Není převlek jako převlek

Co znamená pro tebe „být transvestita“?

Hned na začátku řeknu, že to nemůže dělat kdokoli. Někdo, kdo k tomu prostě nějak přišel, to ne. Já už od dětství vím, že jsem homosexuál a tohle je mi prostě blízké. Je to pro mě opravdu moc, hodně to znamená, když můžu dělat travesti. Člověk se s tím musí narodit, musí tím být. Já to beru jako svůj koníček, jako svoji práci, jako svoje všechno.

Existuje pravidlo, že transvestita rovná se homosexuál?

Ne, to ne. Je to prostě každý, kdo se cítí být ženskou, chová se tak, obléká se tak. U transvestitů je to zkrátka potřeba se převléknout, dál to pak jde u transsexuálů. Já třeba se jako ženská chovám, cítím se tak a jsem rád, že mám známé, se kterými si můžu povídat o těch holčičích věcech.

Kdy u tebe tohle zjištění přišlo?

Jéééé, už ve školce! Hraju si s panenkama, oblíkám je a tak a máma říká, že tady je asi někde chyba. Ale nechala mě a pak jsme si o tom povídali někdy, když mi bylo osmnáct, to mamka už věděla a zeptala se rovnou. Mám taky sestru, a ta to poznala dřív než máma, máme opravdu hezký vztah, ten hodně holčičí. Třeba dneska mi zavolala, jestli nechci vybrat nějaké dámské kalhoty, že mi chybí.

Přijetí vlastní rodinou určitě hraje velikou roli, viď?

Ano, určitě. U mě to přijetí bylo, ale až na otce. Tátové bohužel tyhle věci berou hůř. Protože chlapi jsou prostě odmalička proti ženám opožděnější a táhne se to s nimi pořád, takže tohle také chápou pomaleji. Je to stejné i když chlapi přijdou na travesti. Oni prostě nevědí, na co jdou. Tuší to, ale doopravdy neví. Manželka, matka, přítelkyně řekne: Jdeš na chlapy, co jsou oblečený jako ženský. A oni nevěří, říkají: To je ženská. Často si musejí i sáhnout. A stejně pak nevědí. Ženy to berou daleko lépe. Chlapi to berou takhle: On se převléká za ženskou, takže to není pořádný chlap.

Setkal jsi se - nebo setkáváš se - s tím, že je to úchylka?

Ano. Naposledy nedávno. Přímo na tělo tedy málokdo, protože to si lidi zase nedovolí. Ale i když je tohle téma už v médiích, víc se o něm mluví, pořád jsme ještě zaostalí. Nedávno jsem slyšel jednoho faráře v Olomouci, který říkal, že mu chodí spousty pohoršených dopisů, kde lidé píší, že viděli v televizi transvestitu, že je to pohoršuje a může to třeba rozdělit rodinu a podobně. Ale v Čechách je to pořád ještě lepší než na Slovensku.

Tenhle přístup ale nemají jen duchovní…

Ne, viděl jsem jednu debatu s politikem, kterého se ptali, zda by nebylo dobré začít opravdu tolerovat homosexuály, povolit sňatky a tak. On na kameru řekl, že zatím ne. Až prý bude tlak veřejnosti takový, že nepůjde udržet, pak se o tom začne uvažovat. Ale když ho zabrali v zákulisí, tak sprostě nadával a prohlásil, že tyhle lidi by měli zmizet.

Co škola? Neměl jsi s tím nějaké problémy?

Já jsem byl na zdrávce, takže ne. Samé holky, a to bylo dobré. Ze začátku to na mě zkoušely, ale pak pochopily, že na to já nejsem a bylo všechno v pohodě. Pak už třeba i v šatně říkaly: Jo, to je Míla, tady se klidně můžeme převléknout. Ve zdravotnictví jsem nějakých patnáct let, a tam žádnou diskriminaci necítím. Ale jednou jsem si zažádal o brigádu v jednom obchodě s oblečením, docela známém. Nevzali mě kvůli tomu, že jsem homosexuál.

Jak se to dozvěděli?

Byla to jedna z otázek v dotazníku. Jaké sexuální orientace jsem. Tak jsem to normálně přiznal.

Jaké jsou vztahy mezi jednotlivým transvestity?

Je to ještě horší, než když se hádají ženské. Co ti lidé si dokážou mezi sebou udělat, to bys nevěřila. Je to opravdu tvrdý konkurenční boj. To si nedokáže nikdo představit. To jsou věci, které by tebe, normální holku, nikdy nenapadly udělat. A proto se tam nehledají kamarádi. Ty si člověk musí najít jinde.

Když máš vystoupení, vymýšlíš celou choreografii sám?

Ano, celé to vymyslím. Vždycky se domluvíme kolik toho bude, pracujeme buď ve dvou nebo ve třech, někdy jsem i sám. Celá koncepce vystoupení je na nás. Nejvíc času mi zabere vybrat si hadříky, vymyslet líčení.

Kde bereš inspiraci?

Já nejvíc na diskotéce. Poslechnu si, co zrovna letí, vidím, jak jsou lidé oblečení, to mě přivádí k nápadům. Nebo i na ulici koukám po ženských, co si na sebe vzaly.

Dá se tímhle uživit?

Ne, tady ne. V zahraničí ano, tam jsou i profesionálové, ale tady ne. Nebo by člověk musel zvládnout obrovské množství vystoupení.

Ty máš nějaké civilní zaměstnání a tohle je jakoby mimo?

Já jsem dětská sestra a tohle je mimo. To je prostě můj koníček. Taky ještě máme poloprofesionální divadlo, jmenuje se Divadlo bez zábran. Práce mě baví, koníčky taky, stíhám to všechno, pořád je co dělat.

Toužíš po vlastních dětech, chtěl bys je mít?

No jistě! Chtěl bych adoptovat aspoň tři, jednu holčičku a dva kluky. Zatím je to ale samozřejmě těžké. Ještě bude muset přejít několik generací, aby homosexuálové mohli v klidu adoptovat dítě. Když slyším některé lidi, že když dítě vychovává homosexuál, že z něj homosexuál bude také, to mi rve uši. Jsem rád, že alespoň dělám práci, kde ty děti mám. Kdyby byla ta možnost, že můžu adoptovat dítě, že se o něj můžu starat, tak by mě to zcela naplnilo, ani bych nemusel mít partnera. Tohle je pro mě důležitější. Je to můj sen.

Rozhovor vedla Václava Medalová Hůdová

Titulní foto: Miluska