem a do kávy si přidám smetanu. První sousto bylo opravdu vynikající. Jenže pak jsem začala listovat „holčičími“ časopisy. Ze všech na mě zíraly na kost vyhublé anorektické dívky, které to poněkud přehnali s dietou. Okamžitě mě přešla chuť. Kosti potažené kůží s bledým mrtvolným nádechem opravdu nejsou tím, na co bych se chtěla koukat při báječné snídani.
Když se o problému anorexie v modelingu budete bavit s lidmi z modelingových agentur, řeknou vám, že jde jen o nafouklou bublinu a většina dívek má prostě jen dobrý metabolismus. Lékaři budou naopak tvrdit, že k extrémní štíhlosti vede jen urputná cesta bez jídla a potřebných živin. A co na to samotné modelky? Většinou odpovídají velmi podobně. „Já si klidně dám svíčkovou se šesti knedlíky a zajím to čokoládovým dortem. Jednou za čas to neuškodí. Když jsem byla malá, hrála jsem závodně volejbal a od té doby mám dobré spalování,“ pochvaluje si sto osmdesát centimetrů měřící a padesát kilo vážící slečna Bára.
Možná by bylo fajn, kdyby si vaše slečny dcery při prohlížení katalogů a časopisů uvědomovaly, že žijeme v době moderní technologie a počítače dokážou téměř zázraky. Modelka, kterou obdivují na titulní straně Elle, je bezpochyby hezká a štíhlá, ale než tahle fotka spatřila světlo světa, byla krásně upravena do konečné podoby. Programátoři svou profesi ovládají na výbornou a dokáží dodat tělu krásnou bronzovou barvu, ubrat kilogramy, přibarvit nebo prodloužit vlasy a protáhnout řasy do nadpozemské délky. Stačí si vzpomenout na reklamu, kde Penelope Cruz propagovala právě takovou řasenku. Nakonec z toho byla ostuda, protože se přišlo na to, že tahle krásná herečka vůbec nemá dlouhé řasy a to, co předváděla, byly řasy umělé. Ostatně, když jsem Janine viděla nenalíčenou, neměla nic společného s titulní stránkou časopisu Vogue. Propadlé tváře, krátké, bezvýrazné řasy a místo rozevláté blonďaté hřívy splihlé pramínky.
Kdo podporuje anorexii?
Jsou to především módní návrháři tvořící ultra mini modely. Když se dívka nevleze do velikosti 34, má smůlu. Je označena za tlustou a doporučuje se jí zhubnout. Dále to jsou již zmíněné časopisy, ve kterých nacházíme jen štíhlá, nutno podotknout, zpravidla počítačově upravená těla. Ale také jsou to muži, kteří svými občasnými a nemístnými poznámkami můžou klidně svou přítelkyni i zabít. Oblíbené a často osudné věty mužů: "Nechceš začít něco dělat, abys neměla takové boky, aby ti ty tanga víc slušely?" Na takové dobráky, kteří nám radí, co máme dělat, aby nám něco více slušelo, je nejlepší se vykašlat. Jinak do pekla, zvaného Mentální anorexie, nebo bulimie spadneme také. Nasadíme tedy tvrdou dietu, pilně cvičíme, zaplatíme si drahé solárium a čekáme na efekt. Ale proč stále nevypadáme tak dokonale? Tak pro jistotu přestaneme jíst úplně, nebo v minimálním množství. Jak malý krůček stačí k tomu, abychom spadly do pekel. Začíná to shozeným kilem, dvěma, pěti... každý nás chválí, jak jsme zhubly, a to se nám líbí, že?
Honba za štíhlou postavou nás dovádí ke stále častější návštěvě váhy. Ručička ukazuje čím dál menší čísla. A když náhodou přibereme pár deka, utíkáme do lékárny pro projímadlo, které si vezmeme jako večeři. A pro jistotu, kdyby náhodou ještě v žaludku něco zbylo ze včerejšího obědu - půlky jablka - strčíme si prst do krku. Nechutné a nepochopitelné? Ano. Ale toto všechno jsou některé z nás schopné udělat kvůli trendu dnešní doby.
Dostaveníčko mezi anorektičkami
Během své práce jsem se mimo jiné seznámila se dvěma děvčaty, která přišla na casting do modelingové agentury. Pro autentičnost uvádím, jejich monology:
„Je mi čtrnáct let, měřím sto sedmdesát centimetrů a vážím čtyřicet sedm kilo. Ještě před několika měsíci jsem měla o šest kilo víc a myslela jsem si, že je to tak akorát. Bohužel, potkala jsem kamarádku, se kterou jsme se dlouho neviděly, a ta se zděsila, jak jsem tlustá. Nebyla sama, posmívaly se mi i další holky. Byla jsem z toho zoufalá a začala brutálně hubnout. Nejdříve na padesát, za pár týdnů na čtyřicet osm. Víc to nešlo, tak jsem začala jíst jen jeden bílý jogurt denně a ručička váhy se konečně zastavila na čtyřiceti kilogramech. Pořád si připadám tlustá, i když mamka mi nadává, že jsem anorektička, ale já vím, že to není pravda. Nevzdám se, dokud nedosáhnu svého cíle. Čtyřicet kilo a dost!“
O dva roky starší Eva se vyjádřila mnohem drsněji: „Hrozně se mi líbí vychrtlé modelky, lidi vyhublí jako po těžké nemoci, bledé křehotinky. Vůbec nechápu, že se někomu může líbit normální postava. Kdybych byla chlap, vzala bych si jedině anorektičku, protože nechápu, že se může někdo dotýkat něčeho tak nechutného jako je maso!“
Normální máma by tyto slečny popadla za ruku a odvedla je ke specialistovi na léčení. Bohužel, ne všechny matky jsou v podobných případech „normální“. O jednom a jistě ne ojedinělém případu jsem si vyslechla historku.
Která z nás by si ráda trochu „nepodrbala?“ A kde jinde než v kosmetickém salonu nebo u kadeřnice při listování módních časopisů s pikantními a historkami hollywoodských hvězd a světových modelek. Pěstěná čtyřicátnice se tam rozhovořila na téma, top modelky a jejich milionové honoráře. Přihlásila prý svou čtrnáctiletou dceru do modelingové agentury. Bohužel, na poprvé to nevyšlo, protože dívenka měla o dva centimetry v pase víc, než žádala přísná pravidla a ručička váhy se zastavila na padesáti třech kilogramech, což je při výšce sto sedmdesát centimetrů zhola nemožné, jak pravila ona maminka.
„Denně jsem s ní chodila běhat hodinu na páse do posilovny, odhlásila školní obědy, sebrala kapesné. To, aby si nemohla koupit nic k jídlu a jedla jen to, co jí dám s sebou,“ rozpovídala se. Ostatní ženy na ni hleděly vyděšeně, jen jedna se přidala. Je prý skutečně na modelku malá, ale kdyby ona dotyčná chtěla, dá jí kontakt na kliniku, kde provádějí prodlužování holenních kostí až o dva centimetry.
Abych je vyvedla zpět do reality, vybalila jsem z kabelky čokoládu a stačila ji slupnout celou, než mi kadeřnice vytvořila melír. Na nevraživé pohledy oné dámy jsem pochopitelně nereagovala.
Titulní foto: dreamstime.com
