Sám před sebou člověk neuteče: Irvingův poslední román Dokud tě nenajdu
4.9.2006, Tereza Semotamová, článek
Jako “Nový Garp“ a “opus maximum“, tak bývá v kritikách nejčastěji charakterizován Irvingův 11. a nejdelší román, Dokud tě nenajdu. Autor samotný jej charakterizoval jako román sociální, zabývající se rodinou a vztahy.
John Irving je autorem jedenácti románů, nyní pracuje na dvanáctém. Narodil se v Exeteru roku 1942 a celosvětovou proslulost si získal románem Svět podle Garpa. Dnes žije střídavě v Torontu a ve Vermontu a říká, že je velice důležité vidět vlastní zemi zvenčí a že nikde jinde se necítí jako cizinec než právě doma.
Ústřední postavou příběhu je herec Jack Burns. Iniciály J.B. mluví za vše, protože Irvingovo pravé jméno je John Wallace Blunt a volba povolání herce je také velice výmluvná. Jackovi nebylo příjemné být sám sebou, ale být někým jiným ho bavilo, proto vykonával herecké povolání; herecká maska je tím správným azylem před sebou samým. Touha být někým jiným a formovat jiné osudy vrcholí už v románu Syn cirkusu se silně detektivní zápletkou a úkryt sám v sobě v podobě sepisování osudů jiných lidí skýtá i Irvingovo spisovatelské zaměstnání. Věčně se ale člověk sám před sebou schovávat nemůže, ať už je jeho životní cesta jakkoli strmá. V tomto románu Irving odkrývá svá nejniternější tajemství: v jedenácti letech byl sexuálně zneužit a nikdy nespatřil svého pravého otce.
Tato dvě tajemství a jejich následky jsou roztříštěny jako malé střípky již ve všech předchozích knihách. Sexuální zneužívání logicky ovlivnilo Irvingův vztah k sexu. Výměna manželek v Manželství do 158 liber, incest sourozenců v Hotelu New Hampshire, otec zneužívající svoji dceru v Pravidlech moštárny, zvuk padajících kalhotek v Roku vdovou, doktor hledající trpasličí gen v Synovi cirkusu a nejnověji sexuální zneužívání mladého nevinného Jacka Burnse v Dokud tě nenajdu. To jsou některé z poněkud zvrácených zápletek Irvingových příběhů.
Touha po poznání vlastního otce zase ovlivnila spisovatelův náhled na rodinu, jež je základním tématem všech Irvingových románů kromě Svobody medvědům a Modlitby za Owena Meanyho, ve kterých je patrná konfrontace s vietnamskou válkou a americkou politickou scénou druhé poloviny posledního století.
“Rodina“ může v Irvingových knihách znamenat „být tu pro někoho, i když se mi zrovna moc nechce“. To nejjistější a nejšílenější útočiště v podobě vždy silné a houževnaté matky, bijící se světem za svého syna a vyšlapávající mu první kroky na cestě životem. Rodina, vznikající kuriózním způsobem, a sice zplození Garpa pečovatelkou a pacientem v bezvědomí.
“Rodina“ ve smyslu společenství dětského domova, jemuž velí Dr. Larch, a moštárny, ve které vládnou hodně zvláštní pravidla. Rodina jakožto instituce, jejíž mužští členové po ránu „…jen tak postávali, vydávali mírně odpuzující ranní pachy a vypadali trochu naježeně…“ a z žen „…v župáncích a měkkých spacích úborech vyzařovala teplá zachumlaná živočišnost…“ v Pitné kůře.
Vraťme se ke knize Dokud tě nenajdu. Jack Burns vystuduje herectví a představuje si, že jeho otec ho spatří hrát. Stejně jako Irving si představoval, že jeho vlastní otec ho uvidí zápasit. Zápasení je vedle psaní druhou Irvingovou obsesí a celoživotním koníčkem. Obě činnosti podle něj mají stejný princip: „Psaní je jako zápasení. Člověk potřebuje disciplínu a techniku. K příběhu se musí přistupovat jako k soupeři.“
Touha po setkání s vlastním otcem v Irvingovi zůstávala, ale měl strach, že by to jeho nevlastní otec mohl považovat za zradu. Stále si netroufal ho vyhledat, ale pro Pravidla moštárny alespoň použil příhodu, kterou jeho otec prožil v Burmě a zaznamenal v dopisech Irvingově matce.
Irving sám sebe považuje za velice moralistního autora dickensovského typu: Paralely k Dickensovi a jeho Davidovi Copperfieldovi lze spatřovat především v Pravidlech moštárny, která jsou staromódní rodinnou ságou a moderním románem zároveň. Irving touto knihou dokázal, že i dnes ještě někdo dokáže napsat dobrý román, který má začátek, prostředek i konec. V rozhovoru, následujícím po autorském čtení ve vídeňském Burgtheateru během únorové návštěvy Evropy, Irving popisoval, jak pracuje na svých románech. Tvrdil, že na začátku bývá pocit, atmosféra plánovaného díla. Než zasedne ke stolu, aby svůj nový román sepsal, mívá už v hlavě jeho mapu a přesné představy o začátku, ale především o konci.
