Televizní program na tento týden: syrový i rozpustilý

V posledních několika letech se téma multikulturního soužití stalo módou, a i přes vypjatou celosvětovou náboženskou situaci se zvláště u mladší generace jednoznačně projevuje zájem o cizí kultury, ať už v podobě etnické hudby, neobvyklých kinematografií, exotické literatury a výtvarného umění nebo asijské filosofie. Podobně jako šedesátá léta stvořila New Wave a konfrontovala tak západní evropské a americké hodnoty s těmi východními, dnes se kulturní adaptace projevuje především ve formě world music a v zálibě pořadatelů zvát si na hudební festivaly kapely z pokud možno co nejvzdálenějších koutů světa. Jistě ne bezbolestné setkávání kultur určitě prospívá vzájemné toleranci a porozumění, ale mnohdy také odhaluje tristní fakt: zatímco mnoho z nás rádo křepčí na odbržděný Kusturicův No smoking orchestra, na imigranty z bývalé Jugoslávie, odkud zmíněná kapela pochází, pořád hledíme s nedůvěrou, ne-li odporem.

Špína Londýna, filmový thriller Stephena Frearse z roku 2003, si za své téma zvolil právě skutečnost, že pod povrchem na první pohled tolerantní společnosti, v jejímž umění a šoubyznysu přímo bují mnohonárodnostní vlivy (v případě Velké Británie jsou takovým příkladem jistě Asian Dub Foundation), se skrývají předsudky, nenávist, zášť a hnus. Hlavní postavy příběhu, Turkyně Senay a Nigerijec Okwe, jsou jedni z mnoha nelegálně zaměstnaných imigrantů, pro které není největším snem uznání v očích okolní společnosti, ale mnohem prozaičtější britský pas. Rasismus i pokřivenou politiku imigračních úřadů odkrývá režisér s cynickou filmařskou nezbedností, jejímž vrcholem pak je ústřední zápletka snímku, která se dá shrnout do rovnice „jeden cestovní pas rovná se jedna ledvina“. Jestliže je ponižující, že Senay musí provádět orální sex, aby byla krytá před imigračními úřady, v prostředí obchodu s lidskými orgány se humanistický sen o tolerantním světě mnoha kultur rozpouští jako zubní sklovina v Coca-Cole.

Frears je ve svém vyprávění syrový a drsný, ale i vtipný a komediální - rozvíjením vztahu obou hlavních charakterů své drama ještě navíc okořenil romantickou a psychologickou linií. I když je žánrová nejednotnost snímku spíše předností, způsobila jeho chladnější divácké přijetí v naší distribuci. Díky České televizi je tak možné se snadno přesvědčit, že docela neprávem. Zásluhou vynikajících hereckých výkonů Audrey Tautou (Amélie z Montmarteru či naposledy Šifra mistra Leonarda) a Chiwetela Ejiofora (Amistad, Večer tříkrálový) jsou postavy živé a snímek nepůsobí schematicky, scénář Stevena Knighta byl za své kvality dokonce nominován na Oskara.

Špínu Londýna, drsný film o lidských stínech světové metropole, uvede ČT2 ve středu 9. 8., ve 21. 00.

Boccacciův Dekameron patří mezi to málo staré literatury, které většinou středoškolské studenty skutečně baví: sto rozpustilých příběhů, jež si vypráví malá společnost skrývající se v paláci nedaleko Florencie před morovou epidemií, je přehlídkou větších i menších lidských hříchů, erotických dobrodružství, lstivosti i rozmařilosti, a patří mezi nejznámější díla světové literatury; evergreeny, které obveselí snad každou generaci. Není proto divu, že si jej zvolil za námět svého snímku z roku 1970 Pier Paolo Pasolini, extravagantní italský režisér, pro kterého se lidská sexualita stala nejen uměleckým tématem, ale především životním osudem.

Ve filmech jako Hovory o lásce nebo asi nejkontroverznějším Saló aneb 120 dnů Sodomy se noří do nejtemnějších hlubin lidské psychiky a odkrývá nadčasovou fascinaci sexuálními pudy, která lidstvo provází od nepaměti. Ve své době ale šokoval nejen erotickými náměty: v Evangeliu Sv. Matouše vykreslil Ježíše jako rozevlátého revolucionáře, Canterburské povídky zase končí apokalyptickou vizí, ve které ze Satanovy řitě vylézají kněží.

Pasolini se nebál útočit na církevní předsudky, vysmívat se měšťáckému snobáctví a pokrytectví anebo otevřeně hlásat svoji homosexualitu, a třeba si i zatačnit na plese komunistické strany se svým bratrancem. Nakonec i Pasoliniho smrt byla taková, jako jeho filmy - neobvyklá, krutá a cynická – byl nalezen zohavený, umlácený holí a přejetý autem sedmnáctiletého mladíka, zřejmě zhrzeného milence.

Filmový Dekameron patří mezi ty méně syrové snímky, přesto však způsobil skandál: Pasolini si totiž z Boccacciova díla vybral pouze ta místa, ve kterých se souloží, a s chutí se pustil do vyprávění příběhů o nymfomanických jeptiškách či neukojitelně nadržených mladých chlapcích a zápletkové eskapády Dekameronu se tak nesou v jednotné linii honby za sexuálním pudem. I přes velmi otevřené scény však snímek nepůsobí jako pornografie, Pasolini dokázal udržet glanc a komediální ráz téma odlehčuje a nedá mu upadnout do bezbřehé, nesmyslné originálnosti. Zatímco při zmíněném Saló aneb 120 dnů Sodomy muži omdlévali a ženy předčasně rodily, Dekameron je především humorný, rozpustilý, rozverný a letní.

Filmovou adaptaci slavného renesančního díla, Pasoliniho Dekameron, vysílá ČT2 ve čtvrtek 10. 8., v 21. 40 hodin.

Svérázná formace Jablkoň si osobitým stylem vydobyla neotřesitelné místo na české hudební scéně, ať už svými malými variacemi na folková témata, energickým a přímočarým rockovým programem, společnými koncerty s houslovým virtuosem Jaroslavem Svěceným nebo symfonickými hudebními plátny. Sami muzikanti své hraní charakterizují jako „symfonii utrženou z řetězu“, „doopravdické písničky“ nebo „zkrátka bigboš“. Jablkoň tak patří mezi to málo nezařaditelných a přitom úctyhodně stylových českých kapel a jejich koncerty jsou nabité energií, muzikantskou hravostí i vtipem.

V pátek 11. 8. se ve 21. 00 na ČT2 Jablkoň představí pro ty, kteří se rozhodnou předvíkendový večer zůstat u obrazovky, ve svém vystoupení z Náměště nad Oslavou. Po syrové Špíně Londýna a rozdováděném Dekameronu tak udělá vlídnou tečku za televizní nabídkou druhého srpnového týdne.