Recept na optimální partnerský vztah

Po posledním rozhovoru s Marií Benákovou (Láska v auře – všechno se nám vrací) jsme se na partnerské vztahy zeptali také výtvarnice a spisovatelky Ziny Rajnochové.

Proč tolik vztahů podle vás krachuje?
Problém je, že lidi chtějí brát a ne dávat. Každý si myslí, že když najde partnera, tak se mu změní život. Že se z něho stane lepší člověk, bude mít lepší motivaci, atd. Když se lidé seznamují, dělají se šikovnějšími, chytřejšími. Lenoch začne jakoby víc pracovat, žena zase ze sebe dělá pečující hospodyňku. Přetvařují se a pak nefunguje komunikace. Každý má v hlavě určitou představu, jak by měl život s vyhlédnutým partnerem vypadat. Vytvoří si scénář, jak by se měl ten druhý chovat, a když začne jejich soužití, tak se ho snaží do té role vmanipulovat.

Tím začíná boj o moc, o pozici ve vztahu: aby mě měl rád, abych se lépe prezentovala atd. Když ale přijdou na to, že to není možné, tak shodí svou masku a ukáží svou pravou tvář.
Ona zjistí, že má doma lenocha, který sice běhal s vrtačkou, ale dělal to proto, aby jako vypadal, že je šikovný. A ona zase přestane vařit, protože jí to už nebaví, protože vlastně nikdy nebyla typická domácí hospodyňka.

Jak lze podobným problémům předcházet?
Zamést si před vlastním prahem. Pracovat na sobě a neobviňovat druhé z vlastních neúspěchů. Proto se snažím vždy radit: „Vadí vám něco? Tak musíte změnit sami sebe.“ Lidi chtějí, aby jim někdo dával lásku, aby je někdo obdivoval a uctíval a přitom nemají lásku sami k sobě. Mají malé sebevědomí, různé strachy a obavy a chtějí dostávat lásku. Ale lásku musí najít v sobě.

Když provádím vhledy do vztahů, vidím, jak jeden druhého energeticky „požírá“. Aby byly postavy vyrovnané, to takřka neexistuje. Optimální vztah by měl vypadat tak, že oba dva partneři jsou silní, vyrovnaní, navzájem se doplňují a něco tvoří.

Jak takový vztah vypadá na obrázku?
V knize je zobrazen optimální partnerský obrázek. Základem je mít vlastní stabilitu, vlastní peníze, abych přežila sama i bez partnera. Slabí hledají, aby je někdo živil, šatil, nebo dokonce bavil. Byla tu paní a říkala: „Od čeho mám manžela? Ať mě baví on!“ Já jsem jí doporučila, ať si najde své vlastní zájmy a vlastní přátele. Když je smyslem našeho života jen to, abychom měli partnera, tak se nám zbortí celý svět, když nás partner opustí, protože nám nic nezůstane. Nebo když někdo lpí na dětech, děti odejdou, vyrostou, půjdou z domu. Vždycky musím mít svou jistou a z t se odrazit dál.

Dá se říci nějaký recept na optimální vztah?
Mít vlastní zájmy, vlastní smysl – něco tvořit, kreslit, sbírat, být tvůrčí člověk. Jakmile se stanu nezávislým a vyrovnaným člověkem, tak už nepotřebuji šplhat v životě přes záda druhých. Rada je zapracovat na svém osobním růstu, například pomocí programování, jak o tom píši ve své knize. Například si říkat: „Dosáhla jsem harmonie ve svém nitru“. Tím se člověk mění. Dále, dívat se do budoucnosti a rozpouštět minulost. Protože jinak sem chodí ženy, které řeší křivdy třeba pět let staré. Například, že jim „zahnul“ manžel. Ale už nevidí, proč se to stalo. Že chybu musí hledat v tom, že doma něco neměl, a tak to šel hledat jinam. Pravda bývá obvykle někde uprostřed.

Proč si tak často vybíráme partnery, kteří nám ubližují?
Když nás přitahuje typ určitého člověka, je to proto, že s ním máme něco řešit. Takže i takzvané konflikty nás mohou něco naučit. Všechno je pro něco dobré.

Někdy je potřeba spadnout na dno, abychom měli chuť vstát a začít dělat věci jinak. Pokud neprožijeme dno, utrpení, nešťastnou lásku, tak si neuvědomíme, co vlastně chceme.

Ze všeho bychom se měli poučit. Nic není nadarmo.
Jak si naopak vybrat toho správného člověka?
Dobrý vztah je jakýkoliv vztah, který je podněcující. Měli bychom si přát mít kolem sebe tvůrčí, kreativní lidi. Ale když chci mít kolem sebe tvůrčí, kreativní lidi, tak musím být sama tvůrčím, kreativním člověkem. Jedině tak je k sobě přitáhnu a budou chtít se mnou vstoupit do vztahu. Všechno je to o tom, začít něco tvořit, začít něco dělat. Pak člověk sám nachází nové přátele, nové lidi.

Setkáváte se s tím, že za vámi chodí lidi, kteří jsou ve vztahu zneužívaní? Jak se tomu dá bránit?
Zneužívaný je ten, který nemá dostatek sebeúcty, sebedůvěry a nezná své hranice. Člověk, který si váží sebe, své práce, má svůj cíl a směr, se nenechá zneužívat, protože na to nemá čas. Všimněte si zaměstnaných „business“ lidí. Mají vše naplánované a nemají čas. Ne že by to bylo ideální: Ale kdo jen tak plytce chodí dokola, obvykle se nechá svými partnery zneužívat. On si o to přímo říká. Vyzařuje energii slabého jedince, který přitahuje tyrany.