Konec románu Dokud tě nenajdu byl hotov mnohem dříve než zbytek knihy a – prozraďme si pointu stylově už nyní - Jack Burns na konci příběhu zjišťuje, že jeho otec je maniodepresivní člověk, žijící v sanatoriu pro duševně choré. Irving tvrdí, že on si svá témata nevybírá, že témata si vybírají jeho. V roce 2001 se “fikce“ z konce vznikajícího románu stala realitou. Přítel Irvingova nevlastního bratra viděl v televizi pořad, ve kterém se spisovatel přiznal ke svému pravému jménu Blunt a avizoval ho. Poté, co si našel na internetu Irvingovu fotografii, byl si naprosto jistý, že tento John Irving musí být jeho dosud neznámým bratrem. Bratr později prozradil, že jejich otec je už pět let mrtvý a trpěl maniodepresí.
Po napsání tohoto posledního románu si i Irving myslel, že blázní. Neustálé rozpomínání na všechny bolestivé vzpomínky ho uvedlo do těžkých depresí. Poté, co odevzdal rukopis napsaný ichformou, tedy vyprávěný v první osobě, rozhodl se ho přepsat do třetí osoby. To mu pomohlo, protože tím se od Jacka Burnse distancoval a kniha už nepůsobila jako doznání.
Román Dokud tě nenajdu je o varhanech, tetování a zápasení, ale především o hledání někoho, kdo životu dá konečně smysl, protože právě on je tím chybějícím dílkem v mozaice. Tajemně se tak propojuje s příběhem autora, který chtěl tak moc psát, že přemohl svoji nemoc, kvůli které mu čtení a psaní činilo nesmírné problémy. John Irving tak dlouho psal o jiných životních osudech a utíkal před tím vlastním, až mu nezbylo nic jiného než najít techniku a disciplínu, poprat se se životem a vypsat se z něj.
Nutno dodat jediné - je velká škoda, že spisovatel tak velkého formátu jako John Irving nemá v českém kontextu jednoho stálého překladatele, ale téměř každou jeho knihu překládal někdo jiný. I to bude nejspíš jeden z důvodů, proč se na některých místech Irvingových českých překladů čtenář nesoustředí na obsah díla, ale formu, tedy na občasnou krkolomnou stylistiku…
Tento článek v upravené verzi vyšel ve Studentském listu Babylon (duben 2006).
Použitá literatura: John Irving: Dokud tě nenajdu. Odeon Praha 2006.
Touha být někým jiným a touha spatřit vlastního otce
Ústřední postavou příběhu je herec Jack Burns. Iniciály J.B. mluví za vše, protože Irvingovo pravé jméno je John Wallace Blunt a volba povolání herce je také velice výmluvná. Jackovi nebylo příjemné být sám sebou, ale být někým jiným ho bavilo, proto vykonával herecké povolání; herecká maska je tím správným azylem před sebou samým. Touha být někým jiným a formovat jiné osudy vrcholí už v románu Syn cirkusu se silně detektivní zápletkou a úkryt sám v sobě v podobě sepisování osudů jiných lidí skýtá i Irvingovo spisovatelské zaměstnání. Věčně se ale člověk sám před sebou schovávat nemůže, ať už je jeho životní cesta jakkoli strmá. V tomto románu Irving odkrývá svá nejniternější tajemství: v jedenácti letech byl sexuálně zneužit a nikdy nespatřil svého pravého otce.
Tato dvě tajemství a jejich následky jsou roztříštěny jako malé střípky již ve všech předchozích knihách. Sexuální zneužívání logicky ovlivnilo Irvingův vztah k sexu. Výměna manželek v Manželství do 158 liber, incest sourozenců v Hotelu New Hampshire, otec zneužívající svoji dceru v Pravidlech moštárny, zvuk padajících kalhotek v Roku vdovou, doktor hledající trpasličí gen v Synovi cirkusu a nejnověji sexuální zneužívání mladého nevinného Jacka Burnse v Dokud tě nenajdu. To jsou některé z poněkud zvrácených zápletek Irvingových příběhů.
Neúplná rodina – leitmotiv Irvingových románů
Touha po poznání vlastního otce zase ovlivnila spisovatelův náhled na rodinu, jež je základním tématem všech Irvingových románů kromě Svobody medvědům a Modlitby za Owena Meanyho, ve kterých je patrná konfrontace s vietnamskou válkou a americkou politickou scénou druhé poloviny posledního století.
