Práce na mateřské dovolené II

Jak se pracuje z domova

Jindra má to štěstí, že ve své profesi účetní narazila na vstřícnou nadřízenou, která jí (a předtím již i jiné kolegyni) umožnila věnovat se práci pro firmu z domova, za občasného dojíždění do kanceláře nebo přímo za klienty. Protože její manžel také pracuje, stará se o Terezku téměř sama, na hlídání jí občas svěřuje své švagrové. I když je to poměrně náročné na čas a zejména na osobní sílu vše zvládnout, nestěžuje si a říká, že i kdyby možnost této práce neměla, rozhodně by se snažila vyhledat něco jiného, s rukama v klíně by doma určitě nezůstala.

Co obnáší práce a hlídání

Jindra má na starosti firmy, kterým dělala účetnictví již před porodem. Vše obstarává sama, jen když se vyskytne nějaký problém, konzultuje ho se svou nadřízenou, s níž je potřeba spolupracovat i na daňových přiznáních. „Svou práci dělám převážně doma, večer a někdy i přes noc, pokud mi pohlídá dítě švagrová, tak pracuji i odpoledne, ale to využiji spíše pro odjezd do nějaké firmy,“ říká Jindra. Jinak je musí objet vždy ráno, než její manžel odjede do svého zaměstnání, což je na desátou, a protože i jemu vyšel zaměstnavatel vstříc, má vždy jeden den v týdnu volno, a Jindra tak může docházet do kanceláře. „Stane se, že ji někdy někam musím vzít sebou, ale Terezka to snáší výborně, nikdy nebyl problém s tím, že by se mnou cestovala za klienty,“ dodává Jindra.

Reakce okolí

Zpočátku s možností, že by Jindra začala hned pracovat, příliš nesouhlasil její manžel. Nedokázal pochopit, proč vlastně chce pracovat a snažil se argumentovat tím, že bude hodně unavená. „Pak ale viděl, že je to v pořádku, že to jde zvládnout,“ říká Jindra. Nikdo další se k jejímu záměru negativně nevyjádřil, takže lze říci, že její cesta k pracovnímu uplatnění během mateřské byla celkem snadná. Nabízí se otázka, zda by pracovala, i kdyby neměla možnost být doma a musela Terezku umístit například do jeslí. Podle jejích slov by záleželo na konkrétní situaci, ale obecně se jí myšlenka na to, že by Terezku dávala „pryč“ každý den, spíše příčí. Proto by se snažila spíš vyhledat jinou činnost, kterou by vykonávala z domova, samozřejmě i za předpokladu, že by musela absolvovat třeba rekvalifikaci či nějaký kurz.

Práce na poloviční úvazek

Hanka je dětská lékařka a její nástup do práce byl víceméně z profesních důvodů. Musela nastoupit hned, aby si stačila doplnit praxi a mohla požádat o přidělení specializační způsobilosti. Bez praxe by ji čekala složitá atestace, takže přijatelnější a jednodušší bylo zkrátka začít pracovat. Hanka sama říká, že kdyby měla možnost, k práci během mateřské by stejně dospěla, ale v pozdější době, zhruba kolem roku a půl věku dítěte.

Co obnáší práce a hlídání

Do ordinace Hanka dochází dvakrát týdně, začíná v půl osmé ráno a končí jednou hodinu po poledni a pak ve tři hodiny odpoledne. Během ordinačních hodin se o její dceru Soňu stará chůva, kterou Hance doporučila kamarádka, a ta si ji nemůže vynachválit. „Soňa si chůvu opravdu oblíbila, od začátku si padly do oka a mně byla paní také hned sympatická. Nyní odcházíme domů vesměs s pláčem, Soničce se od ní ani nechce, začala jí dokonce říkat babičko, takže jsem klidná, je o ní dobře postaráno,“ směje se Hanka. Je schopná přistoupit i na to, že by Sonička musela například do jeslí, ale jak sama říká, bylo by to asi složitější – jednak kvůli tomu, aby nepřišla o rodičovský příspěvek, protože výdělek z polovičního úvazku není příliš vysoký a hlavně proto, že v jejím okolí jsou téměř všechny jesle zrušeny, fungují jen jedny, kam by bylo možné umístit roční dítě.

Reakce okolí

I Hanka je z těch, které se setkaly s pochopením, když oznámily, že nastupují do práce, ačkoli doma mají malé dítě. U ní hrála v její prospěch i ta profesní podmínka, takže její nástup proběhl hladce. Se stávající situací je velice spokojená, protože podle svých slov si po příchodu z práce dokáže Soničky více užít, obě jsou spokojené, protože k nim přicházejí jiné podněty, než kdyby trávily celý čas spolu. A kdyby Hanka nyní na půl úvazku nenastoupila? „Určitě bych nějakou práci hledala, buď z domova nebo jiný poloviční úvazek, ale nastoupila bych asi o půl roku později než nyní,“ říká.

