Salieri kontra Mozart

Při příležitosti mozartovského výročí se dramaturgové všech významných hudební institucí začali podle očekávání předhánět v inscenování jeho děl. Jedni chtějí oslnit šíří Mozartova repertoáru, a tak uvádějí i méně známé, a přesto hodnotné skladby (mezi nimi i ty, které skladatel napsal v raném dětství). Jiní sází na zvučná jména zpěváků, instrumentalistů i celých hudebních souborů nebo srší mnohdy strojenou originalitou, když uvádějí Mozartovy opery ve zcela nových, moderních souvislostech.

Významné jubileum je také příležitostí pro hudební spisovatele šířit výsledky výzkumů týkajících se Mozartova života, ve kterém existuje ještě řada nejasností. Samotná smrt skladatele je otázkou, na kterou hudební historie dosud nenašla uspokojivou odpověď. Právě kolem jeho nevyjasněné smrti se vytvořila řada romantických legend, jež se muzikologové i hudební nadšenci snaží veřejnosti čas od času vyvracet.

Mezi nejrozšířenější bezesporu patří ta, že byl geniální Mozart otráven žárlivým skladatelem druhé kategorie Antoniem Salierim. Tento historický omyl vznikl prakticky hned po skladatelově smrti, kdy jej svými výpověďmi přiživovala Mozartova choť Konstance a v povědomí veřejnosti se leckde drží dodnes. Životnost legendy totiž upevňovala mnohá literární zpracování. Například ruský básník Alexandr Puškin napsal už v roce 1831 komorní drama Mozart a Salieri, kde italský skladatel nalije v družném rozhovoru Mozartovi do číše s vínem smrtící jed. Známá je i hra Amadeus od Angličana Petera Shaffera z roku 1979, podle které natočil Miloš Forman ještě známější stejnojmenný film.

Jaká však byla pravda? Antonio Salieri (1750–1825) rozhodně nebyl druhořadý skladatel. Zastával nejrůznější prestižní úřady včetně postu císařského kapelníka, na nějž Mozart nikdy nedosáhl. Za svého života byl velmi uznávaným umělcem, což se o Mozartovi v mnoha etapách jeho života říci nedá. Salieri je autorem řady skladeb včetně třiceti devíti oper a jako pedagog pomáhal vychovávat mnohé velikány světové hudby včetně samotného Ludwiga van Beethovena či Ference Lista.

Je jisté, že by dnešní hudebně nevzdělaný posluchač mohl některou ze slyšených Salieriho skladeb bez ostychu považovat za Mozartovu. Salieri je tedy v mnohých ohledech tvůrčí individualitou s Mozartem srovnatelnou. Co však oba skladatele výrazně odlišovalo, byla míra jejich přirozeného nadání. Zatímco Salieri se musel v dobrého skladatele vypracovat trnitou cestou plnou studia a odříkání, Mozartovi spadlo hudební nadání do klína, a tak dokázal od dětství komponovat s neobyčejnou lehkostí a samozřejmostí. V tomto ohledu Salieri na svého dobrého známého Mozarta skutečně žárlil, jelikož tušil, že má vedle sebe osobnost s přirozeným talentem, zatímco on se musí o své místo na skladatelském výsluní neustále prát a zdokonalovat se ve skladatelských technikách, které měl Mozart zafixovány jen tak mimoděk.

Závist a žárlivost už způsobila řadu lidských tragédií, ale v našem případě musíme hledat viníka jinde. Ač jsou okolnosti Mozartovy smrti stále zamlžené a jeho tělo zmizelo v hromadném hrobě, dnes už se věda na základě výzkumů historiků a lékařů přiklání jednoznačně k názoru, že zemřel přirozenou smrtí.

Antonio Salieri má zkrátka smůlu. V povědomí veřejnosti zůstává vrahem, jenž vzal světu pětatřicetiletého génia, který ještě mohl vytvořit spoustu krásných děl. Jeho skladby tedy široká veřejnost vůbec nezná; na programech koncertů či operních plakátech se objevují jen výjimečně. Ale mnohokrát omílané hořekování nad skladatelským osudem Salieriho je asi zbytečné, mnozí z nás vždycky raději věřili a budou věřit pohádkám. I těm se špatným koncem.