Týraná žena není žádný chudák. Může si za to sama. Ustupovala, ustupovala, tím její partner energeticky rostl, zatímco ona by na obrázku vypadala jako hodně malinká. Já jí mohu jen poradit, aby rostla ve velkou, silnou, začala si sebe vážit a jenom nečekala, co ten druhý.

Co když v dětství takové ženě otec ubližoval, opustil ji a ona to přenáší do svých vztahů?
Všichni máme nějaká zranění. Všichni bychom něco vyhrábli. Jednou jsem vařila čaj, byla u mě na konzultaci jedna šedesátiletá paní a začala mi oznamovat: „Paní Rajnochová, já vám musím něco říct.“ Zeptala jsem se, co. „Víte, já jsem nechtěné dítě,“ odpověděla. Myslela si, že je ten největší chudák, a proto už se nemusí vůbec o nic snažit. Lidé sem chodí, že jejich osud je nejhorší. Když mi to řekne třeba nějaká žena, řeknu jí: „Jiní nemají ruce, nemají nohy, nemají oči. Buďte ráda, že jste zdravá, že máte, kde bydlet a těšte se z toho, že nespadla bomba.“ Měli bychom mít pokoru a vážit si běžných věcí.

Proč tolik lidí nemá se svými rodiči zrovna ideální vztah?
Musíme si uvědomit, že existuje něco jako reinkarnace. Že si v podstatě sami hledáme své rodiče. Někdo na to nevěří, ale podle teorie reinkarnace my sami si můžeme za to, že jsme si vybrali tatínka, který nás neměl rád. A když to budeme donekonečna řešit, budeme řešit jen sebe. Kolik je dětí v dětských domovech? Chudáků postižených s rakovinou? Je to jen naše ego, nepokora.

Ještě k ženě, ke které se její otec nechoval nejlépe. Jistě, mohla vyrůstat ve šťastní rodině. Ale asi jí to mělo někam popostrčit, že měla zrovna takového tatínka, který ji neměl rád. O to víc bude v životě lásku hledat a bude za ni vděčná. Ti, co měli lásky moc, si na ni zase zvykli a berou ji jako samozřejmost. Všichni si něčím procházíme...

Jak může v našich vztazích pomoci odpuštění?
Nejprve bychom měli odpustit sami sobě, hlavně minulost. Chybujeme všichni, holt jsme takoví. Měli bychom se naučit se přijímat.
Ze mě třeba nebude nikdy malá, prsatá blondýna. Jsem taková jaká jsem, musím z toho vykřesat, co se dá. Sebedůvěra by měla vyzařovat zevnitř. Jsme odpovědní jen za sebe. Když si to uvědomíme, tak neneseme břemena druhých – snažíme se odpustit, jít nějak dopředu a tvořit.

Co když si nejsme jisti, jestli vztah, ve kterém jsme, je ten pravý?
Určité věci se dají napravit. Když se změním já, ten druhý na mě začne jinak reagovat. Všechno se dá vylepšovat, ale kde je ta hranice, kdy by měl druhý svého partnera opustit, to už je případ od případu. Měřítkem může být to, jestli vztah nějakým způsobem brzdí náš vývoj. Ale lidé raději jednoho partnera opustí, nového si najdou, a jsou na tom stejně. Proto se radí zůstat u toho prvního a řešit raději sebe. Je to lepší, než skočit znovu do nějakého vztahu a „namlít si“ znovu.

Co si myslíte o bezpodmínečné lásce? Lze ji na naší planetě dosáhnout?
Muselo by se jednat o dokonalé, duchovní jedince. Spíš se setkávám s tím, že muži chtějí mít hezkou, atraktivní ženu a dívají se na ni jako na doplněk, hračku nebo loutku. Neberou ji ani jako rovnocenného partnera. Bezpodmínečná láska se v běžné praxi moc nevidí.

Lidé často vstupují do vztahů jen proto, že jsou vyprahlí a touží po lásce. Dá se říci, že kdybychom sami měli lásky dost, že bychom partnerské vztahy už ani nepotřebovali?
Bylo by to ideální. Abychom tu byli pro druhé. Abychom jim mohli něco sdělovat a dávat. Žili bychom přítomností, dívali bychom se do budoucna a věděli, co je naším smyslem života. Nic bychom nepotřebovali. Tak by to mělo vypadat. Ale místo toho za mnou chodí lidé, co se s někým rozejdou a hned jdou do dalšího chomoutu a najdou si podobný typ. Pokud nepochopí, proč to tak je, budou se v tom motat do nekonečna.

Jak se máme vůbec k druhým chovat?
Chovat se tak, že vylepšujeme sebe. Před spaním by si měl člověk uvědomit, jestli neudělal v průběhu dne něco špatně, jestli na někoho nekřičel, nesnažil se někoho omezit, ovládat, diktovat.
„Pomáhej, ale ne na úkor sebe“. Někdo se stará, snaží se, ale pak už mu nezbývá čas na sebe. Všechno by mělo být v rovnováze.

Paní Zino, co nám brání otevřít se a začít milovat?
Zaprvé musíme věřit, že tu nejsme sami, opuštění, ale že tu je něco nad námi. Že máme nějakou ochranu. Víra nám dává sílu. Když něco nevíme, přejme si, abychom věděli. Budeme-li si přát napojit se na nějakou sílu, a vědět, jaká cesta je pro nás nejlepší, začneme to cítit. Já mám třeba víru, že když se budu k lidem chovat dobře, tak mě nikdo neokrade, nepodvede, neošidí, atd.

Víra je vlastně optimismus. Proč by se mi mělo něco stát, když budu dělat dobré věci?

Titulní foto: © : Desiree Walstra, Agency: Dreamstime.com