V hlavním pracovním poměru

Martina pracuje u přepážky jedné pojišťovny a zpátky na plný úvazek nastoupila v době, kdy bylo její dceři necelých pět měsíců. O možnost nástupu se zajímala sama, protože patří k těm, které vydělávají o něco více než manžel, takže důvod rozhodování byl jasný. I když prý někdy žárlí, že dcera je více „tatínkova“, je ráda, že manžel zůstal doma na rodičovské dovolené a není potřeba řešit finanční situaci. Nebránila by se tomu, že by zůstala doma ona, ale jen za podmínky, že by manžel získal vyšší plat, nechce, aby museli počítat každou korunu, když k tomu není důvod.

Co obnáší práce a hlídání

Do zaměstnání dochází Martina denně, protože pracuje na plný úvazek, zabere jí to opravdu větší část dne. O dceru Aničku se celodenně stará tatínek, který to zvládá perfektně. „Aninka je s tátou doma naprosto spokojená, on umí vyprat, uvařit, uklidit, dokonce žehlí a s malou si dokáže skvěle hrát a vůbec jí vyplnit všechen čas,“ chválí ho Martina a dodává, že při vyřizování rodičovské dovolené z něj byly paní na sociálce naprosto nadšené. Ve svém okolí ale Martina není jediná, která přenechala rodičovskou dovolenou manželovi, u stejné společnosti není takový případ výjimkou.

Reakce okolí

Martina se setkala s mnohem odmítavějšími reakcemi, než o kterých jsme četli dosud. Byla označována za kariéristku, krkavčí matku, byla osočována, že dceru bude zanedbávat a podobně. Jakmile prý ale přestala podobné jízlivosti poslouchat a přestala mít snahu vysvětlovat, proč se k takovému kroku odhodlala, má klid. „Když vidím, že je Aninka spokojená, že jí nic nechybí a když se s ní můžu po práci pomazlit a pohrát si s ní, je mi jedno, co si kdo myslí,“ vysvětluje Martina svůj současný postoj.

Práce v zahraničí

Jiřka je sice v současné době v České republice, ale do porodu a nějaký čas po něm pracovala se svým manželem v Polsku a hodlá se tam také zanedlouho vrátit. Oba byli zaměstnáni v české firmě v polských Katowicích a Jiřka se po celou dobu věnovala koučování, pořádala semináře a přednášky pro obchodníky a pomáhala při řešení problémů spojených s vedením lidí. Po Jakubově narození sice do práce nastoupit nemusela, ale protože toto polské město nenabízí maminkám příliš vyžití a protože zde neměla ještě moc přátel, byla to pro ni cesta, jak se zapojit do okolního života a nezůstat jen doma. Jako velice akční osobnosti ji „pouze“ péče o miminko zkrátka uspokojit nemohla a Jiřka stejně jako ostatní pracující maminky zjistila, že když se přes den věnuje i jiné činnosti, nestává se potom, že by ji například rozhodilo stále plačící dítě.

Co obnáší práce a hlídání

Zpočátku pracovala pro společnost z domova, což obnášelo být k dispozici na e-mailu či telefonu, po čase začala docházet přímo do kanceláře na čtyři hodiny denně, což ovšem nebylo pravidelně, docházku Jiřka řešila podle potřeby firmy. Pro Jakuba našla chůvu, která se proměnila spíše na milovanou a milující babičku, její přítomnost Jiřka ocenila nejen kvůli své práci, ale i kvůli tomu, že se od ní naučila spoustu věcí, které se týkaly dětí. Sehnat chůvu není v Polsku až takový problém, protože zde neexistuje taková mateřská a rodičovská dovolená jako u nás. Drtivá většina maminek nastupuje do práce velice brzy, a tak svěřují děti do péče prarodičů, chůviček nebo je dávají do jeslí.

Reakce okolí

S výše zmíněným brzkým pracovním nástupem všech maminek souvisí i to, že ve svém přímém okolí nenašla Jiřka nikoho, kdo by její rozhodnutí kritizoval. Opačně tomu bylo na nejrůznějších diskusních serverech, kde se scházejí právě maminky malých dětí. Tam Jiřka podle svých slov narazila na naprosté nepochopení a odmítavý přístup kvůli tomu, že začala pracovat v době, kdy bylo Jakubovi šest měsíců. „Pochopení člověk najde spíše u žen žijících v zahraničí, kde je běžnější, že máma není celý den jen s dítětem, že se realizuje i jiným způsobem,“ myslí si Jiřka, která je v kontaktu s maminkami žijícími za hranicemi velice často.

Závěrem bych chtěla těmto maminkám poděkovat za to, že si našly čas, aby si se mnou popovídaly a zároveň se jim omlouvám, že hodně z toho, co mi sdělily, tady vůbec není, protože bych místo článku napsala celý román, na tolik by jejich zkušenosti a postřehy stačily…

Titulní foto: Václava Medalová Hůdová