Příliš jednoduchý úspěch Šifry mistra Leonarda

Otázka není tak jednoduchá, jak se může zdát. Šifra mistra Leonarda totiž, i když to tak na první pohled nevypadá, není zas tak výjimečná.

Dan Brown vlastně napsal průměrně řemeslně zvládnutý detektivní thriller, který prošpikoval odvážnými teoretickými rozvahami o základních principech katolického křesťanství a potažmo celé víry v jediného Boha vůbec. Literárně nic zvláštního – detektivní zápletka je poměrně přímá, ubíhá svižně, jak se na americký paperback sluší a patří, a její pochopení je snadné. Charaktery nemají složitou psychologii, mají blízko ke schématům, ale při četbě jsou uvěřitelné a přítomnost muže a ženy v komerčním žánru vždy dává naději na milostné vzplanutí, které na konci knihy samozřejmě nastane.

Hlavní hrdinové – Robert Langdon a Sophie Neveu – mají dostatečně exotické zaměstnání, aby běžný čtenář jejich profesní nevěrohodnost nemohl odhalit, i když odborníci na symbologii a šifrování možná ví své. Akční scény útěků a úniků následují rychle za sebou, oddělené přemítáním nad odbornými otázkami, ale rytmus je nastaven dostatečně svižně na to, abychom se nenudili. Navíc Dan Brown nepíše Bratry Karamazovy ani Otce Goriota; nepíše „uměleckou“ literaturu, ale konzumní thriller, takže mu nelze nenáročnost stylu vyčítat.

Nakonec i teoretické pasáže, ve kterých tkví drtivá většina kontroverznosti knihy, nejsou nic moc objevného. Propojení různých forem z různých literárních vrstev, míchání motivů, příslušejících do různých žánrů, jinými slovy – umění a brak v jednom, to je přece postmodernismus. Podobnost s Jménem růže či Foucaultovým kyvadlem Umberta Eca není náhodná (ne-li přímo chtěná), i když Ecovy romány jsou už ve své dějové, tedy té „nižší“ vrstvě, neporovnatelně propracovanější a náročnější.

Tedy – formálně nic výjimečného, Dan Brown se zkrátka nechává inspirovat zajetými principy brakové literatury a pod rouškou jakéhosi intelektuálně jednoduchého postmodernismu je doplňuje náboženskou teorií.

Spočívá tedy převratnost Šifry mistra Leonarda ve svém filosofickém obsahu? Troufám si říct, že sotva. Určitě nemůžeme ani zdaleka Brownovy disputace nazvat „filosofickými“ nebo „teologickými“, protože z hlediska obou věd jsou dost diletantské. Filosofie i teologie jsou vědy s vlastní metodologií, tj. naukou, jak získávat fakta a jak s nimi nakládat, na což Brown od počátku rezignuje. Míchá pohanskou symboliku s křesťanskou bez historických souvislostí a přitom se tváří, že objevuje nové, nepoznané vztahy a souvislosti. Zpochybňuje víru v jednoho Boha, tj. monoteismus, tím, že dokazuje její „zpátečnictví“ a ukazuje, jak udusila pohanskou (tj. polyteistickou) instinktivnost a pudovost. Přitom však ale pomíjí, že monoteismus je vyšším vývojovým stupněm právě proto, že se dokázal od „zvířeckosti“ odpoutat a lidem nabídl mnohem složitější duchovní systém než pohanský okultismus a primitivní pudy. To, co Dan Brown dost zjednodušujícím způsobem uvádí jako negativa, jsou vlastně pozitiva.

Nikdo jistě nezpochybňuje inkvizici a nebezpečí propojení církevní a světské moci, ale to je otázka už dávno přešlá, otázka osvícenství osmnáctého století, stejně jako postupné rozvolňování církevních dogmat je věcí reformace a rozvoje demokratického světonázoru ve světě. Boj proti náboženství je v moderním světě, který už dnes stojí převážně na ateistických principech, přinejmenším zastaralý, ne-li nepotřebný. Něco jiného je fundamentalismus, xenofobie a netolerance, která zvláště s rozvojem terorismu v současnosti bují a pozornost si zaslouží – ale proti ničemu z toho Dan Brown nebrojí. Naopak jenom přilévá do ohně těch, kteří znovu a znovu rozdmychávají spory mezi ateismem a vírou, místo toho aby přispěl k porozumění a vzájemnému respektu, který je dnes mnohem potřebnější.

Nakonec není žádným objevem či tajemstvím, že teoretická vrstva Šifry mistra Leonarda vychází z kontroverzní knihy The Holly Blood and The Holly Grail, a ta s podobnými názory, jež přináší i Dan Brown, pobouřila odbornou i laickou veřejnost již v roce 1982. Takže opět nic nového…

Co tedy stojí za celosvětovým úspěchem, proč se kniha dostává na církevní indexy a rozděluje čtenáře na až téměř nábožné uctívače a naprosté odpůrce? Jistě svoji roli hraje marketingová kampaň, která knihu provází a je sama tvůrcem mýtu o její originalitě a převratnosti. Kniha je šlágr, bestseller, kontroverzní dílo, které je navíc snadno pochopitelné, stravitelné a přijatelné, tedy má cestu otevřenou k té nejširší skupině čtenářů – už to samo o sobě je důvod, proč se Šifry mistra Leonarda prodalo tolik výtisků.

Navíc mystika, tajemno, templářské a zednářské řády, stejně jako historické spekulace, konspirace a náboženství vzrušuje odjakživa, nakladatelství každoročně chrlí neskutečné množství paperbackových vydání různých mystických a konspiračních teorií, a jdou stále na dračku. Tedy další komerční plus pro Dana Browna. A nesmíme zapomenout na filmovou adaptaci, která vyvolala když ne rozpačité, tak přímo odmítavé přijetí u kritiky i velké části filmových diváků. I ze strany produkce snímku jistě byl silný marketingový tlak, který Šifru vynesl na výsluní společenského zájmu a dokázal ji dostat na titulní stránky i českých deníků.

Dan Brown se tedy trefil přesně do toho, co lidi chtějí, co vždy šlo velmi dobře na odbyt, „svezl“ se na nervozitě přelomu milénia vytvořil dostatečně jednoduché dílo, které s vydatnou pomocí marketingových mágů může zasáhnout to nejširší publikum. Chtělo by se říct – nic nového. To jistě ne, ale na druhou stranu je to velmi účelné a efektivní, zvláště, máte-li zájem na rozvoji vašeho bankovního konta.

Otázkou je, kolik se z Šifry ještě dá vydolovat...

Foto: Falcon