Relax - aneb teplákové úterky
9.1.2006, FIA , článek
Poznejte rituály zaměstnaných žen a dívek, které dennodenně potkáváte na ulicích. Poodhalte třináctou komnatu každé ženy. Teplákové úterky jsou obranou před světem plným supermodelek, diet, líčidel a pracovního napětí.
Máte-li tedy to štěstí a spatříte mne, jak ráno zamykám dveře bytu a ladným pohybem vkládám klíče do kabelky, vězte, že to je jeden z momentů, kdy sama sobě připadám nejpřitažlivější. Předpokládám, že s největší pravděpodobností je tento pocit vyvolán špatným osvětlením v mé koupelně, dále pak svršky, které pravidelně nakupuji vždy o velikost větší, abych neměla pocit, že mne vánoční svátky obdařily několika nadbytečnými kilogramy a především mým neutuchajícím sebevědomím, jenž může nabourat jen mladičká publescentní kostřička z vedlejšího vchodu (která určitě trpí bulimií)! S pocitem poloviční bohyně tedy opustím byt, abych se stala součástí každodenního cyklu „pracující polointeligence“ , za niž sama sebe - trochu povýšeně - pokládám.
Návraty domů jsou ovšem trochu jiné! Po vyčerpávajícím pracovním tempu během celého dne se plížím tmavou ulicí a přemýšlím, jestli je dostatečná tma, aby nebyl patrný můj unavený pohled, zplihlý vlas a neexistující řasy. Mám pocit, že úměrně s pracovním tempem se mi zvětšují boky, žloutnou mi zuby a vytrácí se inteligence. Pokud bych v tomto okamžiku chtěla působit dojmem éterické bytosti, po níž vzdychají muži v okruhu několika kilometrů, musela bych investovat do jejich alkoholového opojení svůj týdenní plat! Prostě jsem ve stavu, kdy by mne možná pustili i sednout v MHD.
Pak ale nastane náhlá změna. Jsem doma sama, skočím do tepláků, nazuji tenisky, na hlavu narazím kulicha a napíši sms kamarádce. Čekám! A čekám! A až mne to přestane bavit, vytočím její číslo. Najednou nehledím na účet za telefon. Popadnu láhev vína a zamířím k ní domů. Potkáte-li mne v této chvílí, určitě nabudete dojmu, že po nocích vyhledávám v popelnicích ty nejlepší zbytky anebo se věnuji sběru druhotných surovin. Na hlavě culík a čepici, oblečena do oděvů značky „Na zahradu“! Odhazuji veškeré zábrany, běžím s láhví pod paží a přeskakuji závěje hlava nehlava. Pokud ovšem neupadnu - i to se stává... A pak…. A pak začíná ten pravý RELAX! Otevřeme s kamarádkou víno a kvokáme a kvokáme. Kdyby nás jednou poslouchal nějaký muž, nutně by musel dospět k názoru, že nejsme normální. Žádné téma nám není cizí. Nedávno nás třeba zcela pohltila debata o neutěšené životní situaci našich rodičů, sociálním zázemí mladých Korejců či nových dílech animovaného seriálu Krteček. Samozřejmě, s přibývajícím počtem vypitých skleniček vína zbrousíme do ožehavějších témat (například kdo z našich partnerů je slipař a kdo naopak trenkař)! No, a pak se jde domů…. Většinou.
Ten večer je ale nad míru příjemné nekoukat se na odrůstající melír, odřený lak na nehtech, špatně namalované stíny a příšerné oblečky z krabice s nápisem NOSIT POUZE ZA TMY. Každá taková návštěva je pro mne jako pobyt v lázních, jako měsíční sezení u psychoanalytika nebo odtučňovací kůra. Obvykle sice nezhubnu, domů se připlížím s opicí na zádech a ráno mne většinou dost bolí hlava, ale věřte nebo ne, takový odpočinek, který nazýváme Teplákovým večírkem, bych přála každému. Celý zážitek je většinou umocněný ještě tím, že mé nepřítomnosti doma si nikdo nevšimnul, a to je dobře.
Tato třináctá komnata mé osobnosti a možná všech žen, by totiž měla zůstat navždy nedotčena muži. Protože každá z nás chce občas vyrazit jen tak v teplákách, v úterý (nebo třeba i ve středu), se špatně namalovanými stíny, bez maku-upu, ve starých oblečcích jejichž sláva skončila už hodně dávno. A návraty domů, kdy se vám ani nechtějí čistit zuby, smývat ty příšerné oční stíny a hledat pyžamo, tak tyhle návraty domů jsou jednou za čas tím nejúžasnějším projevem existence i jiného než pracovního a partnerského života!
