Norsko: země ledová, hrdá a krásná

Pod pojmem Norsko si většinou vybavíme podlouhlou zemi na západním pobřeží Skandinávie, která má jenom něco přes čtyři milióny obyvatel, ale i největší evropské zásoby ropy a zemního plynu. Norsko je také země severských bájí, půlnočního slunce za polárním kruhem, země sobů a losů, původních obyvatel Laponců a nádherné přírody se studenými řekami, na kterých jsou vodopády s průzračně čistou vodou. Norsko, to jsou také náhorní plošiny, špičaté skály a ostře zařízlé fjordy, jež vytvarovaly před tisíci lety tající ledovce, kterých je v zemi ale stále dost.

Pokud Norsko lze charakterizovat takto, co si můžeme myslet o jeho obyvatelích? I Karel Čapek se ve své knize Cesta na sever podivoval, jak je možné, že tak drsná a nevlídná země může zrodit velikány světové literatury a divadla jako byl Henryk Ibsen nebo mág malířské exprese Edvard Munch, jeden z otců moderního malířství.

A co teprve vynálezce dynamitu Alfred Nobel se svým progresivním nápadem, jak oceňovat dílo vědců a umělců s peněz, které zbudou po jeho smrti. Všichni žili většinu života v Norsku, kde si v jejich době o elektřině či železnici mohli na většině území jenom zdát. Co je na norské povaze tak pevného, že dokáže žít a tvořit v tak odlehlé, studené části světa? A jak žijí Norové dnes?

Při návštěvě Norska zjistíme, že se tu od dob Čapkových cest mnoho nezměnilo, a norská povaha si stále uchovává svoji severskou syrovost. Někteří návštěvníci ji považují za jednu z nejsvéráznějších a nejhrdějších na světě, kterou ani technický pokrok 20. století nedokázal zjemnit a uhladit. A důvod je nasnadě - žádný nový objev vědy a techniky nedokáže překonat a změnit neurvalost norské přírody, která s každou novou ledovou zimou ověřuje odolnost svých obyvatel.

Norsko se norsky řekne Norge. Norge v překladu do češtiny znamená "cesta na sever" a název je to přesný, protože právě na sever přišli před tisíci let původní obyvatelé - lovci a rybáři, aby začali každodenní boj o přežití, jenž se jim dostal do povahy.

Hrdost Norů je obrovská - a zřejmá na každém kroku. První překvapí množství vyvěšených státních vlajek na průčelích domů, kterými majitel ohlašuje svoji přítomnost doma. Vlajka funguje jako symbol, jenž všechny Nory spojuje od nejsevernějších provincií a komun (něco jako náš okres) až po hlavní město Oslo. Norská vlajka, to je severský skandinávský kříž, který používali již odedávna obchodní lodě v Dánsku či Švédsku. Norové - aby se odlišili od svých skandinávských sousedů, a poté co v roce 1905 získali samostatnost - mají ale barvy nejvýraznější a snad i nejpěknější - tmavě modrý kříž lemuje bílá obruba na tmavě červeném pozadí.

Národní vlajku měli u sebe i všichni polární badatelé počínaje Fridtjofem Nansenem až po legendárního Roalda Amundsena. Poslední jmenovaný si zajistil nesmrtelnou slávu tím, že ačkoliv vyplul z Osla dobýt Severní pól, po informaci, že severní pól byl již „dobyt“ nějakým Američanem, Robertem Pearym, stočil se svojí posádkou směr na jih a 15. prosince 1911 jako první člověk zapíchl norskou národní vlajku na pól, tentokrát ale Jižní.

Vlajka se stala i výrazným turistickým suvenýrem. Najdeme ji v každém turistickém obchodě, od klasických motivů až po různé úpravy, kde v ní kráčí trol či eventuálně s nápisem Norway is the best.

Tato hrdost má pro ostatní Evropu jeden fatální důsledek: Norové se cítí více Nory a až následně Evropany, což při každém hlasování o přistoupení do Evropské unie dávají hlasitě najevo, jelikož si myslí, že ve společném evropském domě být nepotřebují. K soběstačnosti Norů přispívá i jejich ekonomická síla. Možnosti norského hospodářství jsou patrné v na každém kroku. Mají totiž to veliké štěstí, že přírodní zásoby ropy, plynu, železa, zinku, mědi, mramoru vápence, žuly, o dřevě a o levné výrobě elektřiny z vodních elektráren nemluvě, z nich dělají tak ekonomicky soběstačnou zemi, že jsou opravdu skoro nezávislí na evropské hospodářské politice.

Pokud se rozhodneme do Norska vyjet, kombinace drsné přírody, norských vlajek a technické vyspělosti se představí už na hranicích. Nepojedeme-li do Norska přímo trajektem z Kielu či Hamburku, jediná přístupná hranice je se Švédskem. Norové mají pouze tři možnosti, jak se s fjordy vypořádat a postavit cesty do všech míst v zemi – vybudovat přes ně mosty, prorazit tunely skrze skálu nebo použít přívozu. Všeho je v Norsku používáno velmi citlivě, aby nebyla narušena dominantnost těchto přírodních útvarů, alfy a omegy norské krajiny.

První opravdu velký fjord nás čeká za hranicemi se Švédskem už u Osla s přiléhavým názvem Oslofjorden. V samotném městě na cípu fjordu se průhledně ukazuje vztah Norů k přírodě. Hlavní město Oslo (asi 500 tisíc obyvatel) je citlivě vestavěno ve fjordu, kde mu dominuje skokanský můstek Hollmenkollen.

Oslo má dvě tváře – když prší, je to pošmourné město s podmračenými výrazy obyvatel, kterým vévodí váš zoufalý obličej, kde většinu času jako turisté strávíte v galeriích a v muzeích (kam je vstup zadarmo) a dumáte nad temnými obrazy a nad příčinami velkého počtu norských sebevražd a zákonné prohibice.

Ale když svítí slunce, venku jsou studenti, lidé sedí na zahrádkách kaváren a i hradní stráž v královské pevnosti se usmívá, vy s vyhrnutými kalhotami brouzdáte ve vodě před muzeem Thora Heyrdala, který asi věděl proč utekl před norským počasím objevovat stěhování civilizací do rovníkových oblastí Tichého oceánů...

Norové jsou na své hlavní město odjakživa pyšní, což se vymstilo i nacistické armádě, když její válečná flotila připlouvala do tohoto přístavu, který se nemohl takové přesile bránit. Přesto skupinka Norů zkusila nabít historické dělo stojící na molu, a k překvapení všech po výstřelu potopila loď vezoucí německé úředníky připravené převzít správu Norska. Z děla se stal následně národní symbol a v přístavu stojí dodnes.

Oslo je ale vstupní branou do Norska, které má pětkrát větší rozlohu než Česká republika. Cestu můžeme začít v jižní části země, kde jsou roviny, a slunce svítí častěji, dokonce zde pěstují třešně a jablka. Když se stočíme na sever, dostáváme se do jiného světa, a tam vládne zima a nevyzpytatelné počasí.

Ale všude od jihu na sever narazíme na venkovské malebné kostelíky. Jsou postaveny ze dřeva a obklopuje je krátce posekaná tráva, v níž jsou zasazeny dřevěné kříže nebo častěji hrubě opracované kameny. Norové jsou jako ryzí skandinávci protestantského vyznání, proto si nelibují ve zbytečných dekoracích a ozdobách, vše se řídí praktickým hlediskem. Ale o to víc jsou tyto kostelíky s přilehlým hřbitovem a farou opravdové. Pokud bychom hledali místo na rozjímání, jsou místem přímo ideálním.

Norové se o ně starají s nebývalou péčí. Dřevěné stěny kostela vydávají velice příjemnou vůni. Z úcty k tradici, ale i kvůli praktickým ohledům, je totiž místní lidé často natírají medovým voskem, protože takto napuštěné dřevo lépe odolává mrazům a vodě. Někdy tyto kostely nemají ani ploty nebo kamennou zídku, mezi lidmi panuje velká důvěra, dokonce někde ani nezamykají své vlastní domky.

Zdá se, jako by se zde zastavil čas, a tento pocit nám nevezme ani fakt, že všechny domky, kostely, fary mají většinou internetové připojení a mobilní telefon je nedílnou součástí každého Nora.

Kdybychom ale jako praví středoevropani chtěli v podvečer tuto náladu dávno zapomenutých časů umocnit v nějaké hospůdce u sklenky dobrého alkoholu, narazíme na další rozdíl. V Norsku totiž funguje prohibice již desítky let a alkohol je téměř zakázaný.

