Mít rád lidi kolem sebe,mít přátele, hezké vztahy,partnera­- to je samozřejmě zcela přirozené, krásné a naplňující. Pokud však tyto vztahy přerůstají v příliš silné pouto, bez kterého takřka nelze žít, vzniká závislost, která je podle mnoha východních filozoficko­-náboženských systémů jedním z největších zdrojů utrpení člověka. I sebekrásnější láska totiž jednou skončí ­( minimálně smrtí jednoho z partnerů­), přátelé nás mohou opustit ­(třeba se jen odstěhovat, onemocnět nebo zemřít­), vztahy se rozvolnit...člověk, který je na tyto lidi kolem sebe příliš fixován, pak jejich ztrátou nesmírně trpí a může se stát, že se přes tuto ztrátu dokonce ani nepřenese, ztratí smysl života, může i vážně onemocnět nebo začne trpět depresí. Snahou dálněvýchodních systémů hledajících cestu, jak se vyhnout utrpení a žít v klidu, míru a štěstí, je proto oprostit se od přílišné fixovanosti na okolí a hledat zázemí spíše ­"sám v sobě­". To samozřejmě vůbec nebrání tomu, aby člověk rozvíjel hezké a láskyplné svazky,naopak. Co se týče smrti blízkých lidí, samozřejmě pohřební rituály existují i v našich podmínkách a je jistě dobré je ctít a dodržovat. Umožní nám doznít bolesti nad ztrátou milované osoby a svým způsobem se od této bolesti odpoutat při zařizování rozloučení se zesnulým. Přílišné a dlouhodobé truchlení však opět přináší pouze utrpení a nevede k ničemu pozitivnímu. Škodí nejen pozůstalým a může jim dlouho bránit nalézt radosti běžného života, ale v mnoha kulturách ­(např. buddhistických­) se dokonce upozorňuje, že škodí i zesnulému ­(duše, která již hledá nové dimenze své existence, je silným žalem pozůstalých přitahována zpět ke svému minulému životu a tělu, od kterých se nemůže plně odpoutat a velmi tím trpí­).
To, že si lidé po pohřbu v Asii mohou jít zacvičit, není scifi, ale skutečnost. Většina z nich totiž denně praktikuje duchovní meditační cvičení tchaj­-ťi­-čüan, které vůbec nebrání tomu, aby v pozůstalém dozněla v klidu a míru bolest nad ztrátou blízkého člověka, ale zároveň pomáhá najít pozůstalému znovu vnitřní klid a rovnováhu a sílu jít životem dál.
Samozřejmě, toto všechno je věcí názoru. Cílem mých článků o tradiční čínské medicíně není vnucovat někomu násilně určité pohledy na život, ale pouze seznámit čtenáře s trochu jiným nahlížením na život a smrt, zdraví a nemoc, celkový životní styl, než bylo dosud v našich podmínkách obvyklé.To, že takto uvažuje většina kultur Dálného Východu, je skutečnost. Pro nás to může být obohacením, inspirací, ale pochopitelně s tímto úhlem pohledu nemusíme souhlasit a můžeme si žít po svém. Jako 20 let praktikující lékařka jsem viděla za svůj život kolem sebe mnoho velkého utrpení ­(např. těžké nemoci, bolest a smrt pacientů­) a často jsem si zoufale kladla otázku, proč se tomu nedá zabránit...školská ­"vědecká­" medicína si často ­(obzvlášť v případech beznadějné, vážné nemoci a utrpení­)nevěděla rady a odpověď mi nedala...studium tradiční čínské medicíny mi však aspoň trochu ukázalo cestu, jak by se toto utrpení dalo zmírnit anebo mu dokonce zabránit. Musím proto sama za sebe říci, že si spíše myslím, že TCM a s ní spojený pohled na život a smrt jsou pro život člověka přínosnější a ve svém důsledku více obohacují, než naše ­"bílá­" civilizace.

Jsem závislý na lidech kolem sebe ­- mám je rád. Říká se tomu vztah, přátelství, láska... Co je na tom špatného?

Truchlení je důležitá součást rozloučení se zesnulým. Má to svůj hluboký psychologický význam, V některých kulturách je to dovedeno až do rituální podoby. Že by si lidé v Asii šli po pohřbu zacvičit? To mě přijde jako sci­-fi.