“Rodina“ může v Irvingových knihách znamenat „být tu pro někoho, i když se mi zrovna moc nechce“. To nejjistější a nejšílenější útočiště v podobě vždy silné a houževnaté matky, bijící se světem za svého syna a vyšlapávající mu první kroky na cestě životem. Rodina, vznikající kuriózním způsobem, a sice zplození Garpa pečovatelkou a pacientem v bezvědomí.
“Rodina“ ve smyslu společenství dětského domova, jemuž velí Dr. Larch, a moštárny, ve které vládnou hodně zvláštní pravidla. Rodina jakožto instituce, jejíž mužští členové po ránu „…jen tak postávali, vydávali mírně odpuzující ranní pachy a vypadali trochu naježeně…“ a z žen „…v župáncích a měkkých spacích úborech vyzařovala teplá zachumlaná živočišnost…“ v Pitné kůře.
„Psaní je jako zápasení“
Vraťme se ke knize Dokud tě nenajdu. Jack Burns vystuduje herectví a představuje si, že jeho otec ho spatří hrát. Stejně jako Irving si představoval, že jeho vlastní otec ho uvidí zápasit. Zápasení je vedle psaní druhou Irvingovou obsesí a celoživotním koníčkem. Obě činnosti podle něj mají stejný princip: „Psaní je jako zápasení. Člověk potřebuje disciplínu a techniku. K příběhu se musí přistupovat jako k soupeři.“
Touha po setkání s vlastním otcem v Irvingovi zůstávala, ale měl strach, že by to jeho nevlastní otec mohl považovat za zradu. Stále si netroufal ho vyhledat, ale pro Pravidla moštárny alespoň použil příhodu, kterou jeho otec prožil v Burmě a zaznamenal v dopisech Irvingově matce.
Irving sám sebe považuje za velice moralistního autora dickensovského typu: Paralely k Dickensovi a jeho Davidovi Copperfieldovi lze spatřovat především v Pravidlech moštárny, která jsou staromódní rodinnou ságou a moderním románem zároveň. Irving touto knihou dokázal, že i dnes ještě někdo dokáže napsat dobrý román, který má začátek, prostředek i konec. V rozhovoru, následujícím po autorském čtení ve vídeňském Burgtheateru během únorové návštěvy Evropy, Irving popisoval, jak pracuje na svých románech. Tvrdil, že na začátku bývá pocit, atmosféra plánovaného díla. Než zasedne ke stolu, aby svůj nový román sepsal, mívá už v hlavě jeho mapu a přesné představy o začátku, ale především o konci.
Setkání fikce s realitou
Konec románu Dokud tě nenajdu byl hotov mnohem dříve než zbytek knihy a – prozraďme si pointu stylově už nyní - Jack Burns na konci příběhu zjišťuje, že jeho otec je maniodepresivní člověk, žijící v sanatoriu pro duševně choré. Irving tvrdí, že on si svá témata nevybírá, že témata si vybírají jeho. V roce 2001 se “fikce“ z konce vznikajícího románu stala realitou. Přítel Irvingova nevlastního bratra viděl v televizi pořad, ve kterém se spisovatel přiznal ke svému pravému jménu Blunt a avizoval ho. Poté, co si našel na internetu Irvingovu fotografii, byl si naprosto jistý, že tento John Irving musí být jeho dosud neznámým bratrem. Bratr později prozradil, že jejich otec je už pět let mrtvý a trpěl maniodepresí.
O varhanech, tetování a zápasení
Po napsání tohoto posledního románu si i Irving myslel, že blázní. Neustálé rozpomínání na všechny bolestivé vzpomínky ho uvedlo do těžkých depresí. Poté, co odevzdal rukopis napsaný ichformou, tedy vyprávěný v první osobě, rozhodl se ho přepsat do třetí osoby. To mu pomohlo, protože tím se od Jacka Burnse distancoval a kniha už nepůsobila jako doznání.
Román Dokud tě nenajdu je o varhanech, tetování a zápasení, ale především o hledání někoho, kdo životu dá konečně smysl, protože právě on je tím chybějícím dílkem v mozaice. Tajemně se tak propojuje s příběhem autora, který chtěl tak moc psát, že přemohl svoji nemoc, kvůli které mu čtení a psaní činilo nesmírné problémy. John Irving tak dlouho psal o jiných životních osudech a utíkal před tím vlastním, až mu nezbylo nic jiného než najít techniku a disciplínu, poprat se se životem a vypsat se z něj.
Nutno dodat jediné - je velká škoda, že spisovatel tak velkého formátu jako John Irving nemá v českém kontextu jednoho stálého překladatele, ale téměř každou jeho knihu překládal někdo jiný. I to bude nejspíš jeden z důvodů, proč se na některých místech Irvingových českých překladů čtenář nesoustředí na obsah díla, ale formu, tedy na občasnou krkolomnou stylistiku…
Tento článek v upravené verzi vyšel ve Studentském listu Babylon (duben 2006).
Použitá literatura: John Irving: Dokud tě nenajdu. Odeon Praha 2006.