"Téměř" znamená, že v Oslu funguje jeden jediný obchod, kde lze koupit víno či vodku. Jinde je oficiálně zakázaný, výjimku tvoří turisticky atraktivní hotely, kde lze koupit alkohol do páté hodiny odpolední, ale stojí takové nekřesťanské peníze, že člověku zajde chuť.

Zajímavé je sledovat, jak Norové sami vidí příčinu prohibice, šroubovitě vám vysvětlují, že začala při neúrodě brambor, poté ekonomické problémy, samozřejmě za to částečně může švédská nadvláda, a celé to zakončí vysvětlováním tradic. Protože jsme hosté, k dobrému bontonu patří dál se nevyptávat, ovšem skutečnost je prozaičtější: představte si, co byste dělali vy, kdybyste žili v norské krajině, obklopeni lesy, skálami, fjordy, nekonečnými dálkami a na severu navíc půl roku pod polárním sluncem. Lepší kúra pro odvykání abstinentů být ani nemůže, a norská vláda to ví, proto stále udržuje v platnosti toto opatření.

Drsnější povahy turistů potom vozí do Norska vodku „pro vlastní spotřebu“, kterou ale v kempu ledabyle postaví před stan a za nějakou dobu o zájem ze strany Norů nemají nouzi a mohou ji prodat s několikanásobnou marží. Ovšem pozor, norské úřady prokoukly tuto fintu a nasadily řadu provokatérů, kteří vás okamžitě po prodeji doprovodí na policejní stanici. I když na druhou stranu podle hesla „zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný“, ani zkušenost z norského vězení nemusí být špatná. Mohli bychom si ověřit, zda příslovečný norský pořádek a čistota panuje i v takovýchto místech. Když i na luxusně zařízené, vytápěné a voňavé WC narazíme kdekoliv na odpočívadlech v horách, které se díky naší lenosti stavět stan stanou i náhradní noclehárnou, jak asi vypadá norské vězení.

Čím více pojedeme na sever, tím více bude zima. Často se stává, že z jednoho fjordu vyjedete za slunečného počasí do tunelu, ale vyjedete jakoby na jiné planetě, v závějích sněhu do mlhy a sychravého počasí. Naděje, že za dalším fjordem vyjedete do sluníčka, se stále k severu zmenšuje. Přibývá i ledovců - většina z nich je přístupná k okraji, kde vytéká mohutným proudem nádherně modrý potok z rozpuštěného ledu...

Po cestě k okraji turista prochází kolem sloupků s tabulkou, a letopočtem, kam v napsaném roce led dosahoval, a nám začíná být jasné, že se klima skutečně mění, když tabulka s nápisem 1897 bývá vzdálená dva kilometry od ledovce.

Pokud byste hledali místo bez masového turismu, je Norsko zemí zaslíbenou, neboť všude silnice nevedou, a kam se musí po svých, tam přímo úměrně s náročností túry „turistů“ ubývá.

Každý Nor vám poradí cestu ke Stěně trolů, jejíž diretissima (délka kolmé stěny ) je 1042 m, s přilehlou Cestou trolů, kterou když zdoláte, tak v sedle můžete z kamínků postavit hromádku symbolizující norského trola, a ten vám potom celý život bude přinášet štěstí.

Dalším tipem je výlet na náhorní plošinu Hardargenvidu či Dovrfjel s unikátními stády pyžmoňů či dominantní přírodní rozhlednu s příznačným názvem Kazatelna (Priekestollen) severně od Bergenu nebo stále cestovat na sever až k nejsevernějšímu místu Evropy, Nordkapu, kde skutečně slunce nezapadá.

Ať se ale vydáme kterýmkoliv směrem, můžeme si být jistí, že Norsko nás svojí panenskou přírodou nemůže zklamat. Norská hrdost má kořeny právě v této drsné a nádherné přírodě a Norové vědí, proč být své zemi zavázáni a  za co jí být vděční. Proto se o ni starají s nebývalou péčí a na světě se najde málo míst, kde i našinec najde nápisy v češtině na informačních cedulích s nápisem:

PROSIM NEODHAZUJETE ODPADKY, DEKUJY.

A i my můžeme naoplátku poděkovat Norům, že nám dovolili nahlédnout do své země a po její návštěvě poznáme, že i my jsme o něco hrdější a snad se i více budeme starat o krajinu, ve které žijeme.