A tak bych na závěr všem ráda popřála, aby vždy existoval někdo, koho můžete navštívit klidně v teplákové soupravě, bez nejnovějšího mobilního telefonu a kdo vám poskytne svůj relaxační pobyt zcela zdarma. Ať máte v tomto roce ve své blízkosti bytost, která vás ocení oblečené do drahocenných kožešin i do obyčejné bavlny barvy vojenské zeleně. Vždyť co víc si může člověk přát než hřejivé lidské teplo, sklenku dobrého vína a teploučký cotton.
Foto: Rudolf Kotulán
Návraty domů jsou ovšem trochu jiné! Po vyčerpávajícím pracovním tempu během celého dne se plížím tmavou ulicí a přemýšlím, jestli je dostatečná tma, aby nebyl patrný můj unavený pohled, zplihlý vlas a neexistující řasy. Mám pocit, že úměrně s pracovním tempem se mi zvětšují boky, žloutnou mi zuby a vytrácí se inteligence. Pokud bych v tomto okamžiku chtěla působit dojmem éterické bytosti, po níž vzdychají muži v okruhu několika kilometrů, musela bych investovat do jejich alkoholového opojení svůj týdenní plat! Prostě jsem ve stavu, kdy by mne možná pustili i sednout v MHD.
Pak ale nastane náhlá změna. Jsem doma sama, skočím do tepláků, nazuji tenisky, na hlavu narazím kulicha a napíši sms kamarádce. Čekám! A čekám! A až mne to přestane bavit, vytočím její číslo. Najednou nehledím na účet za telefon. Popadnu láhev vína a zamířím k ní domů. Potkáte-li mne v této chvílí, určitě nabudete dojmu, že po nocích vyhledávám v popelnicích ty nejlepší zbytky anebo se věnuji sběru druhotných surovin. Na hlavě culík a čepici, oblečena do oděvů značky „Na zahradu“! Odhazuji veškeré zábrany, běžím s láhví pod paží a přeskakuji závěje hlava nehlava. Pokud ovšem neupadnu - i to se stává... A pak…. A pak začíná ten pravý RELAX! Otevřeme s kamarádkou víno a kvokáme a kvokáme. Kdyby nás jednou poslouchal nějaký muž, nutně by musel dospět k názoru, že nejsme normální. Žádné téma nám není cizí. Nedávno nás třeba zcela pohltila debata o neutěšené životní situaci našich rodičů, sociálním zázemí mladých Korejců či nových dílech animovaného seriálu Krteček. Samozřejmě, s přibývajícím počtem vypitých skleniček vína zbrousíme do ožehavějších témat (například kdo z našich partnerů je slipař a kdo naopak trenkař)! No, a pak se jde domů…. Většinou.
Ten večer je ale nad míru příjemné nekoukat se na odrůstající melír, odřený lak na nehtech, špatně namalované stíny a příšerné oblečky z krabice s nápisem NOSIT POUZE ZA TMY. Každá taková návštěva je pro mne jako pobyt v lázních, jako měsíční sezení u psychoanalytika nebo odtučňovací kůra. Obvykle sice nezhubnu, domů se připlížím s opicí na zádech a ráno mne většinou dost bolí hlava, ale věřte nebo ne, takový odpočinek, který nazýváme Teplákovým večírkem, bych přála každému. Celý zážitek je většinou umocněný ještě tím, že mé nepřítomnosti doma si nikdo nevšimnul, a to je dobře.
Tato třináctá komnata mé osobnosti a možná všech žen, by totiž měla zůstat navždy nedotčena muži. Protože každá z nás chce občas vyrazit jen tak v teplákách, v úterý (nebo třeba i ve středu), se špatně namalovanými stíny, bez maku-upu, ve starých oblečcích jejichž sláva skončila už hodně dávno. A návraty domů, kdy se vám ani nechtějí čistit zuby, smývat ty příšerné oční stíny a hledat pyžamo, tak tyhle návraty domů jsou jednou za čas tím nejúžasnějším projevem existence i jiného než pracovního a partnerského života!
A tak bych na závěr všem ráda popřála, aby vždy existoval někdo, koho můžete navštívit klidně v teplákové soupravě, bez nejnovějšího mobilního telefonu a kdo vám poskytne svůj relaxační pobyt zcela zdarma. Ať máte v tomto roce ve své blízkosti bytost, která vás ocení oblečené do drahocenných kožešin i do obyčejné bavlny barvy vojenské zeleně. Vždyť co víc si může člověk přát než hřejivé lidské teplo, sklenku dobrého vína a teploučký cotton.
Foto: Rudolf Kotulán
