Odhalte tajemství akupunktury

Pod pojmem „tradiční čínská medicína“ si nejvíce lidí asi představí její nejexotičtější a euroamerické civilizaci nejnepochopitelnější část – akupunkturu. Čínská medicína však zahrnuje celý soubor diagnostických a léčebných opatření, která jsou navzájem nerozlučně provázána. Patří sem:

• nauka o zdravé stravě a životosprávě
• nauka o léčebném cvičení
• nauka o použití léčivých bylin a živočišných produktů
• akupunktura

Teprve kombinací všech čtyř způsobů léčby lze podle zásad tradiční čínské medicíny dosáhnout podstatného zlepšení stavu pacienta a uzdravení. V našich podmínkách však dosud převládá využití akupunktury. Proč? Inu, zkrátka proto, že člověk je většinou líný něco pro sebe udělat a jen velmi neochotně přijímá dietní doporučení, založená na prosté a skromné stravě a vyhýbání se návykovým látkám jako je alkohol, káva a cigarety. Rovněž tak celkem nerad pravidelně ráno a večer cvičí a už vůbec se nedokáže smířit s tím, že by se měl téměř vzdát požitků jak válení se u televize, přejídání a podobně.
Toto všechno nám západní civilizace předestírá jako zcela normální součást našich životů, ale ono to moc normální není, normální by mělo být žít prostý život ve svazku s přírodou a snažit se pouze o jediné: dosažení harmonie. Akupunktura západnímu člověku vyhovovala: jednak ho lákala její exotičnost, jednak – a to především – viděl v ní příjemný, pohodlný a bezpracný způsob, jak si pomoci ve zdravotních problémech, aniž by se sám musel bůhvíjak exponovat. Při akupunktuře totiž stačí najít si terapeuta, pohodlně ulehnout na lůžko a nechat se opečovávat…

Z historie akupunktury

První zmínky o tajuplném čínském způsobu léčení nemocí napichováním jehliček do těla přišly do Evropy asi v 17. století. Informace přinesli obchodníci a mniši, kteří směřovali do Číny z Evropy po obchodních stezkách a přiváželi z Asie hedvábí, vzácná koření a jiné zboží. Tehdy vznikl i název „akupunktura“ (latinsky acus = jehla, punctio = nabodnutí). Prvopočátky akupunktury v Číně se však datují až do doby kamenné. Za hranice Číny se akupunktura začla šířit až okolo 6. století našeho letopočtu. Pronikla nejdříve do Japonska, pak postupně do Mongolska, Indonézie, Indie, na Cejlon, do Koreje a jiných asijských zemí.

Akupunktura a Evropa

Zmínky o akupunktuře vyvolaly v Evropě pravou senzaci. Však o tom, co si od ní „západní lidé“ slibovali, svědčí i název prvního lékařského díla (vydaného roku 1683 holandským chirurgem Východoindické společnosti W. Ten Rhynem) pojednávajícího o akupunktuře: „Spis o exotických příjemnostech“. Akupunktura vzrušovala a lákala, poodhalením roušky tajemství z jejího použití se začínalo zabývat stále více lékařů i laiků (mj. například i otec známého hudebního skladatele H. Berlioze, L. Berlioz), ale zůstávala stále nepochopitelná a nezařaditelná.
Jakž takž šlo ještě naučit se, JAK se akupunkturní jehly píchají, horší už to bylo zjistit KAM je umístit (vždyť místa jejich zavedení neodpovídala žádným zvláštním nervovým drahám ani bodům), a už vůbec nejasným bylo, PROČ se kombinují zrovna ty a ty určité body, a ne jiné. Nicméně v 19. století se do aplikace akupunktury odvážně pustil nejeden lékař. Nejprve v Holandsku, Francii, Německu, posléze v Itálii, Rusku, Rakousko-Uhersku. Nekritické nadšení s sebou přineslo i negativní stavy, a to snahu léčit akupunkturou všechna onemocnění. To se ovšem (pochopitelně!) nedařilo a vzhledem ke složitosti celého léčebného systému, který přece jen chtíc nechtíc zůstal velkou hádankou, nakonec akupunktura upadla v zapomnění.

Znovuobjevení tajemné metody

Renesance akupunktury začala až ve 20. století. Na tomto obratu měl největší zásluhu francouzský konzul v Číně, G.S. de Morant. V roce 1929 publikoval první skutečně seriózní a podrobné dílo o akupunktuře a otevřel tím dveře nyní už skutečnému vpádu této exotické léčebné metody do západního světa, kde se jí zejména od šedesátých let minulého století začalo zabývat nespočetné množství odborníků i laických nadšenců, kteří postupně odhalili i základní principy tradiční čínské medicíny (učení o jinu a jangu a učení o pěti prvcích).

Najednou se mlhavé kontury zázračného „jehlování“ začaly ostřeji rýsovat a západní svět postupně pochopil, proč se vybírají určité body a jak se mají kombinovat. Lékaři i pacienti s úžasem zjistili: Ha, ono to skutečně funguje..!

Současně vznikla spousta pracovišť, která účinek akupunktury dokumentovala prostřednictvím západních metod poznání: zjistilo se, že napíchnutí akupunkturního bodu vede ke zvláštnímu reflexu, který například tlumí bolest (tomu se říká „vrátková teorie“). Přišlo se i na to, že po zabodnutí jehly do akupunkturního bodu začínají mozkové buňky vylučovat zvláštní chemické látky, které působí veselost, příjemné pocity a významně prohlubují relaxaci organismu: nazývají se endorfiny a mají podobné složení i účinek jako jakési „přírodní morfium“, zcela neškodné, avšak velmi efektivní při tlumení bolesti, léčbě depresí, úzkostných stavů a podobně.

Rozvoj dalšího vysvětlování a ověřování účinků akupunktury na základě vědeckých metod nebere konce a šíří se nadále po celém světě. Avšak i přesto, že již více než sto let je akupunktura probádávána, studována, obracena ze všech stran, zkoumána a dokladována, zůstává její skutečné a komplexní působení dodnes ne zcela objasněno a každou chvíli se objeví zpráva, že byl zjištěn ten a ten její nový dosud neznámý efekt. Inu, mystická starověká Čína přeci jen tak lehce nevydává všechna svá tajemství….

Titulní foto: Tomáš